Zapomenutý lidový písničkář František Hais

Kdysi dávno, začněme středověkem, byla vrcholem zábavního umění hudební představení, o která se starali trubadúři a minnesängři cestují z hradu na hrad, z města do města. Většinou se přitom jednalo o mladé šlechtice s hudebním vzděláním, případně o synky z měšťanských a kupeckých rodin. Úloze skladatele se ale nevyhnuli ani příslušníci panovnických rodin, dokonce ani samotní panovníci. Třeba v Codexu Manesse, nejslavnější sbírce minnesängerských písní, je vedle sto třiceti osmi autorů uveden i náš Václav II. A Lucembursko se zase může pochlubit skladbami Václava Lucemburského (zvaného Český), syna českého krále Jana Lucemburského. Ovšem to jsme se v minulosti zábavního umění posunuli přeci jen trochu hluboko do minulosti. Nicméně právě hudba, vedle divadla, byla vždy nejvýznamnější nositelkou zábavního umění mezi lidmi.

O písních trubadúrů a minnesängrů jsem však nezačal hovořit jen tak pro nic za nic. Šlo o předchůdce potulných zpěváků, kteří byli v Evropě populární ve všech pozdějších dobách a ve všech zemích. Kočovali sami nebo s divadelními společnostmi, zpívali po hostincích, na náměstích při trzích, na panských a šlechtických dvorech. Ještě o mnoho později chodily celé kapely mladých muzikantů za výdělkem od vesnice k vesnici, od zábavy k zábavě. Bez hudby se neobešla ani žádná pouť – nejprve vyšli lidé po křížové cestě do kostela, aby se potom bavili, a samozřejmě aby si zatancovali. No a v 19. století a začátkem toho 20. se po městech pohybovali populární pouliční pěvci a flašinetáři, kteří si většinou vydělávali na rušných ulicích, ve dvorech pavlačových domů, v parcích a v hospodách. Jedním z flašinetářů a autorů byl i dnes zapomenutý, ale kdysi všemi lidmi v Praze známý František Hais.

Kdybyste se podívali do rodinných pozůstalostí v knihovnách, možná že byste někde zavadili o nějaký svazek podomácku sešitých stránek tak zvaných „kramářských písní“. Jde o drobné sešitky, většinou o osmi stránkách s rytinou na titulu, které se prodávaly za pár krejcarů na již zmíněných poutích a po hospodách. S velkou nadsázkou je můžeme přirovnat ke gramofonovým deskám nebo CD nosičům. Veršíky těchto písní bývaly skládány na známé a populární melodie, aby si je každý mohl sám zazpívat, a měly většinou hned dvojí úlohu – zábavnou a informační. V době Františka Haise už sice byl termín „kramářská píseň“ zastaralý, užíván byl tehdy termín „jarmareční písně, nicméně jak brzy uvidíme, „kramářská píseň“ byl pro Haisovu tvorbu termín víc než platný.

František Hais se narodil 7. července 1818 v Praze (někdy je uváděno 11. června) do rodiny tiskaře kartounů. O jeho dětství v Praze, rodině a dospívání toho víme jen velmi málo, snad jen to, že se narodil na Skalce, vyrůstal ve Smečkách a na zásah otce šel místo studií do učení na tiskaře. Zachovaly se jeho obsáhlé a v originále dokonce sedmisvazkové paměti, ty ale vypovídají mnohem víc o době, kdy žil a tvořil.

Kdybychom chtěli písně Františka Haise hodnotit dnešníma očima, pravděpodobně by u nikoho z nás neuspěl. Jde o často naivní, občas dnešním jazykem těžko čitelné veršíky plné starších výrazů poplatných době. Nicméně třeba jeho text, opěvující smrt Karla Havlíčka Borovského, je známý mnoha lidem dodnes. Jde o slavné:

„Spi Havlíčku, v tvém hrobečku,
národ zpívá tvou věrnou písničku.
Odpočívej v pokoji,
odpočívej v pokoji.
Kdyby měl jsi z hrobu hledět,
viděl by jsi, národ pro tebe želet.
Odpočívej v pokoji,
odpočívej v pokoji.“

V tomto duchu je vlastně psána většina Haisových písní. Vybíral si známé hudební melodie a skládal na ně vlastní texty, které většinou informovaly posluchače o aktuálním dění doma i ve světě. Můžeme se tomu dnes smát, ale v době, kdy ještě neexistovala televize ani veřejný rozhlas a mnoho lidí umělo číst jen zběžně, byla podobná vystoupení umělců jediným zdrojem informací. Hais tak zpíval písničky popisující politické události, připomínající zesnulé významné osobnosti (populární byla jeho píseň k pohřbu Františka Palackého), sledující loupežná přepadení či krvavé mordy. Dokonce můžeme hovořit i o seriálové tvorbě, protože některé písně tvořil na pokračování podle toho, jak se jaký případ aktuálně vyvíjel (zjednodušeně řekněme od mordu přes dopadení pachatele až po jeho soud a případnou popravu). Lidé, tedy ti prostí, si jeho tvorby nesmírně vážili. Celá Praha ho znala.

