Usměvavý chlapec

Luděk Nekuda (10. 10. 1942 -10. 3. 1988

Trumpetista, zpěvák, rozhlasový a televizní moderátor

Nevím už přesně, kdy jsme se poprvé potkali. Mohlo to souviset s tím, že Luděk ve svých devatenácti založil v Ostravě „Divadélko pod okapem“, kde hráli i Tomáš Sláma (později rozhlasový redaktor a zakladatel rozhlasových nahrávek „Tobogánu“) a Jiří Wimmer. Bylo to jedno z prvních „Divadel malých forem“, které vznikaly po vzoru Semaforu po celé republice. Nebo to bylo na některé „Klubové tvorbě“, kde tato divadélka předváděla své umění a kde je hodnotila „přísná“ porota vedená pány doktory Pavlem Boškem (spisovatel a šéfredaktor časopisu Repertoár malé scény) a Ivanem Vyskočilem (spisovatel a zakladatel Divadla na zábradlí). Každoroční setkávání a prezentace klubové tvorby bylo fantastickou přehlídkou mladého umění a tam jsem po dlouhá léta nemohl chybět. Tak jsem se s mnohými, tehdy začínajícími umělci, mohl i blíže poznat.

Luděk už tenkrát a pak po celý svůj život psal pro sebe a další skupiny překvapivé texty a dokázal je atraktivně interpretovat. On měl, nejen jako vystudovaný učitel, vytříbený vkus pro český jazyk a jeho užití. Dokázal třeba vyhledávat i nebývalá spojení i výklad. Tak třeba v jednom svém pořadu uvedl, že český jazyk je nevyzpytatelný: „O člověku, který ztloustnul se ohleduplně říká, že se spravil. To tedy vlastně znamená, že byl předtím rozbitý!?“ A jaké jazykolamy dokázal dát dohromady a sám zazpívat dokládá i jeho známá písnička s Plavci „Můj pes, suverén“.

Ale popořádku. Sice udělal přijímačky na medicínu, ale necítil se na to a navíc, táhlo ho to ke kumštu. Tak vystudoval pedagogiku, a dokonce krátce učil na Základní škole v Karviné. Ale nakonec od kantořiny zběhnul.

Nejdříve k rozhlasu v Ostravě, kde měl svůj pořad, pak měl i vlastní recitál v Ostravském televizním studiu. Pak si ho všiml Jiří Suchý a nabídnul mu hostování v Semaforu. S nadšením přijal a dvě sezóny tam hrál třeba v „Poslední štaci“ a „Tak co, pane barone“. Pak přišel rozhlas a tehdy snad nejpopulárnější pořad „Mikrofórum“ od roku 1971.

To bylo každodenní, myslím, že téměř dvouhodinové vysílání pro mladé. A hlavně! Živě, tedy online do éteru! Živě se v té době vysílaly jen zprávy a sportovní utkání. Jinak vše předem cenzurované, sestříhané do „přijatelné“ podoby. A poslouchalo ho téměř 4 miliony posluchačů.

Zase jsem se k něčemu „přichomýtnul“. Zrovna jsem byl za Mikrofórum jako redaktor na Mezinárodním festivalu filmů pro děti a mládež ve Zlíně, tenkrát Gottwaldově“ a denně jsem se do celostátního vysílání hlásil ze studia v Baťově vile (to je tam dodnes a občas odtud vysílá redaktor Standa Hložek). A zrovna Luděk poprvé vysílal jako hlavní moderátor. Dával jsem zprávy o denním dění, dělal rozhovory se členy mládežnické poroty. A s Luďkem jsme si vyměňovaly pocity z prvního vysílání nás obou, jak se nám klepou nohy i ruce při vědomí, že nás rovnou poslouchá několik milionů lidí po celé republice a že, co řekneme, co „zvoráme“ už nikdy nemůžeme vzít zpátky. No přežili jsme.

Pak přišla i televize a tam nastoupil jako dramaturg na druhém programu a posléze i moderátor. Přinesl tam zkušenosti a vlastně celý osobitý styl klubových programů, neformální, živé a někdy improvizované povídání v intimnějším prostředí před diváky. Natáčelo se v tehdy známém klubu „U Bílého koníčka“ na Staroměstském náměstí (dnes myslím vinárna). Nejvíce a nejlépe to bylo znát ze série pořadů od roku 1983, které připravoval s hercem a režisérem Jiřím Císlerem. Nazvali to „Sešlost“. Vyzkoušeli si to předem i na Festivalu humoru Olomoucký tvarůžek, který jsem měl radost s Mladou frontou léta připravovat. Bylo to v televizní zábavě něco nového a neotřelého. Divák měl pocit, že je u toho a „jede s nimi“, že je přímo účasten na vzniku situací, historek a vtípků těch dvou živlů.

Luděk si, žel, i tak trochu zadal s všude přítomnou StB. Zatáhli ho, když byl po roce 1968 uměleckým ředitelem ostravského Divadelního klubu Waterloo a ten rozehnali. Ale, když jim zatajil schůzku s redaktory radia Svobodná Evropa, tak to schytal, „spolupráci“ mu zrušili, ale stejně byl dále pod dohledem.

Osudnou se mu stala až dvanáctá Sešlost, kdy mu neschválili scénář, že je politicky neúnosný až protistátní a že se bude řešit i další existence. Šel to zapít k sousedům a pak spadl ze schodů.

Žil po všechny léta hekticky, užíval si všechno, co dělal a tvořil, rád se smál i pil. Působil jako usměvavý skromný chlapec až do konce.

Měli jsme ho rádi!

Václav Soldát