Co se psalo ve Velkém rodinném kalendáři českých zemědělců na přestupný rok 1940
Kalendáře. Už velmi dlouho se chystám zpracovat článek na toto téma a stále se k tomu nemohu dostat, i když je to téma víc než zajímavé. Svým rozsahem je ovšem zároveň tak obsáhlé, že pojmout ho v jen krátkých útržcích není jednoduše možné. Kalendáře totiž v minulosti zdaleka neplnily jen dnešní funkce, ale byly i zdrojem cenných informací, které souvisely s jejich obsahem. A také zdrojem zajímavých příběhů, zdrojem poučení i zábavy. Kalendáře totiž původně vůbec nebyly jen nějaké listy s okýnky dnů a místem na poznámky, ale knihami s informacemi o počasí i o tom, co je třeba kdy zasadit nebo sklidit. A tak se kalendáře oproti všem představám řadí mezi literární a kulturní památky.
Rok 1940 nebyl pro Čechy vůbec snadný, byl to už druhý rok války a pro Čechy třetí rok od začátku jejich boje za samostatnost, pokud tedy bereme v úvahu tragický rok 1938. Nacisté nás přitom považovali za „smějící se bestie“ a za tradiční protigermánské „rebely“. Je proto obdivuhodné, co všechno i v této době mohlo vlastně oficiálně vyjít vzhledem k faktu, že se oficiální orgány snažily potlačovat českou kulturu a historii jako takovou.
Tento kalendář se mi dostal do ruky jen náhodou – a to v „salátové podobě“. Jeho roztrhané stránky, bez vazby, nekompletní, na různých místech potrhané, slepené, „obarvené“, jsem našel v jedné knihobudce. A s nostalgií mě vrozenou jsem tuto publikaci vzal domů. Ani jsem si neuvědomoval, jaký poklad vlastně mám ve svých rukách. Až když jsem narazil na tyto příspěvky:
PO STOPÁCH AUTORA NAŠICH FURIANTŮ LADISLAVA STROUPEŽNICKÉHO
prvního dramaturga Národního divadla.
Kdo by z nás na venkově neviděl na scéně divadelní, ochotnické, v přírodním divadle, nebo ve filmu svéráznou, typickou naši hru ze selského života »Naši furianti«. Autor vyšel z českého jihu, který miloval a vždy vracel se k rodnému kraji, ke svým rodákům, jako Mikoláš Aleš.
Spisovatel Ladislav Stroupežnický, první dramaturg Národního divadla v Praze, narodil se v jihočeské vesnici Cerhonicích. Tato ves leží nedaleko rodiště Mikuláše Alše, Mirotic, stranou hlavní silnice, vedoucí od Dobříše do Písku. Bývala panstvím Švamberků a je v ní zachovaný zámeček. Dosud v ní žijí přímí potomci postav ze slavné hry Stroupežnického »Naši furianti«. Na východ od ní je lesní obora, která je majetkem rodiny knížete Schwarzemberka. Její nynější majitel je vzácným přítelem české historie, jak ukazují stálé opravy dějiště hry Stroupežnického »Zvíkovský rarášek«, hradu Zvíkova, stojícího na vrchu, obklopeném lesy, pod nimž se spojuje Otava s Vltavou.
Jeho »Naši furianti« prošli snad každou velkou scénou, ale také ochotnickým jevištěm, neboť má výborné postavy a postavičky z našeho selského, venkovského života. Poznal život jihočeský, zde nalezl své figurky, které věrně výstižně a realisticky dal českému herectvu, ochotnictvu i k oblibě českého divadla. Dobyl si úspěchu nejen touto prací, i jinými, jako »Zvíkovský rarášek«, »Paní mincmistrová«, »Na valdštýnské šachtě«, »Václav Hrobčický z Hrobčic«, »Krištof Kolumbus« a j. J. B.
NÁRODNÍ SLAVÍN.
K 85. výročí skonu Karla Havlíčka Borovského.