Jak už bylo řečeno, František Hais také nebyl žádným kovaným skladatelem z konzervatoře. Šlo o lidového písničkáře, jakých bývalo kdysi velmi mnoho, který měl ale na rozdíl od svých konkurentů tu výhodu, že uměl vycítit přání svých diváků. Když tak zjistil, že drobné vtipné popěvky a duchovní písničky nejsou to pravé, přešel na zmíněnou tvorbu písniček s informativním obsahem i sociálními tématy. A neméně oblíbené byly jeho texty satirické.

Nejvíc své současníky překvapil Jan Neruda. Ten byl známý svojí velmi tvrdou kritikou, vznešeností díla i vytříbeným vkusem. Přes jeho síto prošlo jen velmi málo umělců a osobností, natož potom z lidového prostředí. Přesto Hais, i když byly jeho verše mnohem méně učesané nežli verše Nerudy, v jeho kritice uspěl. Neruda o něm v Lumíru psal: „V titulech svých je Hais zázračně určitý. Copak ví, bez pomoci naučného slovníku, čtenář, čte-li Nirvána, Sansara a podobné moderní tituly? A jak slunečně jasný je naproti tomu nápis na písni Haisově Příkladná píseň pro rodiče a dítky o hrozné vraždě v Kališti, kterouž dva synové na otci svém dne 17. června 1856 spáchali, a sice Jan 25 roků a František 22 roků stár, z nichžto starší dne 29. března v Kutné hoře provazem odpraven byl, jak svědčí výtah z ouředního vyšetřování,“ a dále se v jeho článku píše: „že není ve všem dokonalý? Nu – život jest krátký a dokonalost je až na samém konci životů všech.“

Hais byl sice vyučeným tiskařem, jak ve svých pamětech přiznává a popisuje, ale když se nepohodl s otcem, odešel a přestěhoval se. Sám se začal živit v Podolí u vykládání lodí, u dřevařů, ale i jako pomoc na stavbách, později jako tiskař, vorař, řezbář figurek a podobně. Mimochodem to pro něho musela být velmi cenná škola života. K písničkám se dostal až později, kdy si začal v tiskárnách opatřovat už vytištěné sešitky písniček a jako vyučený tiskař je sám po domácku po večerech svazoval a prodával po dvou groších. Když si uvědomil obsah svého zboží, došlo mu, že by to uměl lépe, a hlavně že by uměl zaujmout obyčejné lidi, které dobře znal, lepšími tématy.

V roce 1848 si podle svých pamětí pořídil flašinet a pustil se do vlastního skládání. Podle všeho ho k tomu vedla střelba do lidí během revolučních dnů, kterou zažil. V dojmu z událostí se rozhodl psát a zpívat o skutečných věcech kolem něj. Svá vlastní tištěná vydání si platil, a sám je také prodával. Zlí jazykové o něm tvrdívali, že si jimi vydělal na velkolepé živobytí v malém domku za Žitnou branou. Je pravda, že známe přinejmenším na čtyři sta těchto písničkových sešitků, a tedy i písniček, které jsou jeho dílem. To však neznamená, že nějak zbohatl – naopak. Živil kromě sebe i ženu a pět dětí. Navíc se mu často stávalo, že mu lidé víc než penězi platili třeba chlebem. Těžko si to v dnešní době představíme, ale v Haisově době byl i obyčejný chleba drahý, a tak byl za něj i chudý písničkář vděčný. Žil tak vlastně neustále z ruky do úst, a i když se časem staly jeho popěvky populárními a známými, nikdy si jimi skutečně velké peníze nevydělával. Však o tom také svědčí fakt, že si pro něho přišla smrt 4. července 1899 do chudobince (obě ženy mu zemřely a děti se rozutekly po vlastních životech).

František Hais je představitelem české hudby a tím i českého zábavního umění ve druhé polovině 19. století a patří dnes k těm téměř zapomenutým Přesto nelze opomíjet přínos Františka Haise pro českou lidovou hudbu. I když si to totiž neuvědomujeme, a ani po tom příliš nepátráme, řada jeho zlidovělých písniček a popěvků se zachovala dodnes (třeba ve filmu Sextánka zazněla jeho píseň Na hranicích města německého známá též jako Hrabě Fridolín a ve známějších Katakombách zazněl jako úryvek text jeho písně Já jsem malý mysliveček). To bychom však museli jeho osobě věnovat mnohem víc prostoru, než můžeme zde.

Takže na závěr si můžete poslechnout zcela netradiční Evu Olmerovou: