Ze vzpomínek starého promítače

Před pár měsíci jsem si jako vedlejší přivýdělek našel místo promítače v obecním kině, a přes obavy naší kulturní referentky o licenci na promítání jsem zjistil, že se dnes takováto záležitost vůbec nevyžaduje. Proč? Protože pokud nejde o kino s původním promítacím systémem na filmové kotouče a je zařízeno moderním digitálním systémem (tedy strčím DVD či flešku a ono to hraje), potom to není nutné. Konec konců – počítač se dnes naučí ovládat kdejaká „opice“ (tedy i já). Nicméně jsem se při své profesi seznámil s člověkem, který celý život objíždí vesnická a městská kina a prodává v nich lístky, což ho částečně celou tu dobu živí. A právě ten mi vyprávěl, jak to v kinech původně chodilo:

Dřív to bylo mnohem napínavější.

Dnes se může stát, že se na digitální stopě objeví nějaká chyba – třeba že se opozdí zvuk za obrazem nebo že se obraz „zadrhne“. Zkrátka se stane chyba při stažení nebo při odesílání. Jenomže když jsem s tím začínal, tak se filmy běžně posílaly jako kotouče celuloidových pásků v kovových futrálech a jeden film byl třeba na pěti takových kotoučích a vážil několik desítek kilo. K tomu to byly většinou kopie a někdy i kopie kopií, takže jejich kvalita nebyla právě nejlepší – zvlášť na těch menších městech a vesnicích. Kolikrát se stalo, že film byl rozostřený jen proto, že se jednalo o kopii kopie kopie z kopie originálu… No prostě kvalita mizerná. I tak měl takový film vysokou finanční hodnotu a pracovat s ním nemohl jen tak někdo.

Současní promítači to mají taky rozhodně jednodušší, hlavně pokud jde o získání filmu jako takového. Maximálně se může stát, že je promítač nemocný a film se zruší, i když je všechno připraveno k promítání – film stažený a zaplacený, lístky dopředu zaplacené a tak dál. Obec to stojí jen „pár tisícovek“ za koupení licence. Ale promítání se dá odložit o týden nebo o dva, i o měsíc – to záleží na situaci a dohodě. Jenže to dřív nebyl hlavní problém.

Tehdy musel film promítat jen člověk s odbornými zkouškami na promítání s patřičně dlouhou praxí a musel se o ten film velmi pečlivě starat. Největší problém býval s dopravou. Ty kopie byly dost drahé, u některých filmů to rostlo o stovky tisíc, hlavně u překladových filmů, kde se pouštěly ještě titulky. To všechno se točilo mezi různými městy a obcemi, ale často se stávalo, že stejný film se promítal jeden večer sto kilometrů od místa, kde se promítal další den. No a vozilo se samozřejmě auty, autobusem nebo dokonce vlakem! Každé zpoždění šlo na vrub toho, kdo měl další promítání. A protože ty kotouče něco vážily, musel pro to někdo dojet autem – to se v tašce odnést nedalo. Humbuk nastal, když měl být film promítán v 19:00, vlak měl přijet v 18:00 a měl zpoždění půl hodiny. Když to řidič nestihl, nepromítalo se. Ale taky se stávalo, že to stihl na poslední chvíli a nebyl čas na zkoušku. Na poslední štaci to někdo stočil během promítání obráceně nebo to promítač strčil opačně do stroje a najednou se film objevil na plátně vzhůru nohama. Konec nebo další minuty zdržení. A k tomu titulky – ty se navíjely zvlášť. Když to někdo popletl, měli na další štaci co dělat, aby to dali dohromady. Někdy se stalo, že se promítala první část filmu s titulky k části tři, protože byla ve špatné krabici. A obráceně. Nebo že někdo dal jednotlivé části filmu do špatnýho futrálu, a tak se hrála část jedna a omylem třeba po ní naskočila část tři.

Když se dnes podíváte do kabin kin, je to o počítači a promítacím zařízení, všechno přes internet a přes síť. Dřív stály v promítárně dva obrovské stroje a promítalo se z nich najednou. Filmy měly pár stejných políček a promítač musel hlídat, kde končí a kde je třeba nastavit už film druhým kotoučem – měl k tomu i přesnou časomíru každého filmového pásu. Když to promítač uměl, nikdo nic nepostřehl. Když ne, vznikla ve filmu nechtěná mezera. A než se kotouč promítl, promítač musel na takovém přístroji s klikou zase celý film převinout na začátek a uklidit do správného boxu, aby ten po něm mohl promítat zase někde jinde. Právě při této činnosti se často stávalo, že byl film navinut obráceně nebo že na to promítač zapomněl a poslal některý kotouč nepřevinutý.

Tehdejší promítací kabiny byly plné náhradních žárovek, čoček do kamer, prázdných filmových okýnek a často i různých chemikálií, třeba mazacích olejů na promítačky. Taková údržba nebyla vůbec jednoduchá. A to nemluvím o tom, že se film občas přetrhl a musel se „slepit“ nějakou páskou. Do mezery se pak vkládala prázdná okýnka nebo tam prostě film přeskočil. Horší bylo neustálé vedro v promítací kabině, protože promítací stroje se hrozně zahřívaly. Muselo se tak hodně větrat, aby tam promítači přežili, ale taky proto, že celuloidové pásky byly velmi citlivé na teplo a mohli začít hořet. A to se stalo v nejednom kině, že během promítání chytl film a muselo se hasit. Takže jak vidíte, dnes je promítání filmů vlastně hračka.

Když jsem se podrobněji zaobíral celuloidem, historickými kamerami, natáčecími a střihačskými postupy i promítacími stroji, zjistil jsem, že promítání v minulosti z původních filmových pásků opravdu jednoduché nebylo, a že nutnost přepnout během promítání na ovladači z jednoho přístroje na druhý pomocí ovladače je opravdu jen to nejmenší. Takže čest všem promítačům, kteří se ještě stále živí promítáním původních filmů na původních strojích, i všem, kteří ještě umí s celuloidem zacházet. Je to nádherné umění a můžeme jen doufat, že díky fanouškům jednou úplně nezanikne.

Tomáš Hejna