Zapomenutý smetanovský pěvec Josef Lev

V naší zemi bylo vždy obtížné prosadit se v hudbě nebo divadle a dostat se do skutečného popředí zájmu divácké veřejnosti. Jednak je tu neobyčejná síla konkurence – v našich zemích se vždy rodily velké umělecké talenty. Většina z nich se však z druhého důvodu nikdy neprosadila v našich končinách, ale až za našimi hranicemi. Pro takové množství talentů jsme totiž byli vždy jen malým rybníkem, k tomu vcelku chudým. A tak bychom v některých odvětvích kultury mohli u nás doma zejména v 19. století spočítat skutečně úspěšné a známé umělce „na prstech jedné ruky“, jak se říká. K těmto odvětvím patřila i opera, v minulosti velmi módní a žádaná kratochvíle pro horní vrstvy. Jedním z nejúspěšnějších operních zpěváků druhé poloviny 19. století byl i dnes téměř zapomenutý Josef Lev, rodák ze Sazené.

Velmi dobře to vystihl autor článku v časopise Dalibor z 10. prosince 1879, který napsal:

„,Umělecká beseda´ nemohla lépe vyznamenati našeho prvního mistra umění pěveckého, Josefa Lva, jenž v říjnu slavil jubileum své pětadvacetileté činnosti pěvecké při opeře, než tím, že jej předešlou neděli ve valné hromadě jmenovala čestným členem. Jeho zásluhy o českou operu, o povznešení umění pěveckého v metropoli naší jsou velké; jestiť on umělcem dokonalým, pravým mistrem zpěvu, národovcem ohnivým, obětavým nad vše pomyšlení. Že odolal všem lákavým hlasům z ciziny, že věrně setrval při ústavu našem, zásluhu tu mnozí u nás ani oceniti neumějí: praví, že by to mělo býti povinností každého umělce českého, jenž ví, že sil jeho jest doma zapotřebí: však známo, kolik našich umělců bylo povahy tak pevné, vlastenecké, jako právě náš Lev, jenž raději uskrovnil se v nepříznivých těsných poměrech našich, jen aby sloužiti mohl umění domácímu, kdežto jiní, žáčkové proti němu, v službách ciziny skvělý, slavný vedou život v přepychu.“

Situace byla opravdu taková a Josef Lev, přestože měl podle dobových kritik nezpochybnitelný talent a mohl se uplatnit pohodlně v některé zahraniční „operní velmoci“, zejména v Rakousku, zůstával v domácím prostředí a dostal se až na špici české opery své doby. Přitom o něm za hranicemi dobře věděli už od jeho studií ve Vídni. Zda to bylo skutečně z vlasteneckých pohnutek, to ovšem doložíme jen těžko. K tomu nám chybí dostatek historických podkladů, zejména jeho osobní výpověď.

Víme zato přesně, že se narodil 1. května 1832 v Sazené do chudé rodiny. Také víme, že již od útlého dětství jevil neobyčejné nadání pro hudbu, které se s přibývajícím věkem ještě zvětšovalo a skloubilo s jeho přirozenou zvídavostí. Naštěstí rodiče Josefa Lva Kateřina a Václav Lvovi, přestože neměli mnoho peněz a jistě by pro ně bylo lepší poslat syna do učení vydělávat, nechtěli synův talent promarnit a poslali ho na studium hudby do Chržína k hudebníku Josefu Tomanovi, pod jehož vedením vystupoval jako sólista na kůru chržínského kostela. S ním později putoval Josef Lev do Zlonic, kde se stal Toman vedoucím zdejšího kostelního kůru. Mladý Lev tak nejen posílil zdejší církevní sbor a brzy se stal jeho hlavním sopranistou, ale seznámil se i se svým dalším učitelem Antonínem Liehmanem, který vyučoval i jeho dnes slavnějšího vrstevníka Antonína Dvořáka. O jeho nadání se zanedlouho dozvěděli lidé ze širokého okolí, kteří potom vážili často i velmi dlouhou cestu do Zlonic, jen aby si ho poslechli.

Situace rodiny se bohužel nelepšila a Josef Lev byl většinu času bez prostředků, i když se ho rodina snažila podporovat, jak jen mohla. Jeden čas prý dokonce uvažoval o zanechání hudby, aby se mohl vyučit řemeslu a dokázal se uživit a pomoci rodině. Naštěstí pro něj i pro českou hudbu k tomu ale nedošlo. Josef Lev získal díky přímluvě Václava Živsi z Bubenče (dobový tisk uvádí také Budenice) částečně honorované místo ve sboru Křížovníků v Praze. Ti mu poskytli vedle toho i základní prostředky pro obživu, takže nebyl tolik závislý na rodině. Ani to však nestačilo. Když začal mutovat, navštěvoval pražské novoměstské gymnázium, které ale nedokončil kvůli nedostatku prostředků. Nicméně to už se z oblíbeného sopranisty stal stejně kvalitní barytonista a jeho vzrůstající kariéra měla vcelku brzy začít.

