Když dva dělají totéž…

Možná je to mým věkem, případně mým velkým zanícením pro český film a kulturu všeobecně, ale stará pravda, že když dva dělají totéž, není to totéž nabírá v posledních letech na pravdivosti právě v této oblasti, především když se někdy dívám na nové projekty české kinematografie.

Tak například jsem měl možnost shlédnout několik dílů seriálu nebo minisérie Král Šumavy. Beru na vědomí, že původní filmová verze z roku 1959, kterou natočil Karel Kachaňa, byla politicky angažovaná. Hrdinové pohraničníci stíhají „záporáka“ převaděče, který pašuje přes hranice a vodí nekalé živly napříč Šumavskými rašeliništi. Film podle knihy Rudolfa Kalčíka byl ale především v tomto ohledu jasným pokrokem kupředu, protože i když se tu jednoznačně jednalo o téma boje nového režimu proti lidem, kteří chtěli utéct pryč (pašování nechme stranou), šlo už o kvalitní formu. Předchozí filmy podobného ražení byly ještě daleko víc tendenční. Mohl za to i kolektiv skutečně skvělých herců, které Kachyňa obsadil, počínaje Radovanem Lukavským a Jiřím Valou a konče Jaroslavem Marvanem, Iljou Prachařem, Vladimírem Menšíkem nebo Jiřinou Švorcovou. Tato hvězdná plejáda herců se v tomto filmu snad mohla při zpětném pohledu zpronevěřit tehdejšímu režimu, ale rozhodně neopustila své kvality v oblasti herectví. A k tomu přidejme nádherný výběr krajiny, kde se natáčelo, i věrohodnost celého prostředí.

A teď nový seriál, který se poprvé objevil jako minisérie v roce 2022 pod názvem Fantom temného kraje a v roce 2025 má svoji třetí „sezónu“. Seriál bere téma jaksi z obráceného pohledu, a snaží se tak oprostit od původního filmu, tedy hlavně od politické profanace k minulému režimu. Jenomže výsledek je značně rozpačitý. Nové zpracování pracuje s moderní technologií, kterou Kachyňa neměl, takže se jedná o sérii plně barevnou, co do řemeslné kvality víc než dobrou. Ale obsah? Kdo zná Krále Šumavy s Radovanem Lukavským, ten nad novými sériemi jen hořce zapláče. V mnoha ohledech a místech kvůli plytkému ději, který je naopak svojí snahou distancovat se od politiky minulého režimu tím víc politicky zprofanovaný současným nahlížením na toto období a silně připomíná neméně současným historickým nazíráním poškozený film o bratrech Mašínových Bratři (2023). Ono totiž když se důrazně snažíte oprostit nějaké téma od politiky, většinou to skončí opačně. A pokud jde o herecké výkony nového Krále Šumavy, ty se nedají, přes veškerou snahu herců, vůbec srovnat. David Ondříček a Damián Vondrášek se snažili dát šanci hlavně hercům z mladší generace, což je jistě záslužné, ale v tomto ohledu to podle mého názoru nebylo právě šťastné řešení. Ať už byl film Kachyni jakýkoliv, noví režiséři museli předem počítat s tím, že diváci bodu srovnávat herecké výkony s tehdejšími představiteli. V tomto ohledu jsou postavy v seriálu ploché, některé dialogy jsou vyumělkované a nepůsobí přirozeně, stejně tak některé scény jsou zbytečně vypjaté a jakoby nezapadají do celkového rámce. Děj dílů přechází poměrně náhodně od plytkých rozhovorů přes chvíle jakéhosi vnitřního pnutí hlavní postavy do vyloženě předramatizovaných scén nejrůznějších konfliktů. Výsledek je ten, že zatímco při sledování původního Krále Šumavy má divák dojem vtažení do děje, podtrženého skvělou hudbou i neustále deštivým počasím, při sledování seriálu nic takového neprožijete. Je to jako sledovat dvoustý díl detektivní série odněkud z Ameriky, při které si sice odpočinete, ale nic víc z toho už nemáte.

