Silvestrovský přešlap Čapkových pátečníků

Psal se rok 1926, tedy jeho poslední den, na který sezval Karel Čapek své přátele „pátečníky“ do rodinné vily na Vinohradech. Tento dnes už notoricky známý název skupiny Čapkových přátel se začal objevovat právě v roce 1927, ale setkávání „pátečníků“ začínalo u Čapka ve vile nebo na přilehlé zahradě už v roce 1925. Tehdy k němu začali docházet jeho kolegové a přátelé, aby si spolu vyměňovali názory a diskutovali nad hlavními událostmi doby – ať už se jednalo o kulturu, domácí a zahraniční politiku nebo cokoliv jiného. Nešlo o žádný uzavřený klub, ale o celkem volnou skupinu, jejíž složení se setkání od setkání měnilo. Patřili sem Ferdinand Peroutka, Eduard Bass, František Langer, Vladislav Vančura, Karel Poláček, Josef Macek, Josef Šusta a řada dalších. Občas sem zavítali i někteří politici a nezřídka také samotný prezident Masaryk. Ostatně „pátečníci“ byli už za první republiky často označováni jako „prezidentská klika“, titulem, který později převzali i představitelé komunistického režimu po roce 1948. A je pravda, že „pátečníci“ byli většinou příznivci Masaryka a později také Beneše. I proto měly události ze silvestra 1926 takový význam. Staly se totiž vítanou kartou pro opozici, které byli lidé kolem Masaryka i Čapka už dlouho trnem v oku.

Už několik týdnů předem plánoval Karel Čapek setkání svých přátel ve vile jako rozloučení se starým rokem a také zaslal osobní pozvání Masarykovi, který ho přijal. O čem přesně si „pátečníci“ v ten den povídali a jakým způsobem trávili poslední večer v roce a první hodiny roku nového, to nevíme úplně přesně. Zato víme, že mezi hosty bylo také několik významných českých herců, kteří si pro ostatní secvičili satirickou scénku. Konkrétně šlo o Františka Smolíka, Václava Vydru a Vojtu Nováka, kteří se situovali do rolí tří králů. Údajně, alespoň podle dobového tisku, k jehož citacím se ještě dostaneme, se ale mělo jednat o parodii na tři významné české politiky té doby, a to konkrétně Bohumíra Šmerala, monsignora Šrámka a zejména Karla Kramáře. Ti všichni byli v určité opozici vůči „prezidentské klice“ i vůči Masarykovi, a tak by se opravdu nebylo čemu divit, že si „pátečníci“ vybrali za cíl své satiry právě je.

Nikdy se nepodařilo odhalit, kdo z „pátečníků“ se prořekl o scénce na veřejnosti nebo jakým způsobem se vlastně tato informace z vily dostala. Většina historiků a publicistů odhaduje, že oním nediskrétním hostem mohl být Masarykův syn Jan. Pokud ano, jistě tím nechtěl otci ublížit. Snad jen si tím vykompenzovat, že byl aurou slávy svého otce často zastiňován a snad až příliš obklopen – sám si mnohokrát stěžoval, že svého otce vidí na každé školní i hotelové zdi, a je mu to až nepříjemné. Že to byl opravdu on, to ale s jistotou nevíme.

Ještě první dny roku 1927 panoval relativní klid. Už 5. ledna se ale objevily v tisku první články, které ostře napadaly „pátečníky“ a zejména Karla Čapka. Byly otištěny v Politické korespondenci a Pražském večerníku, zdánlivě se jednalo jen o běžnou provokaci a nejspíš by to tím také skončilo. Čapkova uražená pýcha či ješitnost ho ale přinutily na kritiku reagovat a vysvětlovat. Snad by se mu to i podařilo, kdyby o několik dní později nepodnikl sám výpad proti Karlu Kramářovi a konkurenčním novinám Národní listy. Ty připravily už dopředu rozhovor s T. G. Masarykem, ale neotiskly ho, což Karel Čapek považoval za mrhání prezidentovým časem a, jak nezapomněl bohužel zmínit ve svém sloupku v Lidových novinách, za projev neúcty k prezidentovi. V jeho článku, nazvaném Mala fides, se mimo jiné psalo:

„Málem čtrnáct dní před vánocemi bylo známo všem pražským denním redakcím, že prezident republiky – byv o to náležitě požádán – přislíbil interwiew Národním listům pro božíhodové číslo. Kdekdo tomu rozuměl jako projevu zvláštní dobré vůle ze strany pana prezidenta, který tímto způsobem ukazoval, že jako prezident stojí skutečně nad stranami a neuzavírá se vůči žádné z nich; viděli jsme v tom příklad mimořádného gentlemanství, jež klade zdvořilost a ochotu nad jakkoliv důvodné osobní pohnutky. Odpověď na tento akt dobré vůle byla bezpříkladná a – rovnou řečeno – možná jenom v Čechách. Národní listy počkaly, až bylo slyšení jejich redaktora u pana prezidenta veřejně ohlášeno, a pak odmítly otisknout vážný a přívětivý projev hlavy státu. Tuto klukovinu pak dodatečně rozmázly ještě tvrzením, že řečený interview si vyžádal pan prezident sám a že ony, Národní listy, hájí zásadně stanovisko, že prezident republiky, stoje nad stranami, nemá se projevovat ve stranických orgánech.“

V souvislosti s událostmi ze silvestra a články, které o nich přinesly veřejnosti informace, se jednalo o živnou půdu pro další výpady proti němu, proti pátečníkům i samotnému prezidentovi. A ty brzy opravdu přišly, a to právě v Národních listech. Čapkův článek vyšel v Lidových novinách 16. ledna, následující článek v Národních listech o dva dny později:

Opravdu manýry z Hulvátova

Pan dr. Karel Čapek měl řadu krásných vnějších úspěchů jako beletrista. Zdá se, že vavříny divadla mu nestačily. Dal se do politického novinaření. Na tomto poli si však vavřínů nedobývá! Je – nejmírněji řečeno – přespříliš subjektivní. Tato vlastnost, která básníka činí básníkem, politického novináře sráží do role žvanila.

Pan Karel Čapek je muž mnohomluvný; v politice všemu rozumí, do všeho se plete, o všem pronáší své úsudky, unášen svou fantasií, bohatou zvláště na zjevy zrůdné. Takto vyzbrojen pro politiku, p. Karel Čapek učinil v nedělních „Lidových Novinách“ objev: Když dr. Kramář je zásadně proti interviewům presidenta republiky, měl prý zavčas dáti kanceláři presidenta republiky toto svoje stanovisko oznámiti, tak aby pan president nebyl zbytečně obtěžován a aby nemařil čas hovorem, jehož potlačení bylo předem rozhodnuto. „Lidově řečeno“ – píše p. Karel Čapek – „bylo to nastrojeno tak, aby hlava státu nalítla a pár uličníků si mnulo ruce.“

Dr. Kramář vyložil v neděli týden v „Národních Listech“ svůj úsudek o interviewech presidenta republiky; článek ten, opravdu novinářsky skvělý, bystrý a pravdivý, účinkoval silným dojmem i na politické odpůrce dra Kramáře. Kdyby byl p. Karel Čapek četl článek ten, sotva by se byl předevčírem odvážil věty s „nalítnutí“ hlavy státu. My však v jeho povídavosti shledáváme zjev jiný: pánové, do jejichž kruhu p. Karel Čapek náleží, se dosud nevzpamatovali z aféry, kterou vyvolali oni. Interview pana presidenta, poskytnutý redaktorovi „Národních Listů“, byl záležitostí, o které veřejnost neměla ani tušení. Pánové z okruhu Čapkova, pracující tiskem, pojednou uznali vhodným, vynésti záležitost neuveřejněného interviewu na veřejnost. Myslili si, že se vše obmesí jenom na nelibost proti „Národním Listům“, a v nenávistné vášni své nepozorovali, do jaké choulostivé situace implicite vtáhli právě pana presidenta! Byla to zvláštní manýra publicistiky.

Jestliže kdo, jistě vynálezce Robotů je mužem zvláštních manýr. Na Sylvestra uspořádal ve své vinohradské vile veselý a zábavný večer. Pozval naň i pana presidenta republiky a pan president přišel. O způsobu, jakým se společnost bavila, proskočily na veřejnost zprávy podivuhodné, svědčící o – zvláštních manýrech p. Karla Čapka jakožto hostitele hlavy státu. Řada listů otiskla totiž zprávičku „Politické korespondence“, že na Čapkův Sylvestr přišel i jeden herec v přestrojení apače a že byl tajnou policií zadržen. Další zpráva téže korespondence zněla v ten smysl, že se na Čapkově Sylvestru hrála Brunnerova karikatura „O králi Sobiášovi“, pamflet na dra Kramáře.“

Čapek v předcházejícím vysvětlení uváděl silvestrovskou epizodu na pravou míru, nebo se o to alespoň pokoušel. Upozorňoval, že žádná taková karikatura neexistuje, že šlo o vánoční koledu a že pan Smolík nepřišel oblečený jako apač (v tomto případě ne indián, ale příslušník pouličního francouzského gangu, tehdy oslavovaného v dobrodružných šestákových románech), ale v kostýmu hostinského ze hry, v níž právě účinkoval ve Vinohradském divadle.

Pozoruhodné je, že, jak podotýká i autor článku, nepřišla ihned po prvních zprávách z „Politické korespondence“ oficiální notička z kanceláře Pražského hradu, která by jakékoliv další útoky nebo diskuze nejspíš hned v počátku zarazila. Je mimo to pravda, že zrovna Národní listy byly v tomto ohledu dlouho spíš zdrženlivé. Do Čapka se pustily až po zmíněné kritice Karla Kramáře, a to v sebeobraně. V citovaném článku se dál píše:

„Přes to přese všecko jsme mlčeli, ač jsme mohli hodně kriticky se tázati, zda je přípustno, aby se takové „psiny“ – s básníkem Arnoštem Dvořákem mluveno – děly ve společnosti, do které přišel president republiky. Jakpak bychom si právě nyní nevzpomněli na nedělní slova p. Karla Čapka o věci, nastrojené tak, „Aby hlava státu nalítla a pár uličníků si mnulo ruce“?

Pan Karel Čapek, který si bere patent na poučování všech lidí, by teď aspoň měl vážně – ne humoristicky jen – vyložiti, jaký vlastně jeho Sylvestr byl, a co při svém dlouhém a intimním styku s panem presidentem považoval za nejvhodnější, právě jemu přednésti. Myslíme však, že právě pan president republiky opravdu nemá příčiny, aby byl p. Karlu Čapkovi vděčen za jeho – duchaplnosti a opravdu zvláštní manýry. Vždyť též uličnictví má různé definice, a podobně se různě může definovat místo, kde se všelijaká alotria tropí!“

O tři dny později se další útok ze strany „Národních listů“ objevil také v jejich „Večerníku“. Název tentokrát zněl Silvestrovská zábava v Hulvátově a v mnoha ohledech se s předchozím článkem shoduje. Nicméně další pasáže jsou natolik zajímavé a zároveň razantní, že také stojí za citaci:

„Dovídáme se podrobnosti o sylvestrovské „zábavě“ v Čapkově vile. Hlavní její atrakcí byla „tříkrálová scéna“, jejíž aranžér patrně aspiruje na funkci dvorského šaška. To, co ukázal panstvu na sylvestrovské zábavě, to nebyl vtip, to byla nekulturní sprostota. Bylo to napodobení zotročilých služebníků, kteří se všemožně namáhají, aby svou hloupostí pobavili své panstvo… Pan dr. Karel Čapek postavil na svoji „scénu“ tři krále, z nichž první byl Dr. Kramář.

Jeho „představitel“ byl maskován věrně. Měl šedivou přistřiženou bradu s vlasy vzhůru česanými. A na hlavu mu dali papírovou korunu… „Autor“ napsal mu roli, v níž vystupoval jako „nacionální zabedněnec“: napsal mu duté, omšelé a smích vzbuzující fráse o nacionalismu, kterými byla sesměšňovana národní myšlenka a slovanský idealismus. A přítomné panstvo tomuto cynismu tleskalo…

Dr. Šmeral byl uveden na „scénu“ jen proto, aby urážka dra Kramáře byla ještě surovější. Šmeral, poslední černožlutý Mohykán a nynější bolševický vůdce, měl roli krále, který chce osvobodit chudý lid z „pout“ kapitalismu a klerikalismu. Po stránce komické měl nejmenší úspěch, ale jeho slova dotkla se sympaticky mnohých strun v srdcích některých přítomných…

„Černým vzadu“ byl ministr mons. Šrámek.

Předříkal církevní traktáty o náboženství, o nebi, o hrůzách pekelných, o blaženosti věřících na onom světě… Jeho karikatura byla zvláště směšná, obzvláště zkrucováním očí k nebesům, spínáním rukou, přemrštěně důstojnými pohyby a pod. Takoví „tři králové“ s „tříkrálovskou koledou“ vystoupili na sylvestrovské zábavě ve vile pana dra Karla Čapka.“

Tak tedy podle redaktora vypadal průběh událostí v Čapkově vile poslední den roku 1926. Článek ještě uvádí tučným písmem:

„Slušná československá veřejnost bez rozdílu stran odsoudí uličnictví v Čapkově vile,“

a končí odstavcem:

„Snad kruhy, které se shromáždily na sylvestrovském večírku ve vile Karla Čapka, našly potěšení v tomto zesměšňování dra Kramáře a min. Šrámka. Panstvo však zapomnělo, že v této věci rozchází se se všemi slušnými lidmi v republice, ať už patří té či oné straně. U těchto slušných lidí vzbudily proto krajní nevoli zprávy, které o silvestrovských alotriích ve vile Karla Čapka pronikly do veřejnosti.“

Tou dobou už si „pátečníky“ a Karla Čapka podávala celá řada dalších novin. Tak například Pražský večerník psal:

„Presidenta republiky zneužívají různí lidé, aby si pod jeho záštitou ohřáli svou polívčičku. Výsledkem toho jest často, že president vinou okolí se dostává do nepříjemné situace. Tak zde je zase jeden takový případ.“

Autor článku nebyl daleko od pravdy, protože se blížily prezidentské volny a Masaryk rozhodně neměl radost, že lidé, kteří mu měli pomáhat s kampaní, dostali jeho jméno do tisku ne právě v lichotivých souvislostech. Podle Václava Kapouna, který jako první už v roce 1986 zmapoval celou aféru do zajímavé a přehledné knihy s názvem Silvestrovská aféra Karla Čapka (vydáno z politických důvodů Melantrichem až v roce 1992, se jednalo právě o politickou provokaci:

„Cílem této politické aféry, kterou rozpoutal národně demokratický a klerikální tisk a jejímž hlavním terčem byl Karel Čapek, bylo vytvořit před prezidentskými volbami, které se měly konat 27. května 1927, takovou politickou averzi vůči prezidentu Masarykovi, aby znemožnila jeho znovuzvolení. Protože útok v tisku nemohl být veden tak nečestnými prostředky přímo proti osobě prezidenta, soustředil se proti Karlu Čapkovi, jako hostiteli prezidenta v kruhu pátečníků.“

Reakce na diskusi v novinách byly rozličné. Dva dny po vydání Národních listů napsal opět Pražský večerník:

„To ale už přestává všecko! President státu patří všem – a nikdo nemá práva jeho osobou krýti své vlastní činy! Proto nemá býti nikdy president státu zaplétán do akcí, které mají ráz stranický. A zvláště jest nepřípustno, aby byl tahán do společností, kde jsou někteří občané napadáno a sesměšňováni. Sylvestrovská zábava presidentova u spisovatele Čapka jest něčím, co se vůbec vymyká z mezí, jež jsou dány nejen presidentovi, nýbrž každému občanu!“

O něco lépe než Čapek posloužil k uklidnění situace Josef Kopta, který 23. ledna uveřejnil v Národním osvobození článek Od očitého svědka, kde se pokoušel vysvětlit průběh zmíněného večera. Většina levicového tisku se zastala především Masaryka a o Čapkovi taktně mlčela. I tak nebraly útoky konce ještě několik měsíců a až do roku 1929 aféra čas od času vyplouvala znovu na povrch. Čapkovi dalo hodně práce, než se mu podařilo napravit reputaci sobě, „pátečníkům“ a také si udobřit Masaryka.

