Zapomenutá vzpomínka na zapomenutého přítele – Část I.

Pokud jde o významné a známé osobnosti, jen málokdy se pozastavíme nad jejich osobním životem a nad otázkou, zda měli kromě nejbližší rodiny a kolegů také nějaké přátelé či jiné blízké osoby. Samozřejmě, že o přátelství některých velkých mužů toho bylo napsáno již hodně, a pokud jde o 19. století a české umělecké kruhy, všichni se tak nějak znali. Ale co přátelství s těmi osobami, které slavné nebyly, a naopak byly naprosto běžnými jedinci běžného světa?

O jednom takovém úplně obyčejném člověku si nyní popovídáme a zavzpomínáme na něj prostřednictvím Josefa Michla, jehož Vzpomínky Jana Rysa na Bedřicha Smetanu vycházely na pokračování v časopise Hudební revue (V. ročník, čísla 1 – 6 /5-6/). Tím se také přímo setkáváme s hlavní postavou našeho článku o Bedřichu Smetanovi, totiž s Janem Rysem. Osobou, na kterou historie prakticky zapomněla. Přitom tento jinak nenápadný člověk hrál v určité části Smetanova života velmi pozoruhodnou a důležitou roli. Totiž nejen Smetanova pomocníka na cestách, ale i do jisté míry přítele.

Autor předmluvy Jan Löwenbach v úvodním slově k článku a pozdějšímu knižnímu zpracování odkazuje na několik zmínek ve Smetanově korespondenci, kterou dlouhá léta shromažďoval a pořádal jeho osobní přítel a „manager“ Josef Srb-Debrnov. V řadě dopisů napsaných po smrti jeho první manželky se objevují zmínky o hochovi jménem „Honzík“. Velmi dlouho byla tato osoba záhadnou postavou v životě velkého skladatele, o níž se toho vědělo jen opravdu málo, vlastně pouze tyto krátké zmínky a pár drobných útržků v dalších dobových pramenech, hlavně ve vzpomínkách Smetanových přátel. A jak Löwenbach uvádí, mělo se za to, že: „…,Honzík´ již dávno zemřel neb někde zcela zapadl. Z článku zasloužilého našeho genealoga smetanovského dra. Aloise Hniličky dověděli jsme se alespoň nejvýznamnější detaily o jeho poměru k Smetanovi a občanské jeho jméno: Jan Rys.“ Onen Honzík nicméně mrtev nebyl. Po návratu do Čech se z něj stal číšník a po mnoha „štacích“ zakotvil nakonec až v daleké Gorlici. Právě tam ho náhodně objevil Josef Michna, a tam ho také vyzpovídal.

„Jan Rys, jemuž po domácku říkali »Honzík«, vykonával u lesníka Karla Smetany (před rokem i v roce 1859) nesčíslné domácí práce: běhával do Mladé Boleslavě, aby obstaral nákup rozličných potřeb, roznášel mléko, smetanu, máslo, pečoval o 3 myslivecké psy, cídil pušky, v zimě chodíval krmit bažanty a přepočítával je, upozorňoval, kde v jakém lapáku uvízla škodná atd.“ uvádí osobu Jana Rysa do dobového kontextu Josef Michl. Tím se vlastně dostáváme k tomu, jak a kde se Bedřich Smetana s Janem Rysem setkal. Bylo to nedlouho po smrti jeho první ženy, kdy se ze žalu obracel k rodině a s dcerou Žofií se na několik týdnů usadil právě u bratra Karla na Chlomku. Právě tam se Smetana setkal poprvé s mladým a tehdy ještě nezletilým Janem Rysem, který zde pracoval a přivydělával si. Michna ve svém příspěvku tvrdí, že Jan Rys byl v mnoha ohledech šikovnější než skutečný lesní adjutant. Nejspíš právě proto si ho všiml i Bedřich Smetana a ihned pojal k mladíkovi velkou náklonnost. Ta se prohlubovala s časem, který trávil Bedřich Smetana u svého bratra; například když spolu lovili bažanty a „Honzík“ jim dělal naháněče a nosiče. Smetanu prý lov bavil, i když příliš střílet neuměl. Ale to nevadilo – sestřelené kusy zajistil bratr, který měl na to školy a v lovu praxi.