Ta hrstka přátel, které v Praze získal a měl, ho nakonec přemluvila, aby se místo o kariéru profesionálního pěvce pokusil o dráhu hereckou. Předem ale věděl, že v Praze, kde se k divadlu hlásily denně desítky nadaných lidí bez úspěchu, nemá nejmenší šanci prosadit se. A tak se s pouhými patnácti zlatými vypravil do Vídně, kde doufal ve větší šance. Pokusil se tam získat přízeň známého tenoristy Aloise Andra, a tak za ním zašel do divadla a předvedl mu svůj hlasový repertoár. Známého umělce ihned přesvědčil o svém nadání a vlohách. Odcházel tak s doporučením, kde stálo: „Krásný hlas, vzdělaný hudebník, však chuďas, zavděčíš se mi, přijmeš-li jej.“ S tímto vzkazem šel nadaný Josef Lev do vídeňské dvorní opery k jejímu tehdejšímu řediteli Weinkopfovi a i díky ní získal ihned místo v tehdejším hereckém sboru vídeňské opery. Gáže deseti zlatých měsíčně se mu vzhledem k jeho původu musela zdát přímo královskou – mimochodem bylo to prý o několik zlatých víc, než dostávala tehdejší první subreta. Josef Lev by totiž nejspíš uspěl i bez přímluvy, protože svým hlasem ředitele vídeňské opery opravdu zaujal.

Stejně jako doma a ve Zlonicích i ve Vídni si svými hlasovými a už také hereckými dovednostmi brzy získal respekt a oblibu mezi kolegy i příznivci opery, a tak se postupně stal miláčkem Vídně. Začínal drobnými sólovými výstupy a skončil jako jeden z předních barytonistů. Josef Lev ale nezpychnul, od svých kolegů z opery se ochotně učil jak v hudbě, tak v herectví a konečně i při pohybování se ve společnosti. Jeho hvězda tehdy pomalu stoupala k vrcholu. Po deseti letech u něj ale nastal vcelku nečekaný a tehdy neobvyklý zvrat. Lev totiž přes veškerý úspěch nebyl ve Vídni tak spokojený, jak si původně představoval. Zvlášť na začátku kariéry musel vystupovat i na svatbách, pohřbech a kostelních kůrech, a ani později se nedočkal větších sólových rolí, ačkoliv byl všude vychvalován. Proto využil pozvání divadelní ředitele Pavel Švanda ze Semčic, který představil Lev řediteli Prozatímního divadla.

Řádná opera v Praze začala vznikat až později, zatímco Josef Lev slavil již deset let úspěchy v mnoha úlohách na jevišti vídeňské opery. Právě tehdy za ním přišli z Prahy, aby se vrátil a začal zde vystupovat v nově se rodícím operním souboru Prozatímního divadla. I když mohl Josef Lev dál zářit ještě řadu let ve Vídni mezi elitou, příliš neváhal. 14. října 1864 vystoupil jako hrabě Luna ve Verdiho opeře Troubadour a slavil neobyčejný úspěch. Podle dobového tisku takový, že „za večer ten byl jedenáctkrát volán rozjařeným obecenstvem.“ Nutno podotknout, že kdyby Josef Lev zůstal ve Vídni, měl by mnohem jistější živobytí – a jistě se vrátit mohl, jeho kvality by mu znovu otevřely dveře. Totiž v té době, hovoříme už o Národním divadle, kam Lev plynule přešel rolí Přemysla ve Smetanově Libuši, se na české operetní scéně Národního divadla děly celkem rychlé a překotné změny, které scéně příliš neprospívaly. Ze souboru odešel kvůli údajně nízkému platu hlavní tenor, bez kterého se nedalo vystupovat. Na základě toho odešel tehdejší ředitel ___ Liegert a vedení Národního divadla za něj muselo hledat náhradu. Tou se stal Franz Thomé, který hlas Josefa Lva opravdu velmi obdivoval, nicméně ani on dlouho v pozici nevydržel. Stav v divadle tehdy vyžadoval od herců a pěvců mimořádnou trpělivost. Josef Lev byl i kvůli svému skromnému vystupování ctěn kolegy. Stal se tak zástupcem svých kolegů před vedením divadla, a tak se i díky němu podařilo operetu udržet v chodu za cenu nejvyšší, v podstatě bez uměleckého vedení souboru.