Vedle zmíněné satirické „frašky“, jak začal tisk nazývat vystoupení herců na Čapkově večírku, se Čapkovi vytýkalo také pozvání Vladislava Vančury do společnosti prezidenta, protože Vančura, přestože byl váženým spisovatelem, byl také organizovaným komunistou! Nepomáhala ani skutečnost, že byl ze strany vyloučen – novináři i tak přičítali této skutečnosti politický podtext. Jednoduše řečeno – šlo o to zdiskreditovat prezidenta všemi prostředky, protože jím podporovaný kurz v podstatě vylučoval přítomnost Národní demokracie v čele s Karlem Kramářem, který tak inklinoval stále víc ke spolupráci s radikálnější pravicovou stranou Gajdovi Národní obce fašistické.

Jako zajímavost uveďme, že vše došlo tak daleko, že se k celé věci vyjádřil v tisku i jinak celkem zdrženlivý Karel Hašler v jednom ze svých článků, kde mimo jiné píše:

„Sleduji od počátku průběh Čapkovy silvestrovské aféry, která tak rozvířila naši veřejnost a přes to, že se mi přitom ježí zbytek vlasů na hlavě, jsem rád, že se snad konečně jednou ustálí názor na satiru vůbec a politickou zvláště. Nebyl bych se svým názorem vměšoval veřejně do této záležitosti, nebýt „Večerníku Českého Slova“, který uveřejnil zprávu, která není tak docela pravdivá. (…)

Zažil jsem již mnoho nepříjemností pro své satirické hry a vtipy, znám nedůtklivost našich lidí lépe, než kdo jiný a vím také zdroj naší nedůtklivosti. Náš národ je ve své povaze příliš ideální, hledí nesmírně vážně na své poslání ve světě, tvoří si nedotknutelná dogmata, staví modly, každá naše politická strana jest přesvědčena, že jedině její vůdcové jsou spásou národa a její příslušníci jeho výkvětem.

Běda tomu, kdo se postaví na stanovisko Matěje Poctivého a začně si z toho všeho dělati „psinu“.

Šli jsme i tak daleko, že jsme ani v zákoně na ochranu republiky nezapomněli chrániti hlavu státu před satirou. Jsme malým národem, máme málo těch, jichž si můžeme vážit a proto si tuto vážnost hájíme bojem i proti satiře. To, čemu se lidé jinde smějí, považujeme za urážku. Císař Vilém, který jistě byl mužem železné kázně a vládcem státu, který touto kázní byl prodchnut, sbíral originály svých karikatur, reprodukovaných v nespočetných humoristických časopisech německých i cizích. (…) Anglický král jest postaven v tomto ohledu na roven každému jinému občanu, vystaven nejen satiře, ale i v případě urážky na cti si může zjednati zadostiučinění jedině soukromou žalobou. Ba i bývalé Rakousko, tak úzkostlivé o dobrou pověst svých korunovaných hlav a representantů státu dbající, dávalo satiře i karikatuře volnost projevu. Ve starých „Šípech“ byly karikatury ministerských předsedů, místodržitele Thuna a j. v každém čísle,“

a dále dodává:

„Byl jsem jednou pozván do společnosti pana presidenta, jednak se zajímal o kabaretní činnost válečnou a i o tu kaceřovanou satiru poválečnou.

Mel jsem dojem, že se pan president velmi dobře bavil, ačkoliv jsme nešetřil ani přítomných členů tehdejší vlády a nakonec se o satiře vyjádřil velmi příznivě, ale zároveň litoval, že máme dosud jen satiru a schází nám humor. Zároveň mi hned odůvodnil proč. Náš stát není dosud cela konsolidován – pravil –náš národ není dosud docela spokojen a proto máme jen satiru. Až budeme konsolidováni a spokojeni, budeme mít humor a satiru nebudeme potřebovat. Dokladem toho je skvělý humor Angličanů.

