ČESKÁ NOVINKA POLYEKRAN

Fotofilmový kaleidoskop

Jednou jsem vešel do sálu, kde nad podiem ve tmě viselo několik filmových pláten. Nějak bez ladu a skladu, některá našikmo, jiná vlála v prostoru. Sice jsem tušil, o co jde, ale „koukal jsem jako vrána“. Takhle posléze koukalo hodně diváků po celém světě.

Ale důležité bylo, k čemu tato divná instalace vůbec byla.

Setmělo se a zazněla stereo hudba. Na plátna se promítaly obrazy, fotografie z diapozitivů, úryvky filmů, kresby, výtvarná díla, a to vše tvořilo jakýsi kaleidoskop vjemů v kontrapunktu k náladě navozované hudbou. Byl to gejzír vjemů, nálady, pocitů. Vše jenom zhruba 10 minut komplexního působení na vnímání.

Říkalo se tomu POLYEKRAN a byl to zcela ojedinělý český umělecký vynález. Tehdy ve světě zcela originální systém promítání na více filmových pláten z několika filmových a diapozitivních projektorů. Nezbytnou součástí obrazového programu je dokonalý stereofonní zvuk. Jednoduše jde o to, působit na diváky prostřednictvím více smyslů.

Polyekranové programy neměly ucelený příběh, žádný konkrétní děj, vesměs žádného hrdinu a herce. Byl to soubor krásných obrázků, pokud možno s promyšleným směrováním. Vyvolávat citový dojem. Bylo jen otázkou času a praxe, aby se v nich v budoucnu objevil i živý člověk, herec či hudebník. To je ale jiný příběh – „Laterna Magika“. Ale zatím byli herci nahrazeni audiovizuálními projekcemi, někdy i doprovázenými dalšími efekty (např. kouř, mlha, déšť aj.).

Tento nový projekt vymysleli scenárista a režisér Emil Radok spolu s architektem a scénografem Josefem Svobodou, spolupracoval z pozadí i další bratr, režisér Alfréd Radok. Obrátili se na Výzkumný ústav zvukové, obrazové a reprodukční techniky a spolu jeho experty vytvořili první Polyekran, určený pro Světovou výstavu Expo 1958 v Bruselu. To byla první světová výstava po druhé světové válce a měla deklarované zaměření na mírové využití atomové energie a hlavní heslo „Člověk a prostor“. Naše účast byla nesmírně úspěšná, získali jsme Zlatou hvězdu a 16 hlavních cen, mj. i film Karla Zemana „Vynález zkázy“.

Pro Brusel byly vytvořeny dva programy. Byl to právě Polyekran a současně Laterna magika. Oba se staly hlavními taháky pro návštěvníky. Náš pavilon si jich přišlo prohlédnout přes šest milionů. Dokonce se prý ÚV KSČ znepokojoval, proč se tvoří fronty, ale hlavně před kulