Antikvariát zábavního umění – Chodící legendy
Za ten skvost tentokrát nevděčím žádnému antikvariátu, za ten vděčím své tříleté neteři Elišce. Ano, slyšíte správně. Byli jsme spolu na procházce za koníčky a po cestě se zastavili na autobusové zastávce podívat se na knížky v místní výměnné knihovničce. Neteř jsme od prvních dnů učili k lásce ke knihám – vždyť to je také rodinné prokletí už od doby mé babičky a dědečka, kteří pracovali v Melantrichu. A tak jedna z prvních hraček, kterou neteř dostala, byla látková knížka s obrázky, za kterou se učila batolit. Ještě jí nebyl rok a navštívila mne na Světě knihy. Za rok už tam chodila po svých, tahala mě za ruku a nutila mě koukat na dětské knížky konkurence (a také hned několik knih od mých kamarádů dostala, ještě jednou děkuji). Od té doby všude taháme knížky obrázkové a pohádkové a Eliška mě nutí číst nebo předstírá, že sama čte a vypráví mi smyšlené příběhy podle ilustrací. A protože dávno pochopila, že knihy jsou pro mne celý můj život, a že i ona se s nimi bude muset o svého strejdu dělit, tak se na zastávce zadívala na hřbety knih a začala je prohrabávat. Najednou, snad instinktivně, držela v ruce útlou knížečku se starorůžovým potrhaným hřbetem, tak zdevastovaným, že bych si sám asi nevšiml. Podávala mi ji vítězoslavně do ruky a já poznal, že má dobrý vkus. V útlé a nevzhledné knížečce se totiž schovávaly skutečné legendy světové hudby.
Kniha: Chodící legendy
Autor: O. F. Korte
Nakladatelství: Panton
Rok vydání: 1970
Stran: 112 stran
V první chvíli jsem měl dojem, že se musí nutně jednat o knihu od zahraničního autora. Jméno O. F. Korte mi totiž zhola nic neříkalo, a já jsem tak měl možnost ověřit si sám na sobě, kolik zajímavých osobností se vlastně v našem zábavním umění pohybuje a zejména pohybovalo, a kolik toho já sám, přes veškerý zájem o téma, o nich ještě nevím! O. F. Korte, jinak Oldřich František Korte, byl totiž český skladatel, jehož skladby měly ohlas nejen u českého publika, ale také v zahraničí. A byl to podle všeho člověk nesmírně všímavý, který uměl hodnotit sice kriticky, ale s nadhledem, dokázal najít zajímavý detail a na něm postavit svůj názor nebo myšlenku. Což ho mimochodem v život předurčilo stát se nejen skladatelem, ale i uznávaným publicistou kritikem v různých časopisech a novinách. Jednoduchý vypravěčský styl, přívětivý zejména ke čtenáři laikovi, je přitom patrná od samého počátku knihy.
Do knihy nás zasvětí zcela volným úvodem, spíš vzkazem autorovi než čtenáři samotnému, Miroslav Horníček, který hned z počátku seznamuje čtenáře, aniž by to on sám ještě tušil, hlavní linii celé Korteho knihy. Totiž jejich náhodné setkání na Expo 67, kde se oba poznali a měli možnost spolu prožít unikátní prostředí světové výstavy s jedinečným uměleckým festivalem v doprovodném programu. I samotný Korte na něj vzpomíná v jedné z prvních pasáží, kde dokonce vzhledem k monumentalitě programu hovoří až o „devalvaci legendárních hodnot“. Expo i s festivalem se odehrávaly v Montrealu, a kdyby nic jiného, zbylo po nich toto unikátní svědectví a zamyšlení.
My si dnes bohužel musíme otevřeně říct, že název knihy z dnešního hlediska zdaleka neodpovídá obsahu. Doslovně bychom dnes museli parafrázovat titul knihy slovy „Ležící legendy“ nebo výstižněji „Mrtvé legendy“. Korte žil totiž v jiné době, v takové, po které se stýská nejen pamětníkům, ale i těm, kteří ji nikdy nezažili. Proč? Protože v této jedinečné éře, poznamenaná pro uměnímilovné Čechy a Slováky nezdolatelnou barikádou z ostnatého drátu dělícího západ od východu, žily ještě mnohé velké hudební a herecké legendy kvalitní hudby, kvalitního divadla a kvalitního filmu. O koho se jednalo? Schválně jestli mi dáte za pravdu: Louis Armstrong, Marlene Dietrich, Artur Rubinstein, Leonard Bernstein, Duke Ellington, Igor Stravinskij… Souhlasíte se mnou, že ta jména opravdu něco znamenala a znamenají?
My už se s žádným z těchto zmíněných umělců bohužel nesetkáme, naše generace je odsouzena znát je pouze z doslechu, i když v porovnání s lidmi žijícími za minulého režimu, kteří se k deskám s Armstrongem, Ellingtonem, s výstupy Chevaliera a Marlene Dietrichovou setkávali jenom tajně a poskrovnu, si věru nemáme s našimi možnostmi co stěžovat. Já sám osobně jsem přesto mnohokrát zalitoval, že už nikdy nezažiji Armstronga v Lucerně, že si nepodám ruku s Ellingtonem, jehož dokonalé jazzové skladby miluji, že nemohu podržet dveře Marlene Dietrichové. Korte měl vlastně veliké štěstí, že se v památném roce 1967 mohl s tolika osobnostmi přímo či nepřímo setkat. Dnes z nich nežije už ani jedna, jsou z nich skutečné legendy sídlící mezi hvězdami na nebi.
Psát tuto recenzi je vlastně nesmírně obtížné. Už z toho důvodu, že Korteho kniha vlastně nezapadá do žádného specifického literárního žánru. Není knihou odbornou, přestože by na sepsání skutečně renomované a odborně pojaté knihy měl Korte nejen vlohy, ale jako skladatel i fundovaný nadhled. Není to populárně naučná kniha, protože vlastně neobsahuje životopisy žádného z uvedených interpretů. Nejde rozhodně o beletrii, tu je možné vyloučit bez uzardění a možnosti námitek, a přitom se nejedná ani o skutečnou kritickou stať. Opravdu těžké je zařadit Korteho knihu do nějaké té škatulky! Abych Vám to dokázal, připojuji malou ukázku, která se týká Prahy. Jde o úryvek kapitoly věnované Leonardu Bernsteinovi.
„Když se Leonard Bernstein objevil v Praze poprvé, bylo mu dvacet osm let. Psal se první rok po konci druhé světové války, vzduch byl nabit novou energií, opojením i velkými hesly, hudba německých autorů byla zásadně vyškrtnuta z veřejného provozování a muzikanti nenasytně hltali všechno ostatní, co přicházelo zvenčí. Česká filharmonie slavila své padesátileté jubileum a rozezněl se první mezinárodní festival Pražské jaro.
Naše tehdejší představa o hudební tváři Nového světa byla závislá výlučně na dosavadní dostupné diskotéce. Stačilo to rozhodně k impozantnímu dojmu, pokud šlo o zvukovou a rytmickou perfektnost předních amerických orchestrů i vrcholně vytříbenou interpretační úroveň většiny nahrávek světového klasického repertoáru. Byli to ovšem velcí evropští emigranti Toscanini, Kucevickij, Stokowski, Bruno Walter, Ormandy, Szell, kdo přivedli americké orchestry k jejich pověstné přesnosti; složení těchto orchestrů tvořila pak opět z velké části evropská emigrace, jejich hudební myšlení bylo až na určité výjimky hluboce zakotveno v tradici evropské kultury.
Mladý živelný Bernstein tuto představu naráz prolomil a stal se přes noc tak trochu senzací Prahy. Osobitým dirigentským temperamentem, složením výlučně amerického programu, bezprostředním přístupem k látce, nekonvenčními názory bez předstírané úcty k modlám, dravou inteligencí, všestrannou hudebností.