Aféra v Čapkově vile nabývá dnes takových rozměrů, že snad se stane předmětem parlamentního jednání, a proto je na místě posouditi i její oprávnění či neoprávněnost.“

Závěr článku už je vyslovenou obhajobou událostí kolem aféry. Vysvětluje, že on sice nikdy nezaútočil satirou proti prezidentovi Masarykovi a Karlu Kramářovi, nicméně jen proto, že si obou těchto politiků příliš vážil, a kdyby tomu tak nebylo, klidně by se do nich také opřel.

Mediální souboj Lidových novin, tedy Čapka a dalších „pátečníků“, Národních listů a dalších médií skončil v podstatě v květnu 1927, kdy Masaryk vyhrál většinou tří pětin v Národním shromáždění znovu volby a stal se opět prezidentem. Jenomže to už byly v plném proudu i spory soudní. Už 28. ledna dal Karel Čapek plnou moc svému advokátovi JUDr. Václavu Boučkovi, který byl také častým hostem na setkáních „pátečníků“ a měl tak k Čapkovi, jeho silvestrovským hostům i celému sporu blízko. 31. ledna podal Čapek „návrh na trestní stíhání odpovědného redaktora časopisu Čech Antonína Jakoubka za článek 31. XII. u dr. Čapka a návrh na trestní stíhání odpovědného redaktora časopisu Národ J. K. Strakatého za údaje v článku Silvestrovská zábava v Hulvátově,“ jak uvádí Kapoun. V dalších měsících proběhlo několik soudních procesů, kterých se účastnili oba bratři Čapkové i další osoby z řad „pátečníků“. Ty se průběžně snažily klidnit situaci v médiích i na veřejnosti, ovšem s rozličnými výsledky. Nejhůř si v tomto ohledu vedl právě Karel Čapek.

Soudní spisy jsou vůbec důležitým zdrojem informací o celém tomto procesu a také aféře. V jednom z nich je dokonce uveden seznam osob, které se měly objevit na onom večírku. Mezi nimi měli být kromě Karla a Josefa Čapkových, T. G. Masaryka jeho syna také Josef Kopta, František Langer, Karel Poláček, František Kubka, Arnošt Laurin Lustig nebo Bohumil Přikryl. Čapek podle jednoho z protokolů vypověděl o setkáních „pátečníků“ toto: „V mém bytě se schází každého pátku důvěrná společnost přátel, stoupenců všech politických stran. Na silvestrovský pátek ohlásil den předtím také svoji návštěvu pan prezident republiky, který dosti pravidelně tuto soukromou, většinou literární společnost navštěvuje,“ a k celé kauze se dále vyjádřil: „V poslední chvíli přál jsem si, aby byl nějaký silvestrovský výstup, a požádal jsem nejprve básníka Fráňu Šrámka a potom dram. Langra, aby napsali nějakou koledu v lidovém rázu. Oba v poslední chvíli nemohli tak učiniti, a proto jsem napsal sám koledu, jejíž autentický text předložím při hlavním líčení. Nevystupují v ní žádné politické osobnosti, nýbrž králové Kašpar, Melichar a Baltazar, kteří si naříkají na špatné časy a ve svém žertovném proslovu pronesou několik aktuálních narážek, které právě vzhledem k přítomnosti prezidenta, třeba účastného jako osoba soukromá, byly co možná nevinné a netendenční.“

Soudní spor, který měl několik rovin, a jeho popsání zde by bylo příliš zdlouhavé a náročné, skončil až v roce 1929, a to ve skutečnosti smírným řešením obou stran, kdy byl Jan Karel Strakatý, redaktor Národních listů, sice shledán vinným za nepotvrzená tvrzení ve zmíněných článcích, ale byl odsouzen jen k finančním pokutám, a to ještě sníženým. Ohlasy se ovšem nesly až do roku 1938, kdy se stará kauza znovu objevila jako součást tehdejší předválečné politické situace.

