Věčný džentlmen Oldřich Nový

Setkávání s Kristiánem, i když hodně pozdní

Bývaly doby, v kterých jsem se cítil velmi dobře ve společnosti Miloše Makovce. Jemu zase bylo ještě lépe, čím víc se nás sesedlo kolem jeho stolu v denním baru hotelu Palace v Panské ulici, protože se mohl o to šířeji rozhovořit, a to dělal opravdu rád. Na rozdíl od mnoha jiných však měl vždycky o čem, a tak jsme také my ostatní poslouchali obvykle nikoli bez nadšení s kým vším se kdy setkal, jak točil svoje filmy, co i komu se přitom přihodilo a tak podobně.

Bývaly to skvělé večery, někdy i noci, a jeden se při takových příležitostech od pana režiséra vždycky něco dozvěděl. Například o pekle natáčení Velkého dobrodružství v rozpálených dunajských bažinách (to pak mluvil o Emilu Holubovi jako o cestovateli s buřinkou), anebo o Pražských nocích a Golemově tajemství, ale bývalo toho mnohem víc. Opravdu jediné, co mi na těch historkách vadilo, dokonce velmi, býval zjevný despekt, s jakým se nikterak netajil vůči Oldřichu Novému.

Znali se nejspíš už dříve, ale když líčil natáčení Dvou z onoho světa, nechával stranou Jana Třísku, Danu Medřickou, Helgu Čočkovou, ale i jiné, aby se soustředil zpravidla vždy na obsazení tamní dvojrole. Soudím však, že Makovcův odsudek, že jde o českou imitaci britské žoviální elegance a lehkého francouzského šarmu, pramenil nejspíš z běžné místní závisti.

Já jsem znal Oldřicha Nového, toho pro mě velikána výhradně z plátna našeho dušnického biografu. To když byl nucen i Okresní filmový podnik uznat, že jej věčné apoteózy Rudé armády, ani soudobá snaživá arcidíla prostě neuživí a proto dopřál prostému lidu něco úplně jiného. Totiž požitek z Uličnice, Důvodu k rozvodu a s tím také z řady jiných věčných kasovních trháhů první republiky. Anebo těch protektorátních. Především ovšem z Fričova Kristiána.

Je pravda, že u nás běžely desítky let kopie, povinně ochuzené o skvělou úvodní sekvenci ze zákulisí Orient baru a hlavně o všechny obrazy s proskribovaným emigrantem Járou Kohoutem. Platí ale zároveň, že ani toto státní násilí nikdy nemohlo umenšit nadšení, které sdílely parter i balkon pravidelně, jakmile poprvé vešel do obrazu muž s bílou šálou a v dokonalém smokingu, načež začal zpívat svým nezaměnitelným hlasem překvapené Mandlové Jen pro ten dnešní den.   

Běžely roky a scházel jsem se s jinou společností, pro změnu v neméně útulném prostředí hotelu Paříž. Býval jsem však i tam natolik častým hostem, že mě vrchní pan Chýle už také bral za svého. Proto se mohl jednoho pozdního večera přitočit, aby aniž hnul brvou či ústy, zašeptal s diskrétností, vlastní jeho vrcholné profesi: „… pan Nový …“. Načež pokynul stejně nenápadně směrem k oknům.

Bylo tomu tak, skutečně ano. Nebyl totiž žádný problém rozeznat i v decentním šeru Francouzské restaurace siluetu, kterou nikdy nešlo zaměnit. A ještě později jsem se k tomu navíc podobným způsobem dozvěděl, že pan Nový navštěvuje tato místa poměrně často. Vždycky však až hodně navečer. Načež zde sedává sám, jediný u výhradně pro něj rezervovaného stolu.

Mohlo to být smutné, ale spíš nebylo. Protože také představa muže, jenž opouští svůj noblesní byt blíže Staronové synagogy, aby došel temnými pražskými ulicemi vychutnat si svoje božolé bez nebezpečí, že bude poznán ve svém stáří byť jedinou svojí dávnou fanynkou, zároveň potěšila i fascinovala. Navíc ta jedinečná vůle pana Nového udržet si svoji původní pověst i osobní cenu alespoň v myslích všech těch žen, které jej možná stále milovaly, usvědčovala pana režiséra Makovce z jeho omylu naprosto dokonale.

Viděl jsem onoho velikána v těch místech ještě několikrát. Přirozeně že jsme k sobě   nikdy neměli blíž, ani jsme spolu nemluvili. Jenom dumám ještě po letech, jak by se díval na náš dnešek zrovna ON – Kristián. A co by mu asi říkal.

Oldřich Nový se rozloučil se světem 15. března 1983

                                                                                           Václav Junek