Lev se nakonec vrátil zpátky ke svému řemeslu a byl ctěn nejen diváky, ale i kolegy. Však také působil na jevišti přes dvě desítky let po boku řady vynikajících herců a hereček, mezi kterými nechyběli Klementina Kalašová, Betti Fibichová, Bohumil Benoni, Vilík Heš, Adolf Kroesing nebo Josef Urbánek. A za tu dobu díky svému talentu „vyřadil z jeviště“ i jinak slavné zahraniční kolegy, za které alternoval nebo jejichž role dříve či později hrál.

„Pokud se pamatuji,“ připomíná autor již citovaného článku z Dalibora, „podařilo se mu to nejlépe při pohostinské hře vyhlášeného tenoristy Fernanda v Rossiho ,Othellu´. V duettu s Jagelem jest jedno markantní místo, jež přinese napřed tenor a po něm do slova baryton. Skladatel nemohl napsati našemu Lvovi vítanějšího místa. Ve zkoušce Lev pouze polohlasně svou partii přednášel, tak že nafoukaný Fernando s komickou útrpností pohlížel na svého soka. Avšak při představení se úlohy vyměnily. Fernando, jehož tenor nebyl z nejvyšších, přinesl nejlepší svůj tón ve výšce, část ozdobnou přinesl nečistě a, hranatě svým velkým hlasem; po něm Lev se vyřítil do větší výše, koloratura jeho leskla se jako nejčistší perličky a když brillantní fermatou zakončil, vypuklo obecenstvo v nadšený jásot a Fernando zůstal jako přimrazen uměním našeho pěvce. Od toho okamžiku byl Fernando na našem jevišti nemožným; záhy též zmizel, a neobjevil se více.“

Měl jednoduše hlas, který se vyrovnal i osobnostem světového formátu. I díky tomu je velmi pozoruhodné, že se rozhodl zůstat v Národním divadle a neodešel za lepšími podmínkami pryč jako řada jeho pěveckých kolegů. A dostal jich hned několik, jaké „se neodmítají“. I za to si ho lidé velmi vážili, a když slavil své již pětadvacáté jubileum coby operní pěvec, byl jmenován čestným členem Hlaholu a Umělecké besedy, což pro tehdejší umělce dost znamenalo, stejně jako fakt, že se stal čestným členem mnoha dalších kulturních spolků v zemi, třeba v Budenicích nedaleko jeho rodiště. Zásluhy o umění ocenili i pražští radní, a v roce 1893 se stal pražským měšťanem.

Každý umělec má ovšem své hranice, a o pěvcích to platí obzvlášť. I když zvěsti hovoří o zákulisních intrikách v divadle, které ho prý k předčasnému odchodu přiměly. Když Josef Lev v roce 1888 vystoupil naposledy na prknech Národního divadla v roli Figara ve hře Lazebník sevillský od Rossiniho, bylo mu již padesát šest let a byl na vrcholu své umělecké kariéry, která však pomalu končila. Během představení měl nevídané ovace před i po každém svém vystoupení, po představení mu obecenstvo tleskalo ve stoje, na jeviště se několikrát vracel, jeho kolegové mu na forbíně vzdávali hold a loučili se s ním zlatými hodinkami na dlouhém řetízku. Přesto ho nemínili jeho nadřízení hodit jenom tak přes palubu, aby jeho talent zahálel. Josef Lev získal na tu dobu velmi slušné výslužné 1500 zlatých a dalších 800 zlatých jako odměnu s tím, že bude pro Národní divadlo učit začínající pěvce. Už dříve se stal Josef Lev pedagogem na Smetanově pěvecké škole a předával své bohaté zkušenosti další generaci, a to včetně vlastních skladeb, které začal ve volnu komponovat. Většinou šlo o skladby pro sbory nebo jednotlivé pěvce, z nichž některé se staly v následujících letech velmi oblíbenými. K nim patřily melodie Ó hory, Hrdosť pěvcova, Česká muzika, Na pahorku kostelíček, Slavík nebo Vaštovičky.

