Zapomenutá kapitola napjatého roku 1937
Vzdáleně nesouvisí tento článek se zábavním uměním, nicméně odraz zábavního umění v něm je, a také veliký přesah tehdejších událostí do všech sfér kultury vůbec.
Prapůvodcem je dnes již téměř zapomenutá osobnost – německý herec Josef Antonín Christ, který dva roky působil na prknech Stavovského divadla. Bylo to v letech 1772 až 1774, tedy v období, kdy se ve Stavovském (Nosticově) divadle hrálo německy především pro středostavovské a vyšší vrstvy, tedy pro bohatší měšťany a šlechtu. Trvalo ještě dlouho, než se na jevišti prosadila čeština, a ještě déle, než se stalo divadlo „zábavou“ pro širší vrstvu obyvatel. V té době tuto funkci plnily hlavně kočovné společnosti a ochotnická divadla, nicméně toto téma je nám trochu vzdálené (podrobnosti naleznete v článku Neobyčejná Bouda).
Josef Antonín Christ byl německého původu a o svém působení v Praze zanechal velmi působivý a cenný dokument – osobní deník. Vypovídal o době a tehdejších společenských i kulturních poměrech, nicméně po jeho smrti se stal součástí pozůstalosti, která přešla na jeho německé potomky. V roce 1937 se konkrétně nacházel v majetku zemského rady Dr. Schirmera, který zastával tento úřad v Saské Kamenici.
Ve zmíněné době, tedy věc 40. letech 20. století, byla situace v Evropě již několik let velmi napjatá, zvláště v příhraničních oblastech tehdejšího Československa, kde byly zastoupeny velmi početné menšiny tzv. Sudetských Němců. Jak by měla vědět většina z nás, ti se po roce 1918 snažili o získání samostatnost, a když se v roce 1933 dostal k moci Hitler a jeho „pohunci“ z NSDAP, narostl jim pomyslný hřebínek a začali dělat Československu problémy.
O tom, že se ani zdaleka nejednalo o všechny Němce na našem území a už vůbec ne o názor mnoha a mnoha smíšených rodin, zde není třeba hovořit. Zájemcům nabízím svoji knihu Pravda o první republice (spolu s V. Junkem), kde se této problematice věnuji šířeji. Nicméně právě s tímto obdobím souvisí tento článek.
V roce 1937 již vřely události mezi Československem a Německem, a to se zatím jednalo jen o tak často zmiňované „ticho před bouří“. Ta teprve měla přijít. Jedním ze syndromů ale bylo i postupné odcizování kulturní sféry obou zemí, jejichž prolínání bylo předtím zcela běžnou záležitostí. Vždyť němečtí herci, opěrní zpěváci a zpěvačky i další umělci běžně vystupovali v Čechách na dlouhých turné. A české filmy (včetně třeba filmů s Vlastou Burianem) byly často natáčena nejen česky, ale rovnou také německy, často i s upraveným textem nebo jinými herci. A naopak české ateliéry na Barrandově byly mnohokrát v obležení německých herců, protože Barrandov tehdy patřil ke špičkovým filmovým centrům Evropy. Také spousta židovských umělců u Německa, nebo umělců antinacistů, se po nástupu Hitlera rozhodlo hledat pomoc u nás. Byli jsme jim nejblíž a oproti neustálým napadáním ze strany Hitlera jsme byli velmi smířliví a s německou menšinou se u nás zacházelo za první republiky po většinu času slušně a bez předsudků.
Jak jsem již psal, vše se změnilo po nástupu Hitlera k moci a po rozšíření jeho moci mezi ostatní Němce. V Československu se za první republiky zrodilo hnutí německých nacionalistů, z nichž velká část zatím neměla potíže s původem ani podnikáním, ale po nástupu Hitlera k moci vycítila možnost a postavila se na stranu separatistů. Někteří Němci měli dojem, že si tím polepší. Kultura byla jednou z kategorií veřejného života, v níž se to citelně odráželo.
Muzeum hlavního města Prahy (v té době psáno jako Museum) tehdy vedl dr. Antonín Novotný a jako jedno z velkých témat toho roku si po konzultaci s kolegy zvolil „Cizinci v Praze“. Jde o skutečně velkolepé téma, které lze uchopit z mnoha stran. Novotný se však rozhodl, že se zaměří mimo dalších právě na německého herce Josefa Antonína Christa a na jeho osobní deník. V tomto okamžiku nastal problém.
Historik Antonín Novotný nebral historii z pohledu aktuální politiky a už vůbec tak neuvažoval o historických osobnostech. Ostatně ještě zdaleka nemohl vědět, co příští měsíce pro soužití Čechů s Němci chystají. Proto zcela bezelstně oslovil dopisem zmíněného radu Schirmera, aby Muzeu hlavního města Prahy zapůjčil originál Christových zápisků a originály portrétů Christa a jeho ženy. Odpověď, jaká mu byla dána, ho jistě nepotěšila. A je velkým důkazem o tehdejší době, i o tom, že se politika tehdy stávala součástí všech vrstev obyvatel a všeho dění, včetně kultury.
26. ledna 1937 odpověděl Schirmer takto:
„Vážený pane doktore!
Z Vašeho dotazu z 9. t. m. jsem rád vyrozuměl, že Vás zaujala osobnost a osudy herce Josefa Antonína Christa a máte zájem na tom, vystaviti v r. 1938 v Praze jeho portrét i portrét jeho první paní spolu s rukopisem jeho životopisu. Po úvaze jsem se však rozhodl neposlati žádaných památek do Prahy. Vždy znovu čtu a slyším o utrpení, které musí snášeti německy mluvící obyvatelstvo Vaší země, protože pevně trvá na svém němectví. Jsem nacionální socialista a zastávám stanovisko, že každá národnost má zůstati čistá, má však také respektovati cizí národnosti. (…) Bohužel není dosud naděje, že by potlačování německé národnosti v okrajových oblastech Československa mělo konec. Proto jako Němec nemohu obeslati kulturní podnik země, která potlačuje moje soukmenovce.
Mimo to musím pamatovati na osud nenahraditelných dokumentů, které bych Vám měl svěřiti. Neboť nemohu vědět, co může přivoditi tato nenávist k Němcům. A mimo to nastalo od nějaké doby to nepochopitelné, že Československo dovoluje nejhoršímu nepříteli Německa a evropské kultury, aby se v jeho zemi vojensky připravoval a chystal k útoku proti naší zemi. Kde se zahnízdí bolševismus, tam následuje zkáza. (…)
Jestliže se tyto poměry jednou podstatně změní a mezi našimi oběma zeměmi a národy nastane ne-li přátelství, ale alespoň snesitelný vzájemný vztah, bude mě jen těšiti, jestliže městu, v němž můj předek založil svou hereckou slávu, budu moci ukázat spisy a obrazy jej připomínající.“
Jak je znát z dopisu, postoj Dr. Schirmery byl jednoznačně ovlivněn tehdejšími událostmi v československém pohraničí, tedy Sudetech. Nakolik bylo jeho stanovisko ovlivněno vlastním přesvědčením a nakolik tehdejší protičeskoslovenskou propagandou v Německu, to si můžeme jedině domyslet. Každopádně Antonín Novotný učinil ještě druhý pokus a v odpovědi na Schirmerovo zamítnutí a vysvětlení se ho snažil přesvědčit, že se o poměrech v Československu mýlí. Doslova mu píše: „Navštivte německé kraje v Československu a přesvědčíte se, že německému národnímu vývoji nic nestojí v cestě. V Československu není nenávisti k Němcům a také ani v našem museu zřetele nacionální nehrály nikdy žádné úlohy.“ Snaha přesvědčit Schirmera ke změně názoru však byla lichá. V další odpovědi se mu dostalo pouze těchto řádků:
„Víte již z mého prvého dopisu, že velmi lituji, nemohu-li Vaši výstavu obeslati a že to není moje stanovisko, aby se národové proti sobě uzavírali. (…) Právě před několika dny jsem opět slyšel líčiti nesmírnou bídu německy mluvícího obyvatelstva ve Vaší zemi. Patrně nevíte, pane doktore, že týdenní podpora pro jednotlivce je 10 a pro rodinu s několika dětmi je 20 Kč. Žádný div, jestliže pak děti cestou do školy padají slabostí, jak mi bylo vyprávěno. Že Němci musí trpěti tuto nesmírnou nouzi, pochází odtud, že jsou odstrkováni při udělování práce a úřadů“
Jak jistě čtenáři došlo, vystavení osobních zápisků herce Josefa Antonína Christa nakonec nebylo součástí chystané výstavy a Češi se tak na ně nemohli podívat. Škoda. Jistě se jedná o pozoruhodnou záležitost a také pozoruhodný dokument té doby, a to včetně zábavního umění, tedy divadla ve 2. polovině 18. století. Pozoruhodnou součástí jeho osudů je nicméně i tato korespondence, zapomenutá kapitola napjatého roku 1937, vypovídající o vlivu tehdejších událostí mezi Čechy a Němci ve všech oblastech tehdejšího života.
Tomáš Hejna
