Zábava má mnoho podob – krátký exkurz do minulosti našich předků

Už před řadou let jsem se seznámil na knižním veletrhu v Plzni s majiteli zdejšího nakladatelství Starý most. Musím přiznat, že jen díky tomu jsem si původně pořídil několik jejich knih, o něž bych jinak nejspíš nezavadil – můj „rajón“ ohledně zájmu o historii a zajímavosti je trochu jiný. Každopádně v jejich produkci, zaměřené přirozeně zejména na Plzeňsko, jsem našel za tu dobu mnoho zajímavých a užitečných titulů. Jedním z nich je také kniha 100 zajímavostí ze života Plzeňanů za císaře pána od Ladislava Silovského. Je to skutečně dlouho, ale snad nebude přátelům vadit, že jsem se právě touto jejich knihou inspiroval k tomuto článku, a trochu si s ní na příkladech vypomohl k popsání doby. Ostatně – vždyť je to pro ně taky tak trochu reklama zdarma…

Ta doba byla skutečně nesmírně zajímavá. Jen pro upřesnění – jsme na přelomu 19. a 20. století, a čím dál tím víc docházím k závěru, že společnosti nejvíc uškodila televize a internet; to ale jenom na okraj. Na onom přelomu se ale lidé skutečně bavit uměli, a přitom jim k tomu stačilo poměrně málo. I když na druhou stranu si musíme uvědomit, že se jednalo o období mnoha nových objevů vědeckých, které ohromovaly samy o sobě, a o to víc, když je někdo dovedl užívat pro kumšt. A k tomu vše vhodně zabalit do balíčku chytré reklamy – a tak trochu i smyšlenek.

Už jednou jsme psali o historii českých cirkusů (najdete zde https://zabava-artes.cz/knihovna/zivot-v-manezi-cirkusy-v-cechach/ ) a zmínili jsme při té příležitosti i návštěvu slavných cirkusů Barnum a Buffalo Bill. Zdaleka to ale nebyly jediné americké a vůbec zahraniční cirkusy, které naší zemí prošly. Rakousko-Uhersko bylo naopak pro tyto cirkusy velikým lákadlem, protože zde bylo hodně lidí na malém prostoru a celkem majetná střední třída. A kromě toho to byla odjakživa křižovatka Evropy, Čechy zvlášť! V roce 1875 tak projížděl přes Plzeň velký cirkus Myerse z Ameriky, který všechny ohromil nejen velkým šapitó, ale také velkolepým cirkusáckým průvodem po městě, který se ještě několikrát opakoval. „Hrálo se dvakrát denně a představení byla obměňována, aby diváci viděli vždy něco jiného,“ popisuje Ladislav Silovský. Cirkus už nebyl jen o pár zvířatech a provazochodcích, o chůdách, ale i o drezuře šelem, o slonech, krasojezdkyních, o gymnastických disciplínách a akrobacii. A tak tudy projížděly cirkusy známých světových jmen, jako byl americký cirkus Johna Coopera, Huberta Cooka, cirkus Theodora Sidoniho nebo anglický cirkus Jiřího (George) Sangera.

Samozřejmě, že cirkusy se předháněly v oslnivé reklamě, a tak zvaná „barnumovská reklama“ byla nejúspěšnější. Velkým průvodům artistů a umělců, které byly doprovázeny četnými nesmírnými lákadly, předcházely plakátovací kampaně i inzerce v novinách. Ty samozřejmě psaly o cirkusech i během jejich působení v jednotlivých městech, protože cirkus, to byla vítaná změna v nudné šedi jinak monotónních dnů. A kromě toho byly s cirkusy spojeny i různé kuriozity. Vousaté dámy, hadí ženy a hadí muži, „největší siláci světa“… Proč se v tomto ohledu opírám právě o Plzeň? Protože šlo o jedno z největších a také nejbohatších měst, přes které vedly hlavní cesty z Rakouska, Německa a tak dál. Odtud se pokračovalo na České Budějovice, Horšovský Týn, Domažlice, ale i směrem na Prahu a dál.

