Ať žije sranda

Oslava srandy a radosti ze života.

Nevím proč, ale ráno, když jsem se při holení díval do zrcadla, tak mě v hlavě zazněla písnička V+W:

„Já vám nemám tyhle lidi rád, co se nechtěj a neuměj smát!

Řekněte mi, má to smysl, takhle si kabonit mysl…“

Jistě, život je občas těžký, člověk nemá náladu, děti zlobí atd., atd., a k tomu ještě ta bláznivá doba s Koronavirem. A s politiky, kteří se předvádějí, coby, kdyby a kdo, jak jsme v dětství říkali „kdo do dálky nejvíc něco…, třeba doplivne“ a teď se v tom musíme plácat. Drama na drama.

A téměř vždy, i když to není zrovna intelektuální, pomáhá úplně obyčejná „sranda“, legrace, úsměv a třeba trochu sebeironie.

Díval jsem se, kde se to v lidech, v nás bere. A kde se to vzalo. Již staří Řekové…!!!

První komedie je datována do roku 486 před našim letopočtem, starý dobrý Aristofanes.

Ale velký bůh, který vše zastřešuje, byl a je Dionýsos, také se mu říká Bakchus, je to bůh vína, vegetace, která zapuzuje starosti a v této souvislosti i bůh hudby a básnictví a tvorby. Co všechno sám nestihne!

Někteří lidé říkají, že komedie, sranda, není žádné umění s velkým U. Že to je jednoduché, moc prosté i sprosté, nevýznamné a tak podobně.

Jsou i národy, které mají jiný humor, než máme my. Lidé, kteří nechápou třeba naší sebeironii a čemu se smějeme. Třeba v jiných, např. asijských a muslimských kulturách, ale i u některých velmocí.

Kdysi jsem se marně snažil interpretovat ruskému básníkovi po roce 1968 naše tradiční anekdoty ze série „Rádio Jerevan odpovídá na dotazy“. „Třeba „Soudruzi, kdy bude lépe? Odpověď „Už bylo, ale asi jste si nevšim´“. Nechápal anebo nechtěl vědět, o co jde a zařídil návštěvu pravého Rádia Jerevan, kde jsme si s redaktory kultivovaně popovídali o našem Mikrofóru.

Ale dobře jsme se pobavili u vína při tradičních „tostech“, to jsou poetické a úsměvné přípitky s poučným jádrem o lidských radostech a slabostech. Třeba: „Prochází se děvče po pláži, a pálí sluníčko. Dívka svlékne blůzičku, svlékne sukýnku, a tak dál, a tak dál… A proto připíjím na všechny dívenky na pláži, na které svítí sluníčko“. (Tak teď ale nevím, zda jsem nepřekročil mez současné korektnosti?!).

Ale i mladí stážisté z Ameriky, kteří nás po roce devadesát přišli učit demokracii, se zrovna neuměli vyrovnat s naším humorem. Občas brali všechno vážně. Takže, když jsem použil běžnou formulaci, „to jsem ale …, nebo výraz shit“, tak si mysleli, že předkládám sebekritiku. „Jsem to ale crazy“ brali jako přílišné sebemrskačství a utěšovali mě, že to bude dobré.

Teď si musím zvykat třeba na to, že mi nejedna televize přidává do programů typu sitkomy halasný smích, abych věděl, že to je právě teď zrovna ta pravá sranda. Dokonce se mi to zdá kategorizované: uchechtnutí – upřímný smích – nadšený jásot. Vše krásně předtočené. Takže abych použil parafrázi výroku JW někteří dramaturgové si myslí „Co divák, to blbec!“.

K dobré náladě a úsměvu ale stačí, když zaslechneme známý hlas a typické zadrhávání „e…e…e…“ Vlasty Buriana, uvidíme charakteristickou chůzi Charlieho Chaplina, baryton Jana Wericha. A sama komedie bývá mnohdy na hraně s dramatem. Třeba u Chaplina v Moderní době, nebo Diktátorovi. Ale dost často nám opravdu stačí jen ta obyčejná a plytká „sranda“.

Místo filosofování si dovolím citovat z jedné „forbíny“ Jana Wericha a Miroslava Horníčka:

„Byli klauni, šašci. Ale klauni nejsou. Život se mění.
Král vládnul národu, oddělen od toho národa.
A tak poslali klauna, aby králi tu pravdu řek´.
Klaun řekl pravdu, král ho za to nakop´,
Za pravdu se vždycky platí kopancem,
To je mezinárodně uznávaná marka,
A jede se dál, močálem černým podle bílých skal.“

Klaunství vlastně byla kulturně politická instituce.

Typicky středověká!

„Já bych na tom nelpěl“.

PhDr. Václav Soldát