Dobrácký komik s měkkým srdcem.

Plachý smolař, dobrácký popleta, dojemně směšný i ve spravedlivém hněvu, prototyp vlídnosti…podobnými přívlastky vzpomínají kolegové na Jindřicha Plachtu (1. 7. 1899 – 6. 11. 1951).

Narodil se jako Jindřich Šolle, ale podle svého volného kabátu (pelerýně, která vypadala jako plachta) mu dali právě tuto přezdívku, pod kterou ho známe dnes spíše z mnoha filmů. Hrával především epizodní role, jen si vzpomeňte na profesora Matulu z filmu „Cesta do hlubin študákovi duše“.

Mnoho dodnes známých umělců začínalo ve zcela prozaických povoláních. Jen tak pro zajímavost: komik Jára Kohout byl zubním technikem a měl na Vinohradech ordinaci, operní zpěvák Beno Blachut byl původně kotlářem ve Vítkovických železárnách a známý malíř Otakar Mařák byl v tiskárně sazečem i slavný tenorista Jára Pospíšil začal v drogerii, kde byl prodavačem.

Jindřich Plachta, ještě jako Šolle byl úředníkem šekového úřadu v Praze, ale jak sám říkal, „razítkárna“ ho nebavila. A tak po večerech chodil do známého kabaretu „Červená sedma“, kde fungoval jako suflér. Pro mladší přeložím, že seděl v půlkulaté kukani uprostřed jeviště a napovídal hercům. Ale všichni si brzy všimli, že nejen že „šeptá“ nápovědy, ale současně je sám v té kukani hraje. Jednou ho tedy režisér vyhnal na jeviště a hle zrodil se nebývalý komik. Hned dostal roli Scaramouche ve hře bratří Čapků „Lásky hra osudná“. Nejen, že se originálně projevil v různých komických figurkách, ale vytvářel i vlastní. On si velkou většinu kabaretních výstupů psal sám. Stal se známým jako „Paní Acetylénová“. Přišel v sukni s parapletem, starou kabelkou, šátkem na hlavě, přicházel na scénu z hlediště a bavil se s diváky u stolů, vtipkoval. Těch scének, „Paní Acetylénová na futbále…v divadle …“ měl několik. Jezdil s nimi i na nejrůznější kabaretní vystoupení mimo divadlo.

Plachta hrál snad ve všech pražských divadlech mnoho hlavně komických rolí. Hrál v revuích, operetách, začínal, jak jinak, v Osvobozeném divadle V+W s Ferencem Futuristou v revui „Fata morgana“, tam i zpíval. Chvíli byl v Divadle Vlasty Buriana, ale tam se zdálo, že by principálovi přerůstal přes hlavu, Burian nebyl rád, když měl někdo větší úspěch a smích, a tak znovu Plachtu angažovalo Osvobozené. Tam hrál ve hrách „Osel a stín“, „Kat a blázen“.

Různě hrál s V+W, s Jaroslavem Marvanem, Karlem Hašlerem i s Macem Fryčem. Ten si totiž v Hašlerových revuích také sám zahrál, až potom z něj vyrostl slavný filmový režisér.

V té době dostal i nabídku od slavného režiséra Národního divadla Karla Hilara (Karel Hugo Hilar 1861 – 1941) na hostování v Shakespearově komedii. Plachta dokonce poctivě zkoušel, ale ve své skromnosti se na Národní necítil. Měl strach, že by se před noblesním publikem neuplatnil. A tak Hilarovi vzkázal, že v Národním hrát nebude, což samozřejmě Hilara neskutečně naštvalo. Plachta měl rád lidové publikum z hospod, šantánů, kabaretů, operetek, publikum Osvobozeného divadla. Prý řekl: „Hilar mi vynadal, že nechci hrát v Národním, dyť já pro tohle divadlo nemám ani hlas…“

Celou předválečnou dobu ale měl hodně rolí ve filmech. Začínal už v němém filmu „Dobrý voják Švejk“ a za celou kariéru natočil 113 filmů. Jen si připomeňme: „Muži v offsidu“, „To neznáte Hadimršku“ (…krasavice inteligentní…), Nebe a dudy“ s Marvanem, „U nás v Kocourkově“ s Werichem, „Městečko na dlani“. A najednou hrál i dramatickou vážnou roli přísného profesora ve filmu Vladislava Vančury „Před maturitou“. Jeho postavu prý Vančura napsal přímo pro Plachtu. Prostě uměl.

Za války pomáhal mnoha bližním a kolegům, a aby nemusel hrát okupantům, tak se raději nechal operovat.

Hned po válce začal hrát v Divadle 5. května, pak měl dokonce „Divadlo pod Plachtou“ a po roce 1948 také jednu sezónu konečně hrál v Národním divadle. I v naší největší klasice „Lucerna“, kterou režíroval Josef Pehr (možná si vzpomenete na jeho pozdější sólové výstupy s loutkou – břichomluvcem „Pepíčkem“). Posléze dlouhá léta v Divadle na Vinohradech. Nesmím zapomenout ani na jeho spisovatelskou dráhu. Nejznámější je jeho půvabná dětská kniha „Pučálkovic Amina“.

Ještě zajímavost: jeho syn se stal významným historikem, po roce 1990 byl ředitelem Historického ústavu ČSAV: Doc, PhDr. Zdeněk Šolle, DrSc. (1924 – 2008).

Jindřich Plachta byl lidový přátelský komik. Pořád nás inteligentně baví.

Václav Soldát