Oslavy a vzpomínky národní na Havlíčka, jeho bohaté dílo, jsou vždy vyvrcholením všeho, co národ vše může dáti svému bohatýru – brixenskému mučedníku. Jeho heslo je známé: Moje barva červená a bílá, moje heslo: poctivost a síla. Byl mužem své velké doby; jako novinář nebojící se ničeho, jako spisovatel vzácného pera, ostrého, proti všemu, co bylo shnilého u nás; tři a půl roku byl za odboj vězněn v Brixenu, odkud vrátil se se zdravím podlomeným do vlasti, kde zemřel, ale… nepodlehl. Byl mužný, sebevědomý a hrdý, hájící práva lidu českého. ZA duchovní svobodu obětoval celý život svůj. To vyslovil v »Národních novinách« : »Blaho a sláva českého národa jest náš nejhlavnější účel a k tomu směřujeme všemožně a hotovi jsme ke všemu, budsi to cokoli, odříci se, když by to blahu a slávě českého národa překáželo.«
K 85. VÝROČÍ ÚMRTÍ JOSEFA KAJETÁNA TYLA.
Jsou to dva velké zjevy v našem probuzení v době velkých národních bojů a zápasů: J. K. Tyl a Karel Havlíček Borovský. Tam herec, spisovatel, básník, redaktor, zde Karel Havlíček Borovský, neohrožený bojovník za práva česká, novinář, spisovatel, básník, oba velcí pracovníci na líše národní…
Tyl byl redaktorem »Selských novin«, velice rozšířených na našem českém venkově, i »Pražských novin«, kde ukládal žhavé články na obranu selského lidu, jeho povznesení i právo. V roce 1848 stál na barikádách.
Tyl byl členem Národního výboru i Svornosti, stál u kolébky Slovanské lípy, podepsal březnové i dubnové prohlášení spisovatelů českých, byl členem slovanského sjezdu, byl činný při boji na barikádách, byl zvolen za zemského poslance v pražském kraji a při volbách do říšského sněmu byl zvolen J. K. Tyl v okrese unhošťském poslancem. Tyl píše svým voličům po volbách: »Prozatím skládám zde celému okresu unhošťskému své nejvřelejší díky, že mne takovou důvěrou poctil a jakožto pomocníka k tak velikánskému dílu do Vídně poslal. Já se tu se svými přáteli dozajista všemožně přičiním, abych se té důvěry hodným stal a kdybych měl k tomu stavení, které se nynčko vyvádí, jen cihly donášeti, já budu dělat svědomitě a nepodám zajisté žádnou, která by byla puklá.«
Oblíbené jeho hry, »Strakonický dudák«, »Jiříkovo vidění«, »Fidlovačka«, »Jan Hus« a j. jsou nejoblíbenější a působivé divadelní hry na českém venkově. Divadlo mu bylo vším. Jeho hra zvaná »Žižka z Trocnova« uvedla po prvé velikého bratra husitských vojsk na českou scénu velice působivě. Zemřel v Plzni 11. července 1956, kde byl pohřben a kde je jeho pomník. J. K. Tyl dal národu národní hymnu »Kde domov můj…«. Zemřel, vděčně vzpomínán českým národem.
Jar. B. Zyka
Samotné texty nejsou až tolik zajímavé, nicméně pozoruhodná je doba, kdy se v Kalendáři objevily. Umíte si představit, jaká byla doba během druhé světové války, kdy se nacisté snažili všemožně potlačit národní povědomí Čechů, hanobili jejich historii a velké osobnosti, uzavřeli vysoké školy a studenty odvlekli na nucené práce? A v tomto období se objeví v celkem prosté knize, dostupné široké veřejnosti, série takto svobodomyslných vlasteneckých článků… No uznejte – není to úžasná historická pozoruhodnost, která ve své podstatě dokonce dokazuje českou nesmrtelnost národa i umění?
Tomáš Hejna
