Osmdesátka Marty Kubišové
Legenda popu.
1. listopadu 1942 se známému lékaři v Českých Budějovicích narodila dcera Marta. Po několika letech se rodiče přestěhovali do Poděbrad. Protože nepocházela z kádrové rodiny, tak nastoupila do Skláren Bohemia. I když jí hraní na klavír moc nebavilo, tak hezky zpívala, a tak začala s místní taneční kapelou na odpoledních čajích (to byla zvláště v šedesátých letech oblíbená odpolední taneční zábava mladých o víkendech). A tak se ve svých devatenácti objevila i v soutěži „Hledáme nové zpěváky“.
Všiml si jí tehdy také ještě nepříliš známý skladatel Bohuslav (slavný Boban!) Ondráček v pozval jí do plzeňského Divadla Alfa, kde od roku 1963 hrála a zpívala mj. ve hře Ludvíka Aškenazyho Ukradený měsíc. Měl jsem štěstí, že jsem jí tam tehdy poprvé viděl a všiml si její zádumčivé krásy a uhrančivého mírně chraptivého hlasu.
Všiml si jí však šéf Divadla Rokoko, Darek Vostřel, a po dvou letech jí „zlanařil“ a přetáhl do Prahy. Tady začala i její spolupráce s Václavem Neckářem, Helenou Vondráčkovou a dalšími špičkami tehdejší populární scény, např. Waldemarem Matuškou i Karlem Gottem.
Otevřela se jí hvězdná kariéra. Hned v roce 1966 získala stříbrnou Bratislavskou lyru s Helenou Vondráčkovou, za písničku „Oh, baby, baby“, a nedivme se, od Bobana Ondráčka. A v tomto roce také dostala prvního Zlatého slavíka. Těch bylo v budoucnu ještě několik.
Život měla jaksi bouřlivý. Jejím životním partnerem se stal divoký filmový režisér Jan Němec, který se proslavil nejen několika kvalitními filmy, ale i společenskými excesy, než po roce 1968 emigroval do USA. Takže vedle pěvecké kariéry se musela porvat i s osobními starostmi.
Výrazně se projevila v dodnes slavném seriálu „Píseň pro Rudolfa III.“ kde ve společnosti s Darkem Vostřelem a mnoha dalšími hvězdami vynikla. Zazpívala zde i písničku, která se později stala jakýmsi symbolem odporu proti ruské okupaci v šedesátém osmém „Modlitba pro Martu“.
Vlastně teprve v roce 1968 založil Ondráček seskupení „Golden kids“. Romanticky dívčí Helena Vondráčková, zádumčivě tajemná Marta Kubičová a hravý o hlavu menší klučičí Václav Neckář. Trio se úspěšně představilo jako reprezentant Supraphonu v Cannes na veletrzích MIDEM a také mělo velký úspěch v „Mecce populáru“ pařížské Olympii.
Pak ale přišla v nástupem tvrdé normalizace po roce sedmdesát hrubá sprcha. Soudruzi si všimli, že spolu s Ivou Janžurovou s kyticí blahopřáli tehdejšímu šéfovi komunistů Dubčekovi k jeho politice „lidské tváře“. Následoval tvrdý zákaz vystupování. Poslední veřejné yystoupení měla v Ostravě v lednu 1970. A pak konec. Dvacet let i bez zaměstnání s malou dcerou, někteří „přátelé“ se jí i raději vyhýbali. STB na ní ušila i pornografickou provokaci. V letech 1977 – 78 byla ale mluvčí Charty 77.
Po létech odsunutí do zapomnění nastal návrat. Na shromážděních na Václavském náměstí zpívala nejen „Modlitbu“, ale i státní hymnu. Vrátila se ke zpívání, po dvaceti letech konečně převzala Zlatého slavíka z roku 1969, kterého nesměla oficiálně převzít (dokonce kvůli tomu byly změněny kategorie ankety).
Obdržela různá vyznamenání za svoji odvahu, především to byla Medaile za zásluhy II. stupně od Václava Havla, ale i Řád čestné legie od francouzské vlády.
Dnes má svůj recitál v Divadle Ungelt Milana Hajna, dlouhá léta spolupracuje s Petrem Maláskem.
V roce 2017 byla uvedena do Síně slávy zábavního umění.
Milá a velice vážená Marto,
Přejeme Ti stálé a dobré zdraví, ať Ti to zpívá, máme Tě rádi!
Umělecké sdružení ARTES