Velcí milovníci prvorepublikového filmu, I. díl – Rolf Wanka
Škatulkování umělců podle jejich charakteru bylo vždycky běžné spíš u divadla než u filmu. Někteří byli „jak vyšití“ pro čistě charakterní role, jiní byli ideální pro venkovské „Pepíky“, další pro komediální role, herečky byly buď naivky, anebo milovnice. Jen výjimečně se herci ze svých „škatulek“ stěhovali do nějaké jiné, obyčejně v nich zůstali po celou dobu své kariéry, případně je dohnal jejich věk a na své běžné role se už zkrátka nehodili. U filmu to bylo a je trochu jinak, přesto i zde máme tendence rozdělovat herce a herečky na komiky, tragédy, herce malý rolí (tedy vedlejších) a podobně. Zvláštní skupinu ovšem vždycky představovaly milovnice a milovníci, zvlášť v éře prvorepublikového filmu. Ostatně tehdejší produkce tomu dost nahrávala – některé filmy byly vyloženě založeny na romantických zápletkách a k tomu náležejících hereckých typech. S pěti nejvýraznějšími představiteli filmových milovníků z té doby se nyní seznámíme podrobněji.
Rolf Wanka
(14. 2. 1901 – 30. 11. 1982)
„Co by si přála většina našich žen k Vánocům?“
„Muže, jako je Rolf Wanka!“
Takto zněla dobová reklama v roce 1935, která ho propagovala. Ostatně Wankovi se dostalo lichotivé přezdívky „český Rudolpho Valentino“ a jako milovníka českého filmu ho braly tisíce žen už od samého počátku jeho filmové kariéry. Přitom když se poprvé objevil na filmovém plátně, bylo mu už třicet let! Pokud jste o Rolfovi Wankovi nikdy neslyšeli, budiž Vám to odpuštěno právě proto, že oproti jiným svým kolegům začal celkem pozdě. A navíc ne jako vyzrálý herec s praxí třeba od divadla, ale jako velký životní dobrodruh. Ostatně herecká nezkušenost byla na jeho projevu výrazně znát, jeho výkony byly znatelně toporné a bez většího projevu. Ale hezky popořádku.
Původně se jmenoval Rudolf Josef Wanka, ale jméno si později zkrátil na údernější Rolf. Místo Wankova narození je nejasné. Někteří historikové se budou hádat o jeho vídeňském původu, zatímco druzí budou předkládat jako místo narození Plzeň. Pravdu mohou mít obě strany. Rodina Wanky skutečně pocházela ze západních Čech a jeho pradědeček byl dokonce plzeňským purkmistrem. Nicméně mládí i dospívání Rolfa Wanky je opravdu spojeno s Vídní. Jeho rodina byla bohatá a ve Vídni měla honosný dům, hodně času ale trávili Wankovi také v Čechách, kde vlastnili malý zámeček na Plzeňsku. Wanka tak uměl stejně dobře německy, jako česky, což pro něj bylo v budoucí kariéře velikou výhodou.
Herectví ovšem neměl Wanka původně v plánu, i když ho doma vedli ke kultuře již od malička – uměl například velice slušně hrát na klavír a také na kytaru. Ostatně nebyl v rodině jediný, kdo inklinoval k umění. Jeho mladší sestra se stala operní zpěvačkou ve slavném Burgtheatru – mimochodem k herectví měli v rodině dispozice, herečkou byla jak Wankova babička, tak i dědeček. Podle vzpomínek jeho spolužáka Josefa Steina, které byly uvedeny i v kdysi populárním časopisu Kinorevue, byl Wanka také velmi nadaný student, kterému nedělala škola žádné problémy, doslova jí proplouval bez větší námahy, ačkoliv si uměl užívat plnými doušky také běžný život – jako mladí byl dokonce hned několikrát zasnouben, ale pokaždé z toho sešlo. Jeho snem z mládí bylo stát se námořním kapitánem a brázdit moře a oceány celého světa – ostatně jeho otec měl k armádě blízko, byl lékařem při vrchním velení rakousko-uherské armády, a tak mohl Rolf Wanka tak trochu počítat s přijetím do c. a k. rakousko-uherského námořnictva. K jeho škodě se ovšem po zániku Rakousko-Uherska k námořnictvu dostat nemohl. I tak se Rolf Wanka stal v mládí světoběžníkem.
