VÁŽENÝ OTEC VELKÉHO SKLADATELE

Obvykle se píše o slavných osobnostech a jejich dětech, už méně často ale o rodičích, zvlášť když se do historie zas tak příliš výrazně nezapsali. Pojďme nyní udělat výjimku a připomenout si vedle významného skladatele Josefa Myslivečka i jeho otce, a to přesto, že šlo o pouhého mlynáře. I když slovo „pouhého“ není příliš na místě.

Za kořeny rodiny Myslivečků se vydejme do údolí Tiché Šárky na okraji Prahy, kde stojí Dubový mlýn, který poháněl Litovický potok. Je to jen kousek pod Jenerálkou a hned dvě ulice v jeho okolí ho také mají v názvu. Málokdo dnes ví, že právě zde se usadil Myslivečkův dědeček Pavel Mysliveček, první doložitelný Myslivečkův předek. V roce 1688 se oženil s vdovou po původním mlynáři a sám se tak stal mlynářem v poddanství kláštera premonstrátů na pražském Strahově. Zde se také 21. února 1697 narodil Myslivečkův otec Matěj Mysliveček. Už ale jako syn svobodného mlynáře, protože tou dobou již Pavel Mysliveček Dubový mlýn z poddanství vykoupil.

Bylo tehdy běžné, že synové následovali své otce a přejímali jejich povolání. Matěj Mysliveček nebyl výjimkou, a tak se stal po svém otci také mlynářem. Měl ale už jiné představy a chtěl toho dokázat víc, hlavně se posunout dál na společenském žebříčku. Své sourozence vyplatil a stal se jediným majitelem rodinného mlýna. Být tehdy mlynářem vůbec nebylo špatné povolání, zvláště když byl na svém. Zejména při žních ho potřeboval každý v okolí a za mletí se platilo opravdu slušně. Později se u mlýnů objevovaly pily a dokonce i továrny, které potřebovaly vodní pohon pro stroje. To ale předbíháme.

Myslivečkův otec Matěj patřil mezi vyvolenou skupinu mlynářů, která měla rozhodující vliv na celý mlynářský cech v Čechách. Nejprve se mu podařilo získat dominantní postavení v blízkosti Prahy, když vedle Dubového mlýna zakoupil ještě další mlýn v Chýni nad Šárkou. Později se ale rozhodl své podnikání rozšířit i do Prahy. Dobře totiž věděl, že jenom tak zajistí své rodině slušnější postavení. Usiloval o to skutečně vehementně, a tak se mu nakonec podařilo získat 6. listopadu 1726 městské právo a právo provozovat svoji živnost i v Praze. To byl důležitý krok, který pomohl Matěji Myslivečkovi rozšířit působnost svého povolání. Už v roce 1728 se tak jeho rodina stěhovala do mlýna na Malé straně v oblasti dnešní Kampy. Nesl také název Sovův mlýn či Sovovy mlýny – údajně podle pověsti, že při stavbě byl poražen dům a z něj vyletěla sova spojená s mnoha lidovými pověstmi. Ve skutečnosti se tak mlýn nazýval pod mlynáře Václava Sovy z Liboslavě, který ho měl v držení v 16. století. Dlouho po smrti Myslivečka se pro změnu název změnil na Odkolkovy mlýny podle dalšího majitele Františka Odkolka, který zde v 19. století vybudoval moderní parní mlýny a pakárnu.

Mlýn tehdy vypadal docela jinak než dnes, šlo o klasickou mlýnici s hospodářským zařízením a domem pro mlynáře. Byl ale rozhodně větší než mlýny, na které byl Mysliveček zvyklý na Litovelském potoku a byl i na daleko výhodnějším místě. Mysliveček ho měl sice pouze v pronájmu, i tak se mu zde ale velmi dařilo a brzy začal mít velké zisky. Kromě toho se začal setkávat i s vyšší společností, a to zejména proto, že byl v roce 1728 jmenován i starším přísežným mlynářem zemským. Tato čestná funkce byla velmi důležitým privilegiem, které zde existovalo již od doby Jana Lucemburského. Šlo o skupinu vybraných mlynářů, původně osmičlennou a později dvanáctičlennou, která měla za úkol řešit všechny problémy uvnitř cechu i mimo něj. Vedle toho jim také příslušela spolupráce na stavbách jezů, při které pomáhali vyhledávat nejvhodnější místa k zajištění pohonu existujících mlýnských soustav, a také kontrola stavu jezů již existujících. Tím byli vlastně zodpovědní nejen za fungování mlýnů na březích řek, ale i za jejich splavnost. Mimo to dohlíželi na dodržování stanovených jednotných měr a vah, které byly určující pro všechny mlýny. Šlo tedy o jakési vodohospodáře a dozorčí radu i smírčí soud mlynářského cechu. Díky tomu se jednalo o velmi vážené postavení.