Opět se obrátíme v našem vyprávění na Ladislava Silovského, který připomíná, že v Plzni při návštěvě jednoho takového cirkusu projížděl městem obří zrcadlový kočár s orchestrem, který vyhrával do ulic a táhlo ho na 20 koní. Je ale nutné říct, že k pobavení lidí se často užívalo i podvodných metod. Cirkusáci zvlášť rádi „nafukovali“ své možnosti a především počty. Na plakátech se například psalo o 147 koních, kterých bylo ve skutečnosti 47, občas hlásali majitelé cirkusů o zvířectvu, které ani neexistovalo, a samozřejmě každý cirkus měl ty nejlepší krasojezdce, nejlepší artisty, nejlepší drezéry nejnebezpečnějších šelem, nejsilnější muže i ženy – zkrátka senzace. Triky jak přilákat návštěvníky byly vlastně většinou pořád stejné, ale lidi na ně pořád slyšeli. Proč? Vždyť přeci nebyla televize ani internet, a lidé se chtěli bavit, ale také srovnávat!

Po cirkusácích přicházeli majitelé „muzeí kuriozit“! Rudolf II. se svým kabinetem by měl radost. Vystavovaly se usušené lebky, mumie, posmrtné masky, voskové figuríny, zaručeně pravé „mořské panny“, přírodní kuriozity s větším nebo menším množstvím nohou, očí a tak dále. Ke každému exponátu byla historka a příběh, komentář majitele, který fanfaronsky vykřikoval co je odkud a kdo. Tyto kratochvíle doplňovali potulní kouzelníci vystupující v sálech hospod a tělocvičnách. Ti úspěšní na to, vydělávali, ti neúspěšní se živili prodejem fascinujících kouzel v hotelových pokojích. Ceny byly různé. Pro chudé za pár krejcarů, pro bohaté za zlatku. Kouzelné krabičky, tajuplné vybavení a tak dále. Úplně stejně se lidé v okolí bavili prvními technickými divadly a samopohybovacími „hračkami“. Většinou šlo o mechaniku na kliku a převody, občas na parní pohon. Lidé byli nadšeni a rádi platili, i když to žádné zázraky nebyly. Ale jako by se stalo…

Nejslavnější cirkus plný kuriosit byl samozřejmě cirkus Petera Barnuma, ale opět se vracíme do Plzně, kde se v roce 1877 objevilo Walterovo muzeum, které nabízelo prý na 500 preparovaných exponátů. Samozřejmě, že se odtud pohybovalo dál. Mimochodem podobným způsobem se živil občas také Jaroslav Hašek, jak dokazují některé jeho povídky. Jedna z nich se stala předlohou pro úspěšnou inscenaci Tři muži a žralok České televize. Podobná muzea byla tehdy v tisku chválena i kritizována. Někdy se novináři podivovali nad senzačními exponáty, někdy se podivovali nad prostotou lidí. My dnes víme, že se jednalo úžasně chytré podvody, ovšem i ty patří k zábavnímu umění – vždyť kouzelnická vystoupení jsou také jen dobře naplánované triky, jen dnes už o tom všichni víme a divíme se právě tomu.

Vedle toho se lidé velmi bavili při tak zvaných poutích, které byly obyčejně spojeny s tradičními náboženskými svátky, se svátky místních patronů nebo s místními významnými výročími. Shromáždění chodila nejčastěji od radnice, kašny, „morového sloupu“, od fary a tak dále až k místnímu kostelu, božím mukám nebo kapličce. Většinou měly poutě pevná pravidla. Pokud se jednalo o pouť na některé z významnějších posvátných míst, chodilo se kolem kaplí znázorňujících dvanáct zastavení Krista čili křížové cesty. U každé se lidé modlili a hlavní modlitba nakonec probíhala pod vedením faráře u hlavního svatostánku. Později ale byly poutě spojené s trhy a ještě později s nejrůznějšími atrakcemi a lákadly. V obou případech ovšem platilo, že lidé končívali v hospodách, kde se kromě popíjení tancovalo.

