Příběh metropolitní pěvkyně

Snažím se sám sebe přesvědčit, že jméno Jarmily Novotné, velké české operní pěvkyně, jejíž soprán přiváděl lidi v úžas nejen u nás, ale i po celé Evropě a také ve Spojených státech za mořem, není ještě v české společnosti tak docela zapomenuto. Je ale možné, že se pletu. Ale i kdyby dnes už o Jarmile Novotné věděla jen hrstka nadšenců, nikdo jí nemůže vzít její význam pro českou kulturu v našem i světovém měřítku. Patřila totiž mezi špičky českého operního pěvectví první poloviny 20. století.

Prosadila se už nesmírně mladá, narodila se 23. září 1907 v Praze a už v roce 1926 se stala členkou opery Národního divadla. Jistě se už v té době našli tací, kteří ji podezřívali z toho, že strmý vzestup její kariéry byl spojen s dobrým postavením jejího otce. Narodila se totiž do bankéřské rodiny, a tak měla velmi dobré postavení ve společnosti. Ve skutečnosti si ale jejího talentu všimla jiná významná osobnost české opery – Ema Destinnová. Právě ta ji slyšela zpívat na jednom charitativním koncertu a přiměla ji začít se zabývat zpěvem i profesionálně. Nakonec se stala její žákyní, protože pražská konzervatoř ji vzhledem k nízkému věku odmítla přijmout. Vedle toho ji vyučoval i další významný a dnes už zapomenutý pěvec Hilbert Vávra. Díky těm dvou, a snad i na jejich osobní přímluvu, se stala už velmi mladá elévkou v Národním divadle a na Vinohradech. Její škola tak byla spíš praktická než teoretická. Nutno podotknout, že se pro ni jednalo spíš o výhodu než nevýhodu. Nejspíš právě to ji postrčilo kupředu víc než cokoliv jiného.

Už v sedmnácti letech se poprvé objevila před lidmi na prknech v Lounech, kde vystupovala v jedné z rolí ve slavném Lazebníku sevillském. A nedlouho poté také v La Traviatě. Dařilo se jí, sklízela své první ovace, a právě to ji postrčilo do řad začínajících pěvců Národního divadla. Tedy to a přátelství jejího učitele Hilberta Vávry s tehdejším dirigentem Národního divadla Otakarem Ostrčilem. V sezóně 1924 a 1925 byla vlastně jen host. Ale jak jsem už psal, hned následujícího roku se stala členkou opery. A opravdu to nebyla žádná protekce.

Objevila se v celé řadě velkých a slavných rolí, kdy na ni pěli kritici největší množnou chválu. Jednou z nich byla například role Mařenky v Prodané nevěstě Bedřicha Smetany, kde zazářila hned několikrát. I zmíněný Lazebník sevillský se objevoval v jejím repertoáru, a také role v Kouzelné flétně, Evženu Oněginovi a mnoha dalších velkých kusech. Jarmila Novotná byla zkrátka tak dobrá a měla tolik nadání, že se jí podařilo už v útlém věku prosadit. Přitom ale nezpychla. Po celý život se snažila zdokonalovat a nikdy se z ní nestala „hvězdička“, i když rodinné zázemí jí v mnoha ohledech usnadnilo život. V rámci sebevzdělávání se ocitla náhle v Miláně a i zde se projevily její kvality natolik, že získala angažmá ve Veroně, později v Miláně a také v Neapoli. Tím vlastně začala její dráha umělkyně evropského formátu. V roce 1928 se poprvé objevila na prknech opery Vídně, což byla v té době jedna z vrcholných scén tohoto žánru, stejně jako opera v Berlíně, kde se objevila hned o rok později.

V roce 1929 jí bylo teprve dvacet dva let. Jen o několik desetiletí dřív by byla tou dobou už považovaná za těžko provdatelnou „starou pannu“. Jarmila Novotná se ale chtěla věnovat zejména dobře začaté kariéře, a tak bylo pro mnohé překvapující, že se v té době provdala. A dobře, její manžel měl titul barona, který i když už během první republiky neplatil, pro mnohé byl stále velmi dobrou vizitkou. Později se jí narodily dvě děti a zdálo se, že s kariérou bude konec. Sama se tvářila, že rodinný život ji zajímá víc a raději by se stáhla do ústraní. Ve skutečnosti si ponechala i jako matka svoji energii a vitálnost a také nadšení pro umění. První roky vystupovala jen pohostinně, zejména ve Vídni. V roce 1933 už ale opět vystupovala pravidelně, a opět v četných hlavních rolích ve vídeňské opeře, pohostinně také doma a na dalších jevištích. Jen o pár měsíců později se stala komorní pěvkyní. Jako představitelka hlavní role v Kouzelné flétně vystoupila pod taktovkou Toscaniniho v Salcburku, působila v Mnichově, Paříži, Florentině a v dalších velkých městech.

Za oceán se dostala díky dvěma velkým historickým osobnostem. Díky Hitlerovi, který v té době získal neomezenou moc v Německu a později také v Rakousku, kde Jarmila Novotná nejčastěji vystupovala, a nakonec i v její domovině. Jako skutečná vlastenka se odmítla s touto skutečností smířit a měla v plánu se z veřejného života stáhnout. Ani známý dirigent Toscanini ale nemínil vstoupit do služeb umění fašistického a nacistického režimu, a tak se rozhodl pro emigraci do Spojených států. Jako přední osobnost svých zahraničních koncertů za oceánem si nakonec zvolil právě Jarmilu Novotnou, s níž měl již velmi pozitivní zkušenosti z předchozího působení. Nabídl jí potom společnou cestu a role ve dvou předem dohodnutých vystoupeních La Traviata a Falstaff. Kvůli začínající válce se ani jedno představení nekonalo, ale Jarmila Novotná tak unikla z Československa a Protektorátu. Začala tím jedna nová a velmi významný etapa jejího života i kariéry.

V tomto případě je zapotřebí přiznat, že do světa velké americké opery se dostala Novotná tak trochu protekcí, a to právě díky Toscaninimu, který měl již v Americe jméno. Zatímco Jarmilu Novotnou tu znala pouze česká menšina a malá skupina nadšenců. Toscanini pro ni získal práci ve slavné New Yorské Metropolitní opeře a Novotná se postupně objevila jako hlavní osobnost turné na celé řadě amerických jevišť, kde sklízela úspěchy. Americké publikum si jí ihned oblíbilo. Kritika byla nadšená a na začátku jejího působení byla označována jako „zázračná zpěvačka“, umělkyně, jaké nebylo rovno. Jarmila Novotná si získala přízeň publika a měla na příští roky zajištěné jedno turné za druhým, pro krajany i pro Američany.

Ani po válce se nevrátila do vlasti, a měla nejspíš velké štěstí, protože opera i opereta byly v době nového režimu označovány alespoň zpočátku za buržoazní přežitek. Její angažmá v Metropolitní opeře trvalo celkem patnáct let, vystoupila v desítkách rolí a desítkách představení, kromě toho pohostinně vystupovala také na zájezdech a vystoupeních v Evropě a ke sklonku života se na čas vrátila nastálo i do Vídně, kam se přestěhovala se svým manželem. Po jeho smrti se ale vrátila do Ameriky, kde také 9. února 1994 v New Yorku zemřela. Několikrát za svoji kariéru se také objevila ve filmu, čeští diváci si ji mohou čas od času připomenout ve filmech ze 40. let Prodaná nevěsta a Poslední valčík.

Dnes na Jarmilu Novotnou občas zavzpomínají čtenáři různých starších knih, encyklopedií operních pěvců a pěvkyň, ale zejména studenti na AMU a JAMU, protože tam si jejího hlasu a historického uměleckého úspěchu váží naštěstí dodnes. Snad si na ni alespoň díky tomuto článku vzpomenou i ostatní. Jinak bychom ji jednou mohli opravdu najít už jen ve slovnících a encyklopediích jako jakési „exotické“ a nicneříkající heslo.

Tomáš Hejna