Na koncertním podiu nadchl jako dirigent, při zkoušce na Gershwinovu Rhapsody in Blue – na kterou se zahraniční sólista nestačil dostavit – exceloval jako pianista, (o rok později zde potvrdil svou zdatnost na tomto poli v sólistickém partu těžkého Ravelova koncertu, který od klavíru dirigoval). Mimo to přesvědčil i jako zajímavý, expresivní skladatel ve své Jeremiášské symfonii.“
O pár odstavců později Korte opět navazuje na své zkušenosti z Montrealu:
„Přímý zážitek z Bernsteinova vystoupení s Newyorskou filharmonií v Montrealu, na které jsem se velmi těšil, mi při všem lesku potvrdil, že magnetofonové pásy z předchozích let nelhaly. Provedení Mahlerovy 4. symfonie na prvém z dvou festivalových koncertů mělo všechny znaky Bernsteinovy všeobsahující suverenity, výrazovou angažovanost i potřebnou lehkost, a přece ve mně nezanechalo v žádném ohledu dojem nadprůměrnosti. Slyšel jsem to dílo opravdu v pamětihodnějších podáních. Po přestávce provedl Bernstein 2. symfonii Charles Ivese, samorostlého amerického skladatele-pionýra, jehož některé hudební experimenty předjaly leckterý objevný prvek pozdějších evropských avantgardistů. Symfonie je nesena celou řadou písňových citátů ze skladatelova kraje a závěr vyznívá v slavnostně patriotském elánu. Posluchači bez krajových vztahů se při vší úctě nezdá, že by skladba snesla sousedství s kterýmkoliv dílem trvalejší hodnoty, a navíc tu orchestr na foru mezinárodního festivalu nedostává nikterak hudebně bohatou, ani technicky zajímavou příležitost k ukázce svých kvalit.“
Jak je vidět z textu, Korte rozhodně nebyl pochlebovač a neměl problém přiznat slavným osobnostem i jejich chyby nebo nevýraznost projevu, způsobenou třeba již jejich věkem. Přitom se nejedná o projev neúcty, ale spíš o zamyšlení nad vlivem slavného jména na celkový dojem diváka odborného a neodborného. Z textu je ale rovněž patrné, že Korte při svém psaní dával největší důraz nikoliv na kritiku, ale na celkovou čtivost. Zmíněná kniha není určena odborníkům, ale laikům, a tak je také psána. Jejím základním úkolem bylo přiblížit atmosféru a autorův prožitek, a to se mu také povedlo.
Kniha je poměrně tenká, doplněná řadou unikátních snímků k jednotlivým osobnostem. Je bohužel trochu neforemná kvůli vysoké gramáži papíru, nicméně i tak se hodí i do kapsy od saka třeba na cestu autobusem nebo vlakem jako pohodové čtení o skvělých osobnostech světové hudby, které měl autor, na rozdíl od nás, možnost zažít v živých vstupech už několikrát zmíněného doprovodného festivalu Expo 67. Kniha je tím cennější, že tak uchovává Korteho jedinečné vzpomínky na jedinečnou kulturní událost.
Oldřich František Korte se narodil v roce 1926 a byl považován za jednoho z výrazných představitelů tak zvané střední vlny českých skladatelů. Už jako student se věnoval také publicistice a literární činnosti, psal recenze a studie a později se věnoval i literárním zpracováním svých vzpomínek na nejrůznější umělce, s nimiž měl možnost se setkat. Jako skladatel nepatřil k těm, kteří by chrlili jednu skladbu za druhou, a to i z toho důvodu, že se řadil mezi skladatele moderní klasické hudby a nikoli hudby populární. Dostalo se mu několika zahraničních uznání a ocenění, jeho skladby se hrály i na mnoha zahraničních soutěžích a festivalech a dlouhodobě spolupracoval na tvorbě scénické hudby pro Národní divadlo. Kromě skladatelské činnosti se jako politický vězeň musel několik let protloukat také jako lesní dělník, železničář, závozník a ještě v dalších profesích. Jedním z jeho největších úspěchů byla spolupráce s Laternou Magikou, kde spolupracoval na přípravě jednoho zájezdového turné, kterého se účastnil i jako klavírista. Jako hudebník procestoval čtyři světové kontinenty a jako skladatel se prosadil v mnoha zahraničních zemích, kde se hrály jeho skladby na předních scénách a vyšly na mnoha deskách a CD. Zemřel v roce 2014.
Tomáš Hejna