Hudba byla vůbec významným prvkem v zábavě našich předků, ještě významnějším, než dnes. Hrálo se po hospodách na tanečních zábavách, na ulicích a parcích stávali flašinetáři a točili klikou, kapely vyhrávaly na trzích a velké orchestry, hlavně ty vojenské, hrávaly nejčastěji na promenádách velkých měst nebo na lázeňských kolonádách. Mimochodem – lidé se na tyto koncerty vždy oblékali do toho nejlepšího, co doma měli, a korzovali společně po veřejných prostranstvích, zdravili se se sousedy, jak to známe z některých filmů. Zvláštním druhem těchto koncertů byla tak zvaná Štandrlata, kdy kapela vystupovala pod okny někoho majetnějšího a skladbu mu věnovala. Měšťan nebo šlechtic potom ocenil tuto skladbu bankokou či mincemi zabalenými do papíru a hozenými oknem. Šlo o nepsanou tradici, která vycházela hlavně z té skutečnosti, že člověk, pro kterého se hrálo, by měl pořádnou ostudu po celém městě, kdyby nic nezaplatil. A rozumí se samo sebou, že by se to dozvěděli opravdu všichni z celého okolí.

V kurzu byla jak vážná hudba, tak i dechové kapely a lidové skladby. Ty nejpopulárnější se zachovaly dodnes a časem zlidověly. Mnoho z nich také proto, že nesmírně populární byly i hudební spolky, kde se lidé scházeli ke sborovému zpěvu. V menších obcích šlo o malé skupinky nadšenců, často lidí kolem zdejšího kostelního kůru. Ve městech byl potom nejznámější Hlahol, ve kterém se často setkávaly stovky lidí. Jeho význam byl jak společenský, tak vzdělávací, vlastenecký a jeho koncerty byly hlavně charitativní záležitostí.

Ke kulturnímu životu patřilo samozřejmě kočující divadlo a s ním samozřejmě řada známých jmen, jako byl Pavel Švanda ze Semčic. Jeho kočovná společnost původně cestovala v krytých vozech od města k městu. Úspěch ale nakonec přiměl Pavla Švandu zabydlet se na stálé scéně, která dala vzniknout i dnes známému Švandovu divadlu. Jeho podnikání ale prošlo i dalším zajímavým vývojem. Švanda si pořídil to, čemu se říkalo divadelní aréna. Vlastně hned dvě! Jednu v Praze na Smíchově a druhou v Plzni. Tato pozoruhodná éra potkala mimochodem také už zmíněné cirkusy, které se do zvláštních arén uchylovaly zejména na zimu a prodlužovaly si tak sezónu. Zvláštním fenoménem ale bylo hlavně divadlo loutkové! Dnes ho sice považujeme za záležitost určenou hlavně dětem, ale ve skutečnosti bylo loutkové divadlo v minulosti určeno i dospělým. Často se v něm hrály inscenace slavných autorů, Shakespeara nevyjímaje. Hrála se dramata, tragédie i komedie, a paradoxně pohádky jen výjimečně. Průkopníkem se stal slavný Matěj Kopecký se svým Kašpárkem, který díky němu zlidověl jako skutečný symbol celého loutkového divadla. A abychom skončili tam, kde jsme začali, připomeňme jen, že Plzeň je dnes považována za město loutek a toto umění tu má tradici již od 80. let 19. století.

Koncerty a divadla, včetně kdysi populárních kabaretů, brzy vystřídala kočující kina. Nejprve posílali na cesty po městech své agenty bratři Lumiérové, ale brzy kočovaly po zemích Rakousko-Uherska desítky majitelů promítacích strojů. Zpočátku němé filmy byly doprovázené komentářem nebo titulky, případně hudbou. Novinka byla vítaným zpestřením, i když zprvu mnoho lidí nevěřilo, že má delší budoucnost. Spíš naopak. Pro mnohé to byla jenom technická hračka. To už jsme ale někde jinde.

Býváme dnes celkem samolibí v hodnocení možností zábavy, které máme. Se všemi televizními kanály, stanicemi rádií, s internetem a tak dále. Není ale špatné občas si připomenout, i když naši předci neměli takovou techniku, dokázali se bavit minimálně stejně dobře, ne-li dokonce lépe.

Tomáš Hejna