Nejprve studoval technické lyceum ve Vídni a později v Praze na Technické univerzitě. V Praze složil i své maturitní zkoušky. Důkladně se tak seznámil i s pražskou honorací a smetánkou. Pro svůj velmi působivý zjev a zároveň důstojné společenské chování i smysl pro humor byl velmi oblíbeným společníkem a právem si zaslouží označení „lev salonů“. Rozhodně však nemínil postavit svůj život jen na faktu, že se líbil mladým dívkám a paničkám z pražských salonů, o těch vídeňských ani nemluvě. Chtěl dobrodružství, chtěl cestovat a rodina mu to umožnila. Vydal se tak na několik studijních cest do zahraničí, většinou po Evropě, ale také po Africe. Zdokonalil se tak hned v několika jazycích, a tak mohl v budoucnu nabídnout plynné učívání češtiny, němčiny, francouzštiny a angličtiny. V Innsbrucku dokonce za svůj pobyt zvládl lehce vystudovat hospodářské a sociální vědy, čímž získal titul doktora.
Po svém návratu se na čas usídlil znovu v Praze, kde se svým přítelem začal podnikat a nabízet tehdy pro zákazníky přitažlivé novinky z Ameriky. Jak se mu jako obchodníkovi dařilo nelze s jistotou tvrdit, nicméně po krátké době podnik díky rozmařilému životu Wankova společníka, a dost možná i samotného Wanky, zkrachoval. To už měl ale Wanka jiné plány, a protože měl dobré finanční zázemí z domova, nijak se bankrotem v Praze nezabýval.
Jak se vlastně dostal Rolf Wanka ke své herecké kariéře, když začínal jako obchodník, vystudoval techniku a potom získal titul z hospodářských a sociálních věd? Docela náhodou. Jednoho dne si zašel se svojí ženou Ilsou do divadla a v jeho dobrodružné mysli se zrodil nápad, že by svá tolik toužená dobrodružství, k jejichž uskutečnění měl čím dál tím méně možností, mohl alespoň hrát. Pevně se tak rozhodl stát se hercem, ačkoliv nikdy dřív s touto profesí osobně nic společného neměl a v té době studoval v Praze medicínu. Unáhlené? Kdo si ale přečte knihu Viktora Kudělky To byl český milovník, dosud jediné ucelené biografie tohoto herce, zjistí, že to vůbec nebylo poprvé, co si Wanka něco zamanul a dokázal to za každou cenu. Už na škole ve Vídni se naučil za dva dny jezdit na kole, aby nakonec vyhrál školní závody.
Oficiálně se před kameru poprvé dostal při natáčení filmu Z bídy k blahobytu v roce 1929 – šlo ovšem jen o krátký a němý film. V roce 1932 se ale Wanka přihlásil do filmové soutěže ve Vídni, kterou z deseti tisíc adeptů vyhrál. Není se čemu divit. Wanka měl neobyčejně souměrnou tvář, pronikavý pohled a v celém jeho výrazu bylo něco exotického, což ženy lákalo a přitahovalo. Jen tak si lze vysvětlit, že konkurz vyhrál i se svým naprosto toporným hereckým výrazem. Wanka se totiž před objektivem pohyboval neohrabaně, jeho pohyby byly strohé a strojené, vůbec se nedaly srovnávat s hereckým vystupováním jeho kolegů, vůči kterým byl sotva průměrným, zároveň z něj ale vyzařovaly jisté až rytířské cnosti, aristokratické postoje, přirozená elegance a důstojnost. Snad i proto hrál většinou profesory, podnikatele a celkově postavy upjaté, u nichž se neočekávaly výraznější skutečně herecké projevy. Na diváky, a hlavně divačky, to stačilo. A kromě toho zde byl jeho jedinečný přízvuk, kterého se, i když uměl česky plynně a v Čechách se pohyboval opravdu často, nikdy nezbavil. Jeho výhodu v užívání češtiny i Němčiny zhodnotila v memoárech Života sladké hořkosti také Lída Baarová. Když s ním jednou jela na zkoušku do německého Babelsbergu, Wanka měl oproti ní, i přes její bohaté zkušenosti a jeho naopak značnou nezkušenost, neuvěřitelnou výhodu.
Poprvé se Wanka objevil v už zmíněném krátkometrážním snímku v roce 1929, ale první jeho filmovou rolí byl komparz v německém filmu Vrah mezi námi. První skutečná role ho čekala až ve filmu Wehe, wenn er losgelasen, což byla německá verze českého filmu To neznáte Hadimršku. Režíroval ho, stejně jako českou verzi, velký český režisér Karel Lamač a jedním z jeho hereckých partnerů byl i Vlasta Burian. Pro začátek si nemohl Wanka přát lepší kolektiv. A později ani lepší partnerky. Vždyť hned ve svém prvním českém filmu Pozdní máj si zahrál s nádhernou Hanou Vítovou, s níž sehrál i později celou řadu rolí, například básníka Róna a zároveň profesora Hrona ve filmu Sextánka. Až do vypuknutí druhé světové války natáčel Rolf Wanka několik filmů ročně. Mnoho z nich už dnes běžný divák nezná, ale filmy jako Matka Kráčmerka (1934), Páter Vojtěch (1936), Irčin románek (1936), Poslíček lásky (1937) či Lízin let do nebe (1937) jsou nedílnou součástí zlatého fondu naší kinematografie. A Wanka se v nich objevvoal po boku dalších hvězd, včetně těch ženský, jakými byli kromě Hany Vítové Jiřina Štěpničková, Jiřina Steimarová, Zdenky Sulanové, Zity Kabátové, Adiny Mandlové a dalších. Bohužel každý jeho výkon je téměř stejný, až se ho zastávaly i divačky v časopisech. Třeba v roce 1938 se objevilo v Kinorevue č. 21:
„Ne snad že bych se chtěla herce Wanky zastat, naprosto ne (každému, co mu patří), ale jsem pro spravedlnost, a proto myslím, že je trochu odvážné, řekla bych skoro nemístné, nazvat jej hezounem, a ne hercem. Vzpomeňte si prosím jen na jeho výkon ve filmu ,Srdce v soumraku´ (a mnoho jiných). Samotný film za mnoho nestál a nebýt tu Wanky, jistě by se nelíbil. Wanka tu svoji úlohu přec provedl skvěle. Na jeho tváři střídal se tu žal s radostí tak dokonale, že jsem přesvědčena, že by tu úlohu Pavla herec Boháč jistě lépe neprovedl. Pravda je, že chudák Pavel byl v tomto filmu trochu mnoho stíhán ranami osudu, ale to konečně patřilo do úlohy. Myslím, že takovým typem hezouna, na kterého narážíte, je takový Robert Taylor, ale Wanka jistě ne!“
Wanka se stal sexuálním idolem své doby, žádaným ženami všeho věku a postavení. Úspěch u diváků ho jistě potěšil, ačkoliv ho to stálo rodinnou pohodu. Jeho žena Ilsa neměla pro herecké ambice svého muže pochopení a rozvedla se s ním. I přes to, že byl přitažlivý také pro své herecké kolegyně a některé z nich později přiznaly, že se dokonce snažily ho svádět, Wanka si s žádnou z nich nikdy nic nezačal, nebo nám to alespoň není známo.
To, že byl Wanka občanem Rakouska a uměl skvěle německy, ho předurčilo hlavně k rolím v německých filmech a německých verzích českých filmů. Bohužel pro něj to znamenalo spolupráci s filmaři v Německu, které už tehdy žilo v duchu nadvlády nacionálního socialismu a Adolfa Hitlera. Právě tento fakt Wankovi přitěžoval v jeho herecké kariéře u nás, a proto také byla jeho kariéra českého herce tak krátká. V roce 1937 sám režíroval film Výdělečné ženy a v roce 1938 exceloval po boku Adiny Mandlové ve filmu Krok do tmy. Jedním z jeho posledních projevů byl článek v německém časopisu Mein Film in Wien, kde se oficiálně přihlásil ke svému „němectví“:
„Slyšel jsem o pověsti, která vznikala mou pařížskou působností, podle které jsem se tam natrvalo odstěhoval. To samozřejmě není vůbec pravda.
Nemám ani nejmenší příčiny k tomu, abych se k své domovině obracel zády. Pokládám naopak za vysokou čest, že mi je dovoleno spolupracovat na výstavbě německého filmu. Z těchto důvodů jsem také odmítl nabídky dvou amerických firem. Nemohl jsem se rozhodnout k tomu, abych jen kvůli jménu Hollywood opustil své přesvědčení a všechno, co je mi drahé. Těším se už velmi na to, že budu moci jako malé kolečko účinkovati v mohutném mechanismu německého filmu ve Vídni, až po výstavbě vídeňských ateliérů a provedení nutných změn nastane očekávaný rozkvět vídeňského filmu.“ Komentář redakce Kinorevue tehdy zněl: „K tomu jistě není poznámek. Hezky Rolf odkryl barvu.“
Šlo o jeho poslední český film. V dalších letech se objevoval už jen v rakouské a německé produkci a ve Vídni řídil až do roku 1944 Městské divadlo. Válku ale na rozdíl od jiných přežil v pořádku a bez poválečného štvaní pro spolupráci s režimem.
Během své poválečné kariéry stihl natočit neobyčejné množství žánrově pestrých filmů. Z předního milovníka se ale postupně stával představitelem „rytířských hrdinů“, dobrodruhů, dokonce i „padouchů“… a jeho role se čím dál tím více dostával do pozadí za hlavní představitele. I tak byla jeho herecká kariéra zajímavá a díky svým jazykovým schopnostem si kromě filmů německých zahrál také ve filmech italských, francouzských, španělských, jugoslávských a dokonce točil i ve Velké Británii. Ve Španělsku se dokonce po letech setkal při natáčení i s Lídou Baarovou. Jmenujme jen několik jeho poválečných filmů – Krvavý obzor (1942), Míšenka (1955), Cesta snoubenců (1956), Krásná lhářka (1959), X-25 hlásí (1960), Kapitán Sindibád (1963). Jeden z posledních filmů, kde se Rolf Wanka objevil, je poutavý snímek se silným mezinárodním obsazením Tatarská poušť, který natočil v roce 1976 Valerio Zurlini. Úplně posledního natáčení se účastnil o dva roky později. Šlo o díl oblíbeného seriálu Místo činu – Účet s neznámým.
Vedle filmu se Wanka po válce věnoval v Rakousku také kariéře divadelního ředitele a ředitele operety Wiener Stadttheater. V tom mu pomáhala jeho druhá manželka Friedel Czepová. S další ženou Brigittou Dahlem, které říkali Lili, měl dceru Irinu, která se rovněž stala herečkou, a vedle toho adoptoval vlastního nemanželského syna Rudolfa. Mnoho let žil ve Vídni, ale pohyboval se po celé Evropě a často trávil i několik měsíců v různých částech Německa. Zemřel 30. listopadu 1982 v Mnichově.
Filip Mácha
