Zdeněk Troška 70!!!

Tak už je to tady! I Zdeněk Troška dospívá do dospělosti, i když je to stále hravý mladík.

Podívejte se, co o něm píšeme v připravované publikaci ARTESU a OLYMPIE o umělcích Síně slávy k 55. výročí založení Uměleckého sdružení ARTES.

Zdeněk Troška     se narodil 18. května 1953

Filmový a operní režisér, scénárista, herec.

I kdyby ho někdo neznal, tak určitě viděl některé jeho filmy. Komedie, historická dramata a hlavně pohádky.

Střední školu vystudoval ve Francii ve známém Lycée Carnot v Dijonu. Jako žák vyhrál výběrové řízení, a tak se jeho mladým osudem stala Francie. Po návratu do Čech byl přijat na Filmovou fakultu Akademie múzických umění v Praze, filmová a televizní režie, kterou absolvoval v roce 1978.

Prvním filmem byl dětský příběh „Bota jménem Melichar“, se kterým zazářil na tehdejším Festivalu filmů pro děti a mládež ve Zlíně (tenkrát Gottwaldov).

A pak už šel jeden film za druhým. Hlavně komedie a pohádky. Už v roce 1983 to bylo „Slunce, seno, jahody“, které mělo další tři pokračování. Zkusil i historická témata, tady se mu ale příliš nevedlo. Jak „Poklad hraběte Chamaré“ tak později „Andělská tvář“ v produkci Jiřího Pomeje u diváků neuspěli.

Nejvíce se mu dařilo v komediích. Připomeňme si jeho TOP filmy:

Po třikrát „Slunce, seno, …“ z let 1987 – 89, přišly tři filmy vizualizovaných anekdot ve filmech „Kameňák 1. – 3.“v letech 2003 – 05. Další třídílnou sérií byly v letech 2013 – 15 „Babovřesky“. Ve všech komediích se držel na hranici vkusu, ale dařilo se mu nesklouznout do vulgarit a pokleslé zábavy. Vždy držel zásadu třikrát a dost. Že dělal dobře se ukázalo, když někdo natočil Kameňák 4, který už zdaleka nedosáhl úrovně základní série.

Mimochodem, když natočil druhé pokračování „Slunce, seno a pár facek“ tak bylo uvedeno do kin v roce 1989 v červnu. A do listopadu 1989, kdy začali mít lidé jiné starosti se společenskými změnami a téměř přestali chodit do kina, tak tento film za půl roku navštívilo více než čtyři miliony diváků. To byl jak předtím, tak potom nikdy nepřekonaný rekord.

Troška se nejvíce projevil jako „MISTR POHÁDEK“! Začalo to v roce 1987 v pohádce „O princezně Jasněnce a létajícím ševci“ a pak následovala dvakrát „Princezna ze mlejna“, „Z pekla štěstí“ a další. Mnoho pohádek bylo zpracováno i do podoby televizních seriálů. Na většinu svých filmů a seriálů si také sám psal scénáře.

Málo se ví, že byl velmi úspěšný i jako operní a baletní režisér. V Národním divadle v Praze režíroval Rusalku i Dona Carlose, v Plzni Carmen, na Slovensku v Košicích opět Rusalku a v Plzni i balet „Čertoviny“.

Ptal jsem se ho, jak dělal Rusalku:

„Jestliže otevřu partituru třeba Rusalky a tam je napsáno „Lyrická pohádka o třech dějstvích“, tak je to dané. Já se musím přizpůsobit přání a touze libretisty a skladatele. Muzika a text jsou romantické a vizuální jevištní výraz musí podpořit muziku a slovo. Ne aby Rusalka jezdila na kole a princ tam lítal v pyžamu. To jsou naprostý zhůvěřilosti, který se někdy v operách dějou

I u té opery to je o divákovi. Moje Rusalka byla od uvedení patnáct let pořád vyprodaná. Stejně tak jsme udělali Carmen, dobovou, výpravnou. Ono také jde o to, aby se měl divák na co dívat, aby to nebylo „dividlo“. Aby se divák nedivil, jak je možno zku.vit inscenaci. Prostě v konci musí Don José, probodnout Carmen a ne přijít v maskáčích a zastřelit jí samopalem“.

Jeho filmy se prodaly do více než třiceti zemí. Je asi jedním z našich nejúspěšnějších filmových režisérů. Až tak, že raději organizátoři oceňování naší filmové tvorby raději zrušili cenu za divácky nejúspěšnější film, protože by jí mnoho let vyhrával právě Troška. Stačí se podívat na programy různých televizí. Tam Troškovy filmy přeskakují z jedné na druhou. Ono se totiž na ně dá pořád dívat a průzkumy sledovanosti to stále potvrzují

Miluje humor, má stále dobrou náladu a hýří nápady. O své práci sám říká:

„Srandy pro lidi je pořád strašně málo. Všichni dělají nebo chtějí dělat umění, které je jaksi na výši hlavně intelektuálně. Ale na to, aby se lidi uvolnili, aby se pobavili, aby se smáli, na to se pozapomíná. Odjakživa byl pohled na komedii, na srandu, jako že to není umění. Že to je odpad, že to je něco méněcenného. Všichni se schovávali za úžasné filozofické a psychologické variace na téma život, jenže diváka to moc nezajímalo. Ale udělat srandu, která by u diváků zabodovala, oblíbili si ji a těšili se jí, to je umění! Že to je sakra těžké, to vám potvrdí každý filmař, který to zkusil.

Řekl jsem si, budu bavit lidi, protože sranda tady chybí.  A zvláště v dnešní době, která je velice nelaskavá a agresivní. Musím ty lidi buď rozveselit humorným pohledem sami na sebe, takovým tím, jak se dřív říkalo „nastaveným zrcadlem“, které by odráželo ono naše malé čecháčství, ať to bylo Slunce, seno a další komedie, nebo pohladit pohádkami v klasickém českém střihu“.

Zdeněk Troška obdržel v roce 2019 ocenění Mistr Zábavního umění.

Václav Soldát

Můžete se podívat i na rozhovor, který jsem s ním měl před nějakou dobou. Najdete ho v rubrice Zajímavé čtení/rozhovory.