FENOMÉN PORTA 1

Hudba je lék a PORTA je nejlepší apatyka!

Je krásný teplý podvečer první sobotu v červenci 1989. Sedím uprostřed kotle plzeňského výstaviště na Lochotíně, je tu odhadem něco přes třicet tisíc (sic!!!) diváků. Mladí, v maskáčích i neformálním letním oblečení všeho druhu. Zvláštní hluk a šum davu. Na podium, které z dálky vypadá až moc malé, přichází BRONTOSAURUS, folková skupina bratří Františka a Honzy Nedvědových. Otevírají DVORANU PORTY, vrchol v té době největšího hudebního festivalu folkové, trampské a country hudby. Jak jinak než tradiční trampskou hymnou „VLAJKA vzhůru letí“.

Všichni vstávají a po skončení zazní hromové „UMÍ!!!“. Tradiční konferenciér mnoha Port Mirek Kovářík zahajuje dvacátou druhou Dvoranu.  Mimochodem v průběhu koncertu, který trvá téměř pět hodin, recituje Mirek uprostřed davu verše „prokletého básníka“ Jiřího Ortena a všichni zbožně naslouchají. Opět hromové „UMÍ!!!“.

Jsou tu téměř všichni, kdo v oblasti folk a country něco znamenají. František a Honza Nedvědovi, Wabi Daněk, Robert Křesťan se skupinou Druhá tráva, Jaroslav Samson Lenk a jeho Hop Trop, Spirituál kvintet, Vojta Kiďák Tomáško, Ivo Jahelka, překvapivě poprvé Jiří Suchý a mnoho dalších. Samozřejmě i vítězové autorsko-interpretační soutěže.

Nebyl tu ale „písničkářský bard“ Jarek Nohavica, kterému po příjezdu do Plzně pořadatelé sdělili, že by jeho účast nebyla vhodná. „Bylo mi řečeno, že bude lepší, když tu nebudeš“. Tak s manželkou odjeli zpět do Ostravy. (Nicméně se to proslechlo, a tak v noci po rozlehlém areálu Výstaviště občas zaznívaly výkřiky „Jarku, kde jsi?“.

Porty byly už dlouho jakýmsi ostrůvkem vyznávání volnosti a svobody. Patřila sem romantika, sny, přátelství, užívání života v přírodě. Tentokrát zde ale stejně jako v celé společnosti zaznívala i kritika společenských poměrů.

Brontosauři končili svůj blok písničkou „Za svou pravdou stát“

Samson Lenk vzpomínal, že v zákulisí poslouchal Ivo Jahelku, jak zpívá „Píšeme dějiny, té naší krajiny…jaká to story je, poví až historie:“. a rozmýšlel se, co si může dovolit. Dovolil si jak v písničce „Delegace“, tak ještě lépe v již zažité „Z mého života“.

Rád na tuto dobu vzpomíná dlouholetý hlavní dramaturg a „šedá eminence v pozadí“ Michal Jupp Konečný:

Fakt tam bylo třicet tisíc diváků. Sedm ročníků po sobě to bylo víc a víc. Plzeňský amfiteátr Lochotín byl největší koncertní areál v republice a byl magický. Jasně, že to nikdo přesně nespočítal. Kromě lavic a trávníků lidi seděli na schodech, na zábradlí, v korunách stromů. Porta byla čtyřdenní – ale vlastně celoroční – svátek hudby a setkávání lidí stejné krve. Lochotínem každý festivalový den vrcholil, ale předtím jsme hráli celý den na devíti dalších scénách. Výběr z výběru z asi pěti stovek soutěžních kapel, které se do Plzně chtěly probojovat. Taky hosté, všichni, co v žánru něco znamenali. Od Vládi Merty až třeba po Jiřího Suchého. Folk, country, trampská píseň. I když postupem času jsem se to jako dramaturg snažil žánrově rozšiřovat.

PhDr. Václav Soldát

Pokračování „Jak to začínalo“ 10. července 2024