TROCHU JINÉ a „VYMAZANÉ“ FESTIVALY

Nejvíce si samozřejmě pamatujeme všechny ty pěvecké a hudební podívané, dnes jsou to multimediální show (ó, jak jsme světoví), ale v těch minulých letech do roku devadesát se mnozí pokoušeli pořád o něco nového, atraktivního. Ani nevím, co a kde jich zrovna bylo, vzpomínám si ale třeba na folkové festivaly v Telči. Já si zde dovolím vzpomenout jen na akce, na kterých jsem se nějak podílel.

Festival humoru Olomoucký tvarůžek

vymyslel kamarád Václav Čapek (po roce 90 dramaturg zábavy ČsT), získal ke spolupráci PKO Olomouc a já pak Mladou frontu.

Součástí byla i literární soutěž, které šéfoval známý básník a bohém Jaroslav Holoubek.

Festival existoval devět let, až do roku 1989, kdy lidi zajímala spíše politika a zábavy šla stranou. Navíc se rušily největší pořadatelské organizace a také s Mladou frontou to nevypadalo nejlépe. Téměř vše, co bylo předtím, bylo výplodem komunistického režimu a všude bylo mnoho hodně do té doby zneuznaných tvůrců. Na srandu nebyl nějak ve společnosti čas ani nálada. Nestěžuji si, bylo to tak, i když si to dneska mnozí raději nepamatují.

Olomouckým festivalem každý podzim prošlo množství amatérských i profi bavičů, pro Čechy jsme objevili např. slovenskou skupinu Lojzo, byli tam Molavcová i Suchý, Šíp a Uhlíř, Petr Novotný a Ringo Čech, JUDr. Ivo Jahelka, Mirek Paleček i MUDr. Plzák.

Když doktor dostal otázku, “jak se má zachovat žena, když se muž neprojeví jako muž“, odpověděl: „To je vážná situace v životě ženy, musí rozumně reagovat. S naprosto vážným výrazem, beze stopy ironie musí odpovědět: „Václave nevysiluj se, hlavně, že jsi projevil snahu…zapamatujte si: Václave …“. Vedle mě v zákulisí sedící asistentky se zhroutily ze židlí a diváci řičeli smíchy.

Festival běžel řadu let, posléze na něm pravidelně natáčela i Ostravská televize v dramaturgii Michala Najbrta a režii legendárního režiséra Zdeňka Havlíčka „otce ostravské zábavy“ (ten mi vyprávěl, že mě jako mimino nesl z porodnice v povijanu v Praze – svět je malý).

Festivalová porota a organizátoři ale za odměnu prošli všemi palírnami firmy Seliko v kraji. Seliko tehdy vyrábělo oblíbené pití Jakamarus i naše první a kvalitní whisky. Nezapomenutelná byla exkurze ve whiskárně, z koštýřů dával mistr výroby ochutnávat jednotlivé vzorky, ale vyhlásil jsem přísnou prohibici, takže jen líznout jazykem (nikdo nebyla zkrácen, dostali jsme pár lahví s sebou a v noci je na schůzce organizátorů zpracovali). Redaktor Ostravské televize Michal Najbrt nosil plechový tuplák, do kterého se sléval nevyužitý alkohol z koštýřů, a všichni jen smutně hleděli, jak dobrý alkohol přetéká do odtokových kanálků na cestě mezi sudy.

Na závěr byl ve vysokoškolském klubu velký mejdan všech účastníků, až dvě stě. Veškeré občerstvení bylo z pravých olomouckých tvarůžků (udělali jsme zdarma tvarůžkárně v Lošticích program a oni nám připravili občerstvení). K tomu víno, alkohol ze Selika atd. Klubem se rozprostřel díky tvarůžkovým vůním krásný pocit sounáležitosti! Nikdo ani nemohl jít jinam, protože se svými vůněmi by se nikde neuchytil a žádné děvče by se neuplatnilo.

Jednou jsem vezl krabici exportních tvarůžků do Prahy do Mladé fronty. Z Olomouce mě vezli autem Šíp s Uhlířem a vyložili u Bohemky, kam šli na fotbal. Nezbylo než jet tramvají. Sedím vzadu, krásný podzimní den, dveře se otevírají a cestující se poprvé nadechnou. Ta vůně je nezaměnitelná. A tak na každé zastávce vstávám, hlasitě se omlouvám všem novým cestujícím a všichni cestující se baví a čekají na příští zastávku a reakce nových pasažérů. Druhý den jsem raději vezl tvarůžky autem a v Mladé frontě (tenkrát ještě v Panské ulici) kanceláře voněly ještě nějakou dobu.

Jakýmisi krajskými festivaly byly Mírové slavnosti. Dělaly se snad všude.

Obvykle celodenní kulturně sportovní akce v sobotu na místním fotbalovém stadionu. Dopoledne spíše pro děti a různé sportovní akce, odpoledne velká vystoupení populárních umělců a kapel. Několik let jsem takové „festivaly“ připravoval pro časopis Květy v Pelhřimově. Šéfredaktor PhDr. Milan Codr měl v okrese chatu, a protože jsme dělali řadu dalších „výjezdních akcí“ Květů, tak se nějak dohodl s místními orgány o spolupráci.

Až se jednou nějak nedohodli, že si slavnost připraví sami. Květy přišli s novým místem konání, tehdy známým a docela slavným JZD Košetice. To je vlastně větší vesnice s tenkrát vyhlášeným bramborářským JZD (něco jako Slušovice, ale přes zejména pěstování a vývoj sadbových brambor, to se tam dělá dodnes i bez názvu JZD, myslím, že si teď říkají agrokombinát). A tohle zemědělské družstvo mělo i někoho jako kulturního referenta, který se staral o zábavu občanů.

Byl rok 1988. Vesnické fotbalové hřiště, malé podium, přední zpěváci a skupiny, Waldemar Matuška s KTO (asi poslední vystoupení u nás).

Postěžoval jsem si na technické podmínky (co kdyby pršelo, malé podium daleko od krytých tribun atp.), přijedu příští rok a na hřišti stojí velké, kryté a snad dvacet metrů široké dřevěné podium s velkým nápisem „Košetice sobě“. Program byl opět nabitý, pokud si vzpomínám tak Wabi Daněk, Velkopopovická Kozlovka, Eduard Hrubeš, večerdiskotéka s ukázkami společenských tanců atd. Pro návštěvníky projížďky kočárem po přírodě a množství stánků s občerstvením a různými specialitami, zbožím, stánky soukromníků, prostě trh. Výstavy zemědělských produktů i stánkový prodej nejlepších bramborových odrůd. Pojali jsme to tentokrát jako velkou regionální pouť. Myslím, že jsme byli první, to bylo tenkrát novum. To už byl rok 1989.

Souběžně probíhala Mírová slavnost v Pelhřimově, kterou jsme před pár lety ještě dělali. Pak jsem se dozvěděl, že z OV KSČ přijela do Košetic „návštěva“, aby zjistili, co se tu děje, protože u nich bylo méně diváků a dostali avízo, že lidi jeli jinam. Prostě konkurence vyšla a měli jsme radost.

Promiňte trochu nostalgické vzpomínky. Ale užívali jsme si.

PhDr. Václav Soldát