Matěj Mysliveček byl v tomto ohledu podle dochovaných pramenů velmi aktivním členem cechu, který dokonce několikrát dotoval ze svých vlastních peněz. Měl respekt u ostatních mlynářů a byl brzy váženým občanem. Snad díky tomu se mu podařilo získat pro účely pražského mlynářského cechu v domě malíře Václava Vavřince Reinera. A nakonec také docílil svého hlavního cíle – stal se pražským měšťanem a zařadil se tak ke střední třídě. Mezi tím rostl jeho osobní majetek, který dál investoval. Skupoval nemovitosti v okolí Prahy a také vinice. Vedle toho si pronajímal i další mlýny.

V roce 1735 se Matěj Mysliveček oženil s Annou Červenkovou. Jemu už bylo 37 let, Anně Červenkové dvacet devět. Na tehdejší dobu to byla již starší nevěsta, a tak je pozoruhodné, že se jim podařilo přivést na svět brzy po sobě tři děti. Nejprve roku 1737 přišla na svět dvojčata Josef a Jáchym. Otec je oba nechal studovat na gymnáziu, kde se věnovali také hudbě, díky čemuž se z Josefa nakonec stal skladatel a nikoliv mlynář. Rodinnou tradici tak převzal jeho bratr Jáchym, to ovšem ještě o několik let předbíháme. V roce 1741 se narodila ještě mladší sestra Josefa a Jáchyma Myslivečkových Marianna. O té nám historie příliš zpráv nezanechala, vstoupila do kláštera a kromě zprávy o dělení majetku po zesnulé matce o jejích osudech nic bližšího nevíme.

Marianna se podle všeho narodila již do nového bydliště, kam se rodina přestěhovala ze Sovových mlýnů. Už v roce 1740 zakoupil tehdy movitý měšťan Matěj Mysliveček dům na Starém městě Pražském v dnešní Melantrichově ulici. Použil ho nejen pro svoji rodinu, ale také pro vinný šenk v přízemí. Protože mu již v té době patřilo několik vinic, je pravděpodobné, že zde rozléval hostům své vlastní víno. V roce 1743 ještě přikoupil vinice na Jenerálce blízko Dubového mlýna a rok poté na Mečírku. To už se ale blížil soumrak jeho podnikání.

Když zemřel v roce 1740 Karel VI. bez mužského potomka, měla na jeho místo nastoupit dcera Marie Terezie, jejíž korunovaci si Karel VI. zkoušel zajistit vydáním Pragmatické sankce. Tu ale neuznali bavorský, saský a braniborský kurfiřt, což situaci značně ztížilo. Kromě toho braniborský kurfiřt Fridrich Hohenzolernský byl zároveň i pruským králem, a tak došlo k otevřenému válečnému konfliktu, který je v historii nazýván první slezskou válkou. Rakousku se v konfliktu ale příliš nedařilo a nakonec došlo v listopadu 1741 k obležení Prahy. Ve městě byl samozřejmě hlad, i když rodině Myslivečkových jako střední třídě příliš nehrozil, ale především docházelo k rabování a plenění usedlostí kolem města. To pokračovalo i při druhé slezské válce, kdy Prahu dokonce Prusové vojensky obsadili. Teprve v roce 1745, po podepsání Drážďanského míru, si mohla Praha oddychnout. Tedy spíš sčítat ztráty. V případě Matěje Myslivečka dopadl nejhůř jeho rodný Dubový mlýn, který byl hned několikrát vypleněn. A ránu utrpěly i další jeho nemovitosti i vinice.

Jednou z klíčových událostí v životě celé rodiny bylo koupení Staroměstského a tehdy Kutilova mlýna, stojícího v blízkosti Karlova mostu na pravém břehu Vltavy. Tento, jak se později ukázalo nešťastný, krok měl Matěj Mysliveček možnost udělat na konci roku 1747 a stal se tak v Praze nikoliv nájemce, ale majitelem vlastního mlýna. Mlýn byl ale ve špatném stavu a Matěj Mysliveček se musel kvůli koupi a rekonstrukci zadlužit. Bohužel se nedlouho poté nakazil tyfem a 1. ledna 1749 ve svých padesáti dvou letech zemřel. Jeho synům bylo tehdy pouhých dvanáct let a rodinný majetek po zesnulém otci musela po několik let spravovat jejich matka. Jenomže dluhy, které Matěj Mysliveček kvůli zakoupení mlýna a přestavbě nadělal, už nikdo z rodiny nedokázal splatiti.

Ještě hodně dlouho se o to pokoušel bratr Josefa Myslivečka Jáchym, který nakonec celý majetek převzal, když v roce 1767 zemřela Myslivečkova matka Anna Terezie. V únoru 1768 se Mysliveček vrátil do Prahy urovnat dědictví se svými sourozenci, přenechal bratrovi svůj podíl a z finančního vyrovnání urovnal svůj dluh 2000 zlatých, které si půjčil od premonstrátů na Strahově. To je ale na jiné vyprávění.

Tomáš Hejna