Zapomínaný autor Rudolf Jaroslav Kronbauer
Ani nevím, kdy jsem o něm chtěl vlastně psát poprvé. Snad když jsem chtěl připravit druhý díl Pozapomenutých osobností české literatury, což jsem ale, naštěstí, zavrhl. Možná jsem o něm chtěl psát i proto, že pamětní deska s informacemi o jeho narození visí jen jednu vesnici vedle té, kde teď žiji. Procházel jsem kolem ní mnohokrát a pokaždé ji fotil. Sehnal jsem si dokonce o tomto významném českém spisovateli, na kterého se dnes už naprosto zapomnělo, řadu informací, které jsem leta schovával v šuplíku. A potom se to stalo. Pro web ARTESU jsem začal psát seriál o minulosti zábavního umění a opět jsem se se jménem Kronbauer setkal, když se mi dostala do ruky jeho kniha Naše jubilejní výstava 1891. Okamžitě jsem si vzpomněl na Lichoceves a vrátil se k němu.
R. J. Kronbauera
„Chtěl jsem, aby kniha tato byla zábavnou a poučnou zároveň, aby byla poutavou četbou pro zimní dlouhé večery a zároveň památkou na výstavu, aby zároveň také lácí svojí byla přístupna vrstvám těm nejširším, by i méně zámožní tuto nejvýš zajímavou publikaci opatřiti si mohli. Požádal jsem proto spisovatele pana R. J. Kronbauera, aby dle svého vkusu a dle svých disposicí napsal a uspořádal podrobný přehled těch všech větších událostí a slavností, jež vzrušily a dojaly celé Čechy a jež zůstanou v myslech lidu navždy svěží a čerstvé. Kronbauer jako výstavní referent velikého denního listu pražského byl šech velkých a památných těchto událostí svědkem a proto svěřil jsem mu tuto práci s plnou důvěrou.
Jos. R. Vilímek, nakladatel“
Takto uvedl Josef Richard Vilímek, jeden z nejvýznamnějších českých nakladatelů přelomu 19. a 20. století, knihu Naše jubilejní výstava 1891. Kronbauera přitom nevychvaloval nadarmo. I když je dnes jako spisovatel i novinář téměř neznámý, ve své době měl u lidí ohlas.
Byl autorem celé řady článků, reportáží, vzpomínkových fejetonů, povídek i románů a také básní. Jen namátkou můžeme jmenovat knihy Z posledních stanic, Ze života pražské bohémy, Síla hroudy nebo O zapadlém českém literátu a jeho pamětech, což je literárně historická studie o listovním správci panství v Mnichově Hradišti Tomáši Hindlovi. Jako novinář byl činný v několika pražských novinách, mimo jiné v Hlasu národa a Národních listech, které patřily ve své době k největším. Také se jako redaktor významně podílel na tvorbě Novin mládeže, kde spolupracoval i s Václavem Štechem. Pro tyto noviny (v dnešním měřítku časopis) napsal řadu edukativních textů. Byl tedy všestranným autorem, jako ostatně tehdy většina literátů. Mimo to byl i divadelním kritikem a tvořil umělecky hodnotné grafiky. Dochoval se rozsáhlý archiv jeho fotografií, které doprovázely nejen jeho knihy, ale i knihy dalších spisovatelů, zejména těch, kteří psali pro již zmíněného Vilímka. Kromě toho máme díky Kronbauerovi řadu vzpomínkových článků na významné osobnosti doby, které vycházely třeba v Lumíru nebo ve Zlaté Praze:
„Jednou se sešli Vilém Weitenweber, prof. Sequens a Mikoláš Aleš v atelieru Theodora Hilšera v Akademii. Weitenweber přišel vlastně upomínat Hilšera o ilustraci pro ,Zlatou Prahu´, jejímž byl redaktorem. Hilšer, jenž na slib jako na smrt zapomněl, posílal Weitenwebra o patro níž, kde měl atelier Luděk Marold. ,Tam už jsem byl,´ rozhorleně povídá redaktor – ,tam jsem pochodil hůř než tady. Tam je vůbec klec prázdná – setkal jsem se tam s Maxem Pirnerem, jenž si stěžoval, že nemůže Marolda v atelieru zastihnouti. To jsou pěkní hoši,´ povídá Weitenweber se smíchem k Alešovi a Sequensovi… ,člověk aby za nimi chodil jako krejčí za splátkami, a nic z nich nevymámí. Oba jsou jako kanárci… zpívají teprve tehdy, když nemají zobání.´“
Kronbauer se narodil 17. června 1864 ve zmíněné Lichocevsi, ale na gymnázium chodil už v Mladé Boleslavi. Díky tomu se dokonale seznámil s celým tímto krajem včetně sousedního Mnichova Hradiště a Bakova, což později využil v řadě svých historických povídek a románů. V nich také připomíná řadu zdejších osobností a míst. Se svou rodinou jezdil později do Bakova velmi často a vždy bydleli v domě na náměstí. Dokonce se mu podle něj někdy říkalo Kronbauerovna.
Z Mladé Boleslavi odjel do Prahy, kde nastoupil studium na právnické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity. Jeho hlavním povoláním se stala práce na zemském finančním ředitelství v Praze, kde pracoval jako komisař. Jeden čas se také živil jako advokát, ovšem nakonec zvítězila právě žurnalistika a psaní.
Byl ženatý s jistou Emilií Kettnerovou, s níž měl tři dcery. Prvorozená Jarmila, která se narodila v roce 1893, byla významnou divadelní zpěvačkou a herečkou, dlouholetou členkou Národního divadla, žákyní Otýlie Sklenářové-Malé a Marie Hübnerové. Právě postoj jejího otce k divadlu a divadelním hrám, na něž psal vcelku ostré kritiky, ji přivedl k zájmu o umění.
Rudolf Jaroslav Kronbauer zemřel 25. března 1915 v Praze, kde žil většinu svého života. Na jeho pohřbu na Olšanských hřbitovech se objevila řada tehdejších významných osobností, i když díky právě probíhající první světové válce se mu nedostalo takových poct, jaké by si zasloužil. Dodnes se o něm dají nalézt jen nepatrné zmínky, a to především v dobovém tisku. Jeho největším životním odkazem se kromě dcery Jarmily stal román Řina, který byl v roce 1926 námětem pro stejnojmenný film. Bohužel němý, takže ho dnes zná jen pár filmových nadšenců. Nicméně odkazuje na Kronbauerovu lásku k okolí Mnichova Hradiště a Bakova nad Jizerou a zároveň divákům představuje i Kronbauerovu dceru Jarmilu, která zde hrála hlavní roli.
Jak už bylo řečeno, osobnost Jaroslava Kronbauera dnes není součástí základního literárního vzdělání a jen málokdo o něm něco ví. O jeho dceři Jarmile to v současnosti platí skoro stejně. Pro nás je však zajímavé, že dodnes žijí Kronbauerovi potomci. Synovec Jarmily Kronbauerové Viktor Kronbauer, narozený v roce 1949, je považován za legendu divadelní fotografie, které se věnuje dodnes.
Tomáš Hejna
(Z připravované knihy 100 osobností na Kralupsku, Slánsku a Kladensku)