Obdobně hodnotit musím také krátkou šestidílnou sérii Studna, kterou natočila režisérka Tereza Kopáčová podle scénáře Miro Šifra a Kristiny Májové. V tomto případě je nutné říct, že se nejedná tak úplně o stejný případ. Kopáčová totiž případ pozoruhodné vraždy, která se odehrála v roce 1968 v obci Vonoklasy, vzala ze zcela jiného úhlu pohledu, než mnohem známější díl seriálů 30 případů majora Zemana se stejným názvem. Tento díl, odehrávající se v seriálu po prudkých bouřích roku 1968, zde prezentovaných jako hon na „ty špatné komunisty“, vrací vlastně Zemana zpět na místo vedoucího pražské kriminálky, které za něho převzal jeho bývalý podřízený Stejskal. Major Zeman tak skončil na oddělaní jako řadový policista a nebýt návštěvy jeho přítele z tajné služby (hrál František Němec), který ho požádá o pomoc, nejspíš by tam také skončil. Zvědavost Zemana ale nezná meze, a tak se vydá na místo záhadného případu, který s pomocí místního pomocníka StB a dalších místních obyvatel, včetně přeživšího syna, skutečně vyřeší. Díl patří k těm nejlepším z celého seriálu. Je nanejvýš dramatický, drastický, podle skutečných událostí, velmi temný, a přes jistou výraznou politickou linku celkem objektivní k tehdejší situaci i případu samotnému. Ale řekněme si rovnou – seriál případ z různých důvodů samozřejmě poněkud zkresluje. Některé důvody byly politické, ale hlavně si musíme uvědomit, že Jiří Sequens měl na ztvárnění skutečných zločinů v rámci tohoto seriálu vždy jen omezený prostor.

Nový seriál je na tom bohužel hůř právě z toho důvodu, že je a vždycky bude srovnáván s dílem Majora Zemana pod stejným názvem Studna. Diváci jsou sice spokojeni, líbí se jim herecké obsazení, které není právě nejhorší, i když se jedná hlavně o herce mladé, a ještě ne tak moc zkušené. Ze zkušenějších jmenujme Johanu Matouškovou, Hanu Vágnerovou, Jakuba Prachaře, Kryštofa Rímského a další. Na druhé straně si musíme říct, že Studna Sequense a Studna Kopáčové jsou sice stejnou látkou, ale s jiným zaměřením, jiným pohledem na věc, jinou retrospektivou.

K tomuto článku mne ale nakonec vedl zcela jiný film, jehož nová verze mne natolik šokovala, že jsem si nebyl jistý, jestli vidím správně. Zlatovláska! Tato nádherná pohádka, kterou mám od dětství velmi rád, patří podle mého názoru ke skutečnému „Zlatému fondu“ českého filmu, české kinematografie. V původní režii Vlasty Janečkové hráli hlavní role Petr Štěpánek a Jorga Kotrbová, králem, který je také hlavní zápornou postavou, byl Jiří Holý a na druhé straně otcem Zlatovlásky byl Ladislav Pešek. Hudební pohádka, kde kouzelná babička v podání Marie Rosůlkové přinese králi maso z kouzelného hada, po němž bude rozumět řeči zvířat, je plná nádherných výstupů, a hlavně písniček od Angela Michajlova. Většinu z nich si vybavíme všichni – Líbí, mně se líbí, Já ti prstýnek dám, Já jenom já!, Mám dvanáct dcer… Jenomže nová verze pohádky Jana Těšitele sice pracuje se stejným námětem, ale je opravdu výsledkem už zmíněného hesla „Když dva dělají totéž, není to totéž!“ I v této pohádce, která je českou a slovenskou koprodukcí, vystupuje v jedné z hlavních rolí Petr Štěpánek. Ale úměrně svému věku zde již nehraje kuchtíka, který pro svého krále hledá nevěstu, ale krále. Jinak je děj podobný, začíná hadem a prozrazením, že kuchtík proti zákazu ochutnal a rozumí řeči zvířat, aby byl potom vyslán v rámci trestu pro Zlatovlásku, kterou musí pro svého pána získat při řešení tří těžkých úkolů, během kterých tak musí získat živou a mrtvou vodu. Původní verze ale zpěvná, veselá. Ta nová je už plná umělých efektů, od krásných českých zámků a české krajiny odvádí diváka za moře, nemá ani polovinu tak hezkých písniček, hlavní hrdinové jsou dva, a nikoliv jeden, no a výkony mladých herců se s těmi z původní verze pohádky nedají měřit ani na špetky. Jen ten Petr Štěpánek tu hraje roli seriózně, i když by bylo rozhodně lepší pamatovat si ho jako kuchtíka než jako krále v dost nepovedeném opakování nádherné české pohádky podle Karla Jaromíra Erbena. Svoji roli rozhodně nepřekonal, jen zachraňoval výsledky ostatních.

Někdy je opravdu těžké hodnotit, která verze filmu je lepší nebo horší. Jako milovník klasických historických románů jsem viděl například několik desítek verzí Hraběte Monte Christa, Tří mušketýrů, několik filmů s Arsenem Lupinem, znám spoustu verzí Revizora (včetně divadla), alespoň tři verze Vojny a míru, dvě od Fanfána Tulipána, nelíbily se mi filmy Zwarta se Stevenem Martinem v hlavní roli inspektora Jacuese Clouseaua – Martina mám rád, ale pro mne bude vždycky Clouseau jen Peter Sellers. A tak je to často.

„Když dva dělají totéž, není to totéž,“ to je heslo, které nikdy neztratí na relevantnosti. A někdy o to víc, že výsledky tomu opravdu odpovídají a nejsou lichotivé.

Tomáš Hejna