Na závěr si uveďme jen jako skutečnou perličku, že se aféra „propila“ také do oblasti umění, a tak si uveďme například báseň pocházející s největší pravděpodobností z pera Eduarda Basse z 29. ledna 1927 z Lidových novin. Zní:

Pomalu už mine semestr, / v Národě však straší Silvestr. / Co se tehdy sběhlo při víně, / Parlament vyšetří jedině. / Kdy jste, kluby? Dosti ohledů! / Interpelujte tu koledu! / Co vní bylo? Nevím. Nevíme. / Ale pro nás je vždy resumé: / Nechceš-li být kacíř prašivej, / na Kramáře nikdá nešahej – / buď si třeba jeho odpůrcem, / pomni, že ho máme pod šturcem!

Dobrá věc je arci satira, / ale jen když na Hrad dotírá. / Žertíček na jinou adresu – / To já, Národ, nikdy nesnesu! / Jedna z imponderabilií / je, že Kramář roven Lilii, / než to jméno se rtů vyjde ti, / vzpomeň, co hned bude v zápětí! / Nechceš-li být kacíř prašivej, / na Kramáře nikdá nešahej – / buď si třeba jeho odpůrcem, / pomni, že ho máme pod šturcem!

Ani prášek nesmí pod to sklo, / aby nám to v žluči neprasklo, / a kdo neskloníš se uctivě, / radš už nebuď zítra na živě! / Protřepeme tvoji domácnost, / to vždy naše lidi baví dost, / úspěch v Čechách lze přec vždycky mít, / vytáhnem-li něco z intimit. / Nechceš-li být kacíř prašivej, / na Kramáře nikdá nešahej – / buď si třeba jeho odpůrcem, / pomni, že ho máme pod šturcem!“

Ani samotný Čapek se nezdržel zpracování tématu, a tak se aféra prolíná například od jeho a bratrovi práce Zahradníkův rok, ale i do díla Skandální aféra Josefa Hlouška.

„Pátečnická“ nebo také „Silvestrovská aféra“ měla rozsáhlé následky v oblasti politiky i kultury, a i když se původně nejspíš jednalo o jednoduchý žert, o klasickou politickou satiru, ve skutečnosti uškodila pověsti Karla Čapka i jeho přátel a také Masarykovi. Ten následující volby vyhrál, i s pomocí „pátečníků“, ale Nějakou dobu si držel od těchto lidí odstup. Ne snad, že by vyloženě na „pátečníky“ zanevřel, ale měl důvod se k nim po určitý čas chovat odtažitě. Důstojnost „pátečníků“ i Čapka jako takového se ovšem rychle vrátila k normálu. Společnost zapomněla. A jeden čas dokonce úplně, dokonce až do vydání knihy Jana Hrubého Aféry první republiky z roku 1984 a potom do již citované knihy Václava Kapouna z roku 1992. Jen výjimečně se nějaká ta poznámka objevila, když se někdo pokoušel napadnout Čapka nebo Masaryka.

Dnes je aféra „pátečníků“ ze silvestrovského večera 1926 vnímána jako pozoruhodná epizoda první republiky, jako jeden ze skandálů, který doprovázel vznik tehdejšího prvního moderního samostatného státu Čechů a Slováků po první světové válce. Nutno podotknout, že patřil k těm méně vážným, vedle afér s prodejem lihu, uhlí, vedle špionážních afér… Dnes by se nad tím ani nikdo nepozastavil. Doba ale byla jiná. A tak je třeba aféru „pátečníku“ také historicky vnímat. Jako krizi politiky a krizi kultury tehdejšího období našeho státu. Protože mediální útok na Čapkovi „pátečníky“ nebyl jen útokem na ně, ale na všechny, kdo podporovali politiku levého demokratického křídla sympatizujícího s prvním českým prezidentem T. G. Masarykem a jeho ideály lidství a humanismu. Ve výsledku to ovšem znamenalo, že je nač útočit, a že v době první republiky šlo opravdu o boj ideálů, které za to stály.

Tomáš Hejna