„Opouští-li umělec po dlouholetém, tak zasloužilém působení své jeviště, umírá poprvé; – věnce a vavříny, jimiž jej obsypávají, páchnou hřbitovem, ve všech očích třpytí se slzy: toť hotová generální zkouška pozdějšího jeho loučení se světem, jímž byla mu – prkna,“ zní citát z knihy Eduarda Hanslicka. A hodí se i na Josefa Lva. Závěr jeho života nebyl nikterak radostný. Nepotkal ho sice osud většiny jeho kolegů žijících v chudobě či nedostatku nebo v zapomenutí, dostihla ho ale nemoc. Několik let se potýkal s bolestmi, které mu způsobovala rakovina střeva. Josef Lev se sice podrobil náročné operaci, kterou přežil a nádoru ho zbavila, ale jeho organismus nevydržel následnou léčbu a on ve svých šedesáti šesti letech 16. března 1898 zemřel. „V Josefu Lvovi ztrácíme umělce řádu prvého a upřímného Čecha, jenž prodchnut byl nejvřelejší láskou ku své vlasti. Česť jeho slavné a nehynoucí památce!“ stálo v jednom z mnoha nekrologů.

Lvovi současníci na něj ještě dlouho nezapomněli a i další generace, které sloužil jako vzor i učitel, na něj vzpomínala. Až později se jeho jméno téměř vytratilo z paměti a zachovalo se do budoucna jenom ve starých článcích, recenzích a několika vzpomínkových knihách Lvových současníků. Jeden z nich, novinář a spisovatel Jaroslav Kronbauer, uvedl takovou vzpomínku v článku do Zlaté Prahy pod názvem Vzpomínky hravé i dravé (parafráze na Nerudovu knihu Žerty hravé i dravé, kterou dedikoval právě Josefu Lvovi). Článek pojednává o Nerudově na návštěvě ateliéru malíře Theodora Hilšera, který několik let po smrti skicoval portrét tohoto pěvce. Přitom se Neruda rozpomněl nejen na Josefa Lva, ale i na dalšího významného malíře Ladislava Nováka, který opernímu pěvci věnoval ke svátku jeden ze svých obrazů s tématikou pěvce Orfea a lva v rozvalinách pod večerními červánky. K tomu bylo připojeno osobní veršované přání:

„Zde vidíš Orfea pěvce slavného,

nebieše v světě nikdo nad něho,

neb on tak mile a líbezně pěše,

že i lva zlého pěním zkrotěše.

U nás případ ten jesti obrácený,

neb zde žije Lev nikým nezkrocený.

Co přišlo Orfeóv z světa celého,

každý jest zkrocen od Lva našeho!“

Ačkoliv byl osud Josefa Lva spojen především s hudbou, měl samozřejmě i osobní život. Ve svých třiceti čtyřech letech se oženil se zpěvačkou Marií Štolcovou a založil rodinu – na tehdejší dobu to byl vcelku pozdní věk. Odchod z divadla byl pro něj samozřejmě těžký, o to víc, že ho ve stejné době opustila také jeho první žena. Znovu se oženil s další zpěvačkou Josefínou Černou v roce 1890, nejspíš ale proto, že měl již několik dětí a potřeboval pomoct s jejich výchovou. Celkem měl sedm potomků, z nichž nejblíž mu byla dcera Ludmila. U té vycítil neobyčejný talent a začal jí brzy předávat své zkušenosti divadelní i pěvecké. A byla to právě ona, kdo později pokračoval v jeho slavné kariéře v Národním divadle a později po boku svého manžela Rudolfa Innemanna až ve Spojených státech. K jeho nejbližším přátelům patřili vyjma kolegů z divadla skladatelé Antonín Dvořák a Bedřich Smetana, zejména ale již zmíněný Jan Neruda, který dokonce žil u Lvových několik let v podnájmu. Však také v knize věnované Josefu Lvovi popisuje chod jeho domácnosti a jeho ratolesti hned v první kapitole.

Víme, že Josef Lev se do rodné obce několikrát vrátil, a že i jako slavný a uznávaný pěvec vystupoval v jejím okolí, například ve Velvarech. Zpívala tu s ním pro zdejší Čtenářský spolek paní a dívek i jeho druhá žena a také jeho kolega a rovněž místní rodák z nedaleké Olovnice Josef Kratina, který tehdy vystupoval jako komorní virtuos drážďanské opery.

Původně byl Josef Lev pohřben se svojí první ženou na Olšanských hřbitovech, hrob bychom však dnes hledali jen velmi těžko. Jeho druhá žena nechala ostatky za několik měsíců převézt na vyšehradský hřbitov. Tam dnes leží pozůstatky velkého operního pěvce Josefa Lva zapomenuty a opomíjeny mezi řadou dalších slavných osobností.

Tomáš Hejna