Vznik České expedice
Když se zeptáte většiny lidí, jaké bylo první nakladatelství v Čechách, odpoví vám většina z nich, že to byl Melantrich. Pokud ale čtete tento článek, zjistíte, že jde o omyl způsobený naším mateřským jazykem. Jiří Melantrich z Aventina byl prvním českým tiskařem (tedy oficiálně), ovšem mezi tiskařem té doby a nakladatelem v moderním smyslu slova byl rozdíl. Ale abychom byli spravedliví, s těmi českými (a moravskými) poprvé to není zdaleka tak jednoduché, a tak pro tento článek vůbec nebudeme brát nějaká prvenství v potaz. Uveďme si jen pro zajímavost několik bodů z dlouhé historie českého vydávání knih.
V roce 1669 založil jezuita Matěj Václav Šteyer se svojí matkou Marií Šteyerovou Svatováclavské nakladatelství, známé rovněž jako Dědictví sv. Václava. Za sto jedna let jeho existence, kdy sídlilo v jezuitské koleji sv. Ignáce, zde bylo vydáno na 80 000 výtisků českých knih. V naprosté většině šlo o katolické náboženské spisy, jenomže během roku 1790 bylo nakladatelství zrušeno. Doba se změnila, v českém národě se začalo probouzet národní povědomí a s tím souvisela i potřeba vydávat jinou literaturu, než na jakou byli lidé do té doby zvyklí. A hlavně – literatura se musela přiblížit běžnému čtenáři, aby jí rozuměl a zároveň se jí i vzdělával. A tak v roce 1790, v návaznosti na zrušené Svatováclavské nakladatelství, založil Václav Matěj Kramérius pověstnou Českou expedici, o které právě můžeme v některých knihách číst, že se jednalo o první české nakladatelství. Zde se již netiskly pouze náboženské spisy, ale i tak zvaná obrozenecká literatura. A právě obrozencům spolužila Česká expedice jako centrum pro jejich činnost nejen literární, ale i společenskou a vzdělávací.
Šlo zároveň o nakladatelství, knihkupectví i antikvariát a svým způsobem skutečně o první čistě české nakladatelství, protože ve Svatováclavském se objevovala i řada německých, francouzských či latinských titulů. Na rozdíl od toho v České expedici vycházela díla všech předních spisovatelů své doby, což řadí Českou expedici mezi jednu z těch institucí, které nejvíce přispěly k rozvoji naší jazykové a kulturní svébytnosti.
Zakladatelem byl významný český vlastenec a mecenáš Václav Matěj Kramerius, který je považován nejen za průkopníka českého nakladatelského řemesla, ale i za významného průkopníka naší žurnalistiky. Narodil se 9. února 1753 v Klatovech a při studiu filozofie a práva v Praze na Karlo-Ferdinandově univerzitě dostal prostřednictvím Josefa Dobrovského práci u Jana Norberta z Neuberka, významného šlechtice, velkého mecenáše začínajícího Vlasteneckého musea i Uměleckoprůmyslového musea a celkově českého umění, zejména však významného vlastence. Kramerius pro něj katalogizoval jeho rozsáhlou knihovnu, která byla částí velmi obsáhlých sbírek, uložených v paláci tohoto šlechtice v Panské ulici. Mimochodem se stal Nejvyšším písařem Království českého, což mu přirozeně umožňovalo dostat se ke skutečně zajímavým materiálům pro jeho soukromé sbírky.
Součástí Práce Kraméria tak byly také opisy starých rukopisů a práce se staročeskými díly pro Neuberkovský archiv. To byl nejspíš jeden z prvních impulsů, který Kraméria inspiroval a přiměl k jeho pozdější nakladatelské činnosti. V této době dělal rovněž korektury děl mnoha osvíceneckých autorů. Získal tak velké množství přátel a kontaktů, které později využil. A konečně obojí vedlo k tomu, že se i z něj stal velký zastánce vlastenectví a později i propagátor a šiřitel českého jazyka.
V roce 1786, po krátkém působení coby učitel češtiny, nastoupil do Schönfeldských císařských královských poštovních Noviny. V nich získal skutečně velké zkušenosti a také si vydobyl u běžných čtenářů i svých kolegů a také odborné veřejnosti patřičné renomé. Jenomže jeho tehdejší zaměstnavatel měl přílišný strach z otevřenosti svého zaměstnance a začal Krameriovi zasahovat do jeho redaktorské práce. To se Krameriovi nelíbilo, a tak ze Schönfeldských císařských královských poštovních Novin odešel. Během roku 1795 se nakonec osamostatnil úplně. To když koupil knihtiskárnu a získal tak pevné postavení pro vlastní nakladatelské povolání. Tehdy se také zcela odtrhnul od Schönfelda a začal se věnovat vydávání vlastních periodik a nakladatelské činnosti, a to tak úspěšně, že časem svého původního zaměstnavatele z trhu téměř úplně vytlačil.
1. července 1789 začal vydávat první vlastní noviny pod názvem Pražské poštovské noviny, které pak roku 1791 přejmenoval na známější Krameriovy c. k. vlastenecké noviny. Byly zaměřeny na osvětu prostého lidu, emancipaci národa, uvědomění vlastní kultury a rovněž na odstranění lidových pověr. Vedle toho ale přinášely i přehled zpráv ze zahraničí v českém překladu. Jak už to ale bývá, vlastenectví je „drahý koníček“ a noviny, přes jejich nepopiratelnou kvalitu, měly příliš málo odběratelů a byly dlouho ztrátové. Nejprve Kramérius vydával hlavně své vlastní práce, aby ušetřil za autory, ale později získal řadu dopisovatelů. Kramériovi c.k. vlastenecké listy vycházely dokonce i v době, kdy procházel tisk obdobím úpadku a přísné cenzury. A přes velké finanční potíže vydával Kramerius svoje noviny až do své smrti v roce 1808.
Spolu s novinami vydával Kramérius také knihy a za tímto účelem si zřídil i své vlastní knihkupectví, které se nacházelo v dnešní Husově ulici v Praze. Šlo o místo, kde se scházeli tehdejší čeští vlastenci nad starými i nově vydanými knihami, které měl Kramerius jednak v komisi, ale které také sám vydával. Pojem kniha s přitom vztahoval i na tenké brožurky a sešitky, kterých byla v té době většina. Nicméně i mezi nimi byla celá řada skutečně hodnotných a důležitých děl. Protože většina tehdy vydaných českých knih byla vydána právě Českou expedicí, můžeme hovořit o jednom z nejvýznamnějších nakladatelských podniků té doby na našem území a ze stejného důvodu je k tomuto nakladatelství dáván přídomek „první české“. Důležitá je přitom i skutečnost, že Kramerius měl velmi důkladně promyšlený distribuční systém po celých Čechách a Moravě, který spočíval částečně v klasickém prodeji u dalších nakladatelů a knihkupců a částečně na bázi kolpoltérování jednotlivci. Knihy, brožurky, časopisy a noviny tak vozili Kramériovi nadšení vlastenci všeho možného postavení i na velmi odlehlá místa. Tím se Kramerius výrazně zasloužil o proces opětovného rozvoje češtiny i v těch částech naší země, kde v té době začínal převládat německý živel. Určitým způsobem se Kramériem inspiroval i Alois Jirásek ve svém několikadílném díle F. L. Věk, kde tento systém šíření české literatury velmi důkladně popisuje.
Samotný Kramerius byl autorem velkého množství děl, která se objevovala v jeho novinách i edičním programu České expedice. Šlo o příspěvky v historických kalendářích i o tituly s historickými, cestopisnými a dobrodružnými náměty, nebo o různé přepisy pověstí a bajek. Když Václav Kramérius 22. 3. 1808 zemřel, ujal se vedení České expedice nejprve jeho přítel Jan Rulík a později Kramériův syn Václav Rudomil Kramérius se svojí matkou Jenovéfou. Ovšem vzhledem k tomu, že zákazníky tvořila jen úzká skupina lidí, k tomu navázaná také přímo na Václava Matěje Kraméria, došlo brzy k úpadku České expedice, která jeho smrtí ztratila jisté know-how. Kramériův prvorozený syn nebyl zdaleka tak úspěšný podnikatel jako jeho otec, přestože byl třeba jako spisovatel kratochvilných příběhů jistě lepší. A tak nakladatelství nakonec prodal Schönefeldovi, od kterého se kdysi jeho otec osamostatnil. Byl to ve své podstatě pomyslný konec Jednoho z nejdůležitějších českých nakladatelství v celé historii. Teprve o několik let později se objevili další Kramériovi pokračovatelé. A o nich až někdy jindy.
Tomáš Hejna
