Zapomenutá vzpomínka na zapomenutého přítele – Část 2.

(dokončení)

„Honzík“ se příliš neúčastnil Smetanova veřejného života, takže z jeho vzpomínek těžko odhadneme, kolik žáků vlastně v Göteborgu měl, s kým se setkal nebo s kým se ve Švédsku přátelil, pouze z žáků u Smetany doma později vyvodil, že učil zejména dívky. Ostatně není na tom nic výjimečného, hraní na klavír patřilo u tehdejší střední a vysoké společnosti k určitému bontonu, zvláště u mladých dívek. A protože údajně učil od brzkého rána do večera, nejspíš měl žáků celkem dost, o to víc, že některé hodiny prý probíhaly hromadně, za účasti více než deseti žáků najednou. Ročně si prý ve Švédsku vydělal asi dvanáct tisíc tolarů, což znamenalo asi třicet šest tisíc tehdejších korun. Takové částky v Čechách, až na výjimečné případy, kdy vyhrál nějakou veřejnou cenu, nikdy nevydělával. Rys, tedy „Honzík“ podal také zprávu o jisté Smetanově žákyně, se kterou měl prý jeho pán zvlášť blízký vztah. Jmenovala se Fröjd Benecková a Rys na ní vzpomínal:

„Frau Benecke dlí se smetanou v saloně. Do předsíně vejde druhá dáma – pozná, že na věšáku v předsíni visí plášť paní Beneckové – ptá se Honzíka, kdo je v saloně – a zvěděvši, že vyjma pí. Beneckovou dosud žádná z ostatních dam nepřišla – usedne v předsíni. V tom otevrou se dveře salonu a Smetana s přívětivým »Bitte, weiter zu spazieren«, zve dámu dovnitř…“ Jan Rys sice nemohl tvrdit, že mezi jeho pánem a „frau Benecke“ něco bylo, ale podle jeho vzpomínek se prý u ní často zdržoval do pozdních večerních hodin. Přesto prý Smetana nikdy nezapomínal na svoji první ženu, jejíž podobiznu měl na čestném místě, a často se prý nad ní pozastavoval.

Rys také podal zajímavé informace o Smetanově domácnosti. Měl prý na stěně pověšeny tři obrazy – Beethovena, Liszta a jistého Melichara. O něm se prý Smetana vyjadřoval jako o svém nejlepším žáku, ovšem o koho šlo? Z jeho vyprávění a vzpomínek Jana Rysa víme jen to, že měl Melichar zemřít při tragické nehodě na lodi do Ameriky.

Smetana se také stal zachráncem „Honzíka“, který se jednoho dne málem upálil. Údajně prý k tomu došlo takto: „Trávil-li mistr večer mimo dům, bylo úlohou sluhy uzamknouti před spaním předsíň a vytáhnouti klíč ze zámku, ježto druhý klíč míval u sebe pán. Vedle toho měl Honzík nakázáno neotvírati nikomu, koho dobře nezná. Jednoho večera Smetana odešel a Honzík učinil, jak nařízeno: uzamkl, vytáhl klíč a šel spat. (Spával ve škole, t. j. v místnosti, v níž za dne se vyučovalo a za lože mu sloužila pohovka s jakousi skládací žíněnkou.) Jelikož pak za tmy se bával, rozžehl svíci a zastrčil ji mezi žíněnku a postranní opěradlo pohovky. Ulehl, zabral se do jakéhosi čtení – a za chvíli usnul… Před půlnocí mistr vrátil se domů, v předsíni zpozoroval, že v místnosti je světlo – otevřel dveře a vidí: Honzík spí spánkem spravedlivých a u hlavy mu hoří zbytek svíčky! Co následovalo, lze se domysliti: Smetana neopatrného spáče vzbudil a obapolné rozčilení vyznělo důtkou a naučením, že hořící svíci nutno umístit ve svícnu, ne v žíněnce.“

Záznam Josefa Michla, respektive jím zpracované vyprávění Jana Rysa, je skutečně obsáhlé a na kompletní rozbor zde není místo. Na dalších stránkách bychom se mohli dočíst o návštěvě proslulého českého houslisty Ferdinanda Lauba i o mnoha zážitcích, které „Honzík“ prožil s mistrem za dlouhých večerů, kdy mu Smetana vyprávěl nejrůznější příběhy, vzpomínal s ním na rodnou zem anebo ho poučoval o věcech mezi nebem a zemí, o kterých měl prostý vesnický hoch v té době značně naivní představy. Smetana se tak stal pro Jana Rysa nesmírně důležitou osobou pro celý jeho další život, Nejen, že se jeho prostřednictvím dostal do světa, osvojil si dovednosti profesionálního sluhy a naučil se plynně švédštinu, ale vedle toho mu Smetana poskytl také mnohem hlubší vzdělání, než by se mu dostalo doma.

V závěru třetího pokračování Rysových vzpomínek se Michl odkazuje na literární dílo Smetanova manažera a českého hudebního historika Josefa Srba-Debrnova, který zpracoval nejen Smetanův první životopis, ale také část jeho písemné pozůstalosti, kde se mimo jiné nachází i tato pasáž, která odkazuje na závěr pobytu Bedřicha Smetany a „Honzíka“ v Göteborgu.

„…dokončiv zkoušky ve spolku Filharmonickém i soukromé vyučování v prvních dnech měsíce května (?), odejel dne 9. května po lodi ,Excellenz Toll´ do Kodaně; cesta byla dosti pohodlná, ač loď se hodně houpala, ale ani Smetana, ani jeho věrný Honzík netrpěli mořskou nemocí. Z Kodaně šlo to dále po dráze do Korsöru, pak přes Kiel do Hamburku a přes Berlín a Drážďany do Prahy, kam dne 13. května šťastně dorazili. Smetana ubytoval se v hotelu ,U modré hvězdy´, a radostně roztoužen, že se nalézá opět ve vlasti, navštívil druhého dne svou dcerušku Žofii, pak ostatní známé a přátele, a trávil prázdniny až do 3. září 1860.´“

A co „Honzík“? Vzpomínal, že smetana ho v každém městě alespoň krátce provedl po místních památkách a ukazoval mu významná místa i sochy velkých osobností. Následoval svého pána také do zmíněného hotelu U modré hvězdy a doprovázel ho i při nákupu dárků pro rodinu a přátele. Jedna z jeho prvních cest prý vedla do zlatnictví, kde nakoupil dárky pro dceru a také pro budoucí manželku Bettinu Ferdinandovou, se kterou se v nejbližší době chystal oženit. Šlo o zvláštní spletenec, kterému se jistě ještě budeme věnovat, až budeme hovořit o Smetanových životních láskách, nicméně důležité je, že rodina Ferdinandových se znala i se Smetanovým bratrem Karlem Smetanou, a tak se s ní „Honzík“ vrátil na čas k rodině v blízkosti Chlomku. Ke Smetanovi se ale vrátil, prožil s ním také jeho druhou svatbu v Obříství, kde byl vlastně jediným hostem, který nepatřil ani do rodiny manžela, ani do rodiny manželky.

Jan Rys se vrátil do Švédska s Bedřichem Smetanou ještě jednou, když se několik měsíců po svatbě vracel do Göteborgu za dobrou obživou s celou svojí novou rodinou a jednou komornou, která se měla starat o pohodlí paní Bettiny i dcery Žofie. Přítomnost rodiny nicméně znamenala, že Smetana se svému svěřenci už tolik nevěnoval, protože na něj neměl tolik času. Na konci dalšího roku se nakonec Smetana rozhodl, že se jednou pro vždy vrátí do Čech. Rozprodal vybavení svého bytu v Göteborgu a se Švédskem se rozloučil. Po návratu do Čech, kde se v Praze Smetana ubytoval na Ovocném trhu v kolovratském paláci, se končí také historie slavného skladatele a jeho zapomenutého sluhy a pamětníka jeho posledních učebních pobytů ve Švédsku „Honzíka“. Jednoho dne mu Smetana vyplatil slušný obnos a dal mu jednoznačně na vědomí, že jeho služby už nebude potřebovat.

O dalších osudech Jana Rysa se opět dozvídáme v prvním čísle V. ročníku Hudební revue z obsáhlé předmluvy Jana Löwenbacha. Pocházel z rodiny panského poklasného z Vinařic, narodil se 17. prosince 1843 v obci Pečice nedaleko Jabkenic a po rozluce se Smetanou se vrátil domů. Jenomže po tom, co ve světě viděl a zažil, se přirozeně už nemínil vrátit k původnímu životu pomocného „přisluhovače“ na vesnici. Prý chtěl dokonce v okouzlení Göteborgem zůstat rovnou ve Švédsku, ale protože nebyl zletilý, nemohl. Nakonec se Jan Rys stal hostinským a prošel si celou řadou lokálů a zejména měst, ale také zemí. Cennou školou mu přitom byla právě služba u Smetany a také jejich společné cesty napříč Evropou, kde se „Honzík“ seznámil v rozličných hotelích, kde bydleli, s mnoha aspekty vybraného pohostinství. Jako pomocník začínal v hostincích v Praze a Mladé Boleslavi, ale díky pomoci Karla Smetany se dostal do Vídně, kde pracoval celkem tři roky. Později se vrátil do Prahy, krátce se zabydlel v Českých Budějovicích, a opět díky známosti s Karlem Smetanou a blízkosti k Bedřichu Smetanovi se v Praze stal zaměstnancem jejich bratra Antonína Smetany, který v té době vlastnil slavnou kavárnu Slavia. Nakonec si v Praze založil vlastní hostinec, nicméně Josef Michna ho nalezl až v Gorlici, kde Jan Rys pobýval u svého bratra v jeho hotelu.

Jan Rys se sám do historie v podstatě nijak nezapsal, byl prostým sluhou a později hostinským, jakých byly desítky, stovky a tisíce po celém C. a K. mocnářství a ještě víc po celé Evropě. Nicméně jeho zaznamenané vzpomínky, spolu se zmínkami o něm ve Smetanových denících a pracích Josefa Srba-Debrnova i Josefa Michny, tvoří nesmírně cennou součást oné veliké mozaiky kolem Smetanova života a nabízejí i jedinečný pohled do několika let jeho soukromého života. Zejména nám ale přibližují víc jeho vlastní deníkové záznamy jeho život v dalekém Švédsku, kde se slavný český skladatel Bedřich Smetana prosadil jako významný pedagog i skladatel v této době daleko více než u nás doma. Právě proto jsou tyto zápisky z Hudební revue tolik cenné i dnes.

Tomáš Hejna

Kompletní text Vzpomínek Jana Rysa na Bedřicha Smetanu si budete moci přečíst příští týden v originálu sestaveném z veřejně dostupných originálů na webu Národní knihovny v samostatném příspěvku na našich stránkách.