Smetana měl v té době již dohodnuto své působení až v dalekém švédském Göteborgu. Popravdě řečeno kdykoliv se mu přestalo finančně dařit v jeho rodné zemi, odešel si vydělávat právě tam. Honzíka si oblíbil, a tak mu nabídl, aby ho na jeho cestě do daleké země doprovázel. Kdo ví, co ho k tomuto rozhodnutí vedlo. Možná ho tolik trápila smrt ženy, že si neuměl představit další měsíce života ve Švédsku o samotě – dcerku totiž musel nechat doma. Anebo si uvědomil, že mu v životě chybí mužský potomek?

Rodiče ještě nezletilého chlapce souhlasili, Smetana ho dokonce chtěl naučit hrát na housle, což později pro nedostatek chlapcova talentu sám zavrhl, a když odjížděl z Chlomku, zanechal pro „Honzíka“ finanční obnos na cestu a po několika týdnech poslal bratrovi dopis, aby chlapce vypravil na cestu. Ten dojel do Prahy dostavníkem z Mladé Boleslavi, několik dní pobyl u Smetany v domácnosti a společně se potom vydali na náročnou cestu. Ta vedla přes Drážďany, Berlín a Štětín do Kodaně. Tato cesta byla pro „Honzíka“ skutečně něčím výjimečným. Vždyť i cesta do Prahy byla tehdy pro běžného chlapce z maloměsta nebo z vesnice něčím výjimečným, a „Honzík“ cestoval tak daleko a viděl věci, které nikdo z jeho okolí neměl ani šanci vidět. A to ještě nedorazili ani do cíle. A když jel poprvé kolesovým parníkem do Kodaně? Jak jedinečný to pro něj musel být zážitek? Vlastně pro oba – zažili přitom mořskou nemoc, která se projevila v plném rozsahu.

„V Kodani přistáli o půl desáté hodině ranní a při tom odehrál se zajímavý výjev,“ popsal později Jan Rys při svém vzpomínání a Josef Michl ho literárně zpracoval takto: „Na břehu stály zástupy lidí, kteří přijíždějící loď pozdravovali radostnými výkřiky a máváním šátků. Smetana stál na palubě a pravil svému sluhovi: »Podívej se, jak nás vítají!«, dokládaje tesklivě: »nás tam ale nikdo nečeká!«“ Z Kodaně se po dvou dnech vydali opět na cestu po moři do cíle jejich cesty.

V Göteborgu se Smetana se svým chráněncem ubytovali v bytě, který byl ve značně neutěšeném stavu. Spolu s „Honzíkem“ tedy museli nejdřív zajistit obyvatelnost svého nového bydliště a Smetana ho hned potom začal učit povinnostem sluhy a zároveň mu představil Göteborg, kde už v minulosti bydlel se svojí první ženou Kateřinou a dcerou Žofií. Podobně jako v Chlomku byl Honzík velmi aktivní a brzy vedl Smetanovi poctivě domácnost se vším všudy, dokonce si velmi rychle osvojil základy švédštiny, a nakonec se naučil hovořit naprosto plynně. Tím se lišil od svého chlebodárce, který se domlouval hlavně německy. „Honzík“ na druhé straně musel komunikovat s běžnými lidmi a také s dalšími osobami ze Smetanovi domácnosti – s domovníkem, posluhovačkou a pradlenou.

Díky Michlově zpracování Rysových vzpomínek se dozvídáme hodně i o jeho osobním životě. Detaily, na které bychom jinak těžko narazili. Tak třeba: „Smetanův jídelní pořádek byl tento: Snídával šálek čaje se sucharem. O 10. hodině dop. vypil kalíšek »sherry« a zajedl kouskem sucharu. O půl druhé se obědvalo a to polévka, maso s příkrmem, k tomu (ale ne vždy) nějaký moučník. Za odpolední svačinu sloužil šálek kávy a opět kousek sucharu. Rovněž i večeře byly prosté, ačkoliv zhusta se stávalo že Smetana doma nevečeřel, jsa někam pozván.“ Také díky němu víme, že Smetana si potrpěl na pivo k obědu a doma měl vždycky nějakou tu zásobu. Nejraději měl černé a lahev vydržela oběma strávníkům celý den. Jak je vidět, Smetana byl tedy celý život velmi střídmým člověkem, byl zvyklý vyžít z mála a neholdoval nějakému rozhazování. Ostatně to odpovídalo jeho mnoho let trvající chudobě, kdy často bojoval i o to nejskromnější živobytí pro sebe a svoji rodinu. Rys také vzpomínal, že ho Smetana nikdy vážně nenapomínal, choval se k němu vždy velmi slušně a jednou prý na to konto prohlásil, že: „Jen hlupáci při každé příležitosti dávají na jeho, co mají v hlavě nebo v kapse!“

(pokračování příště)

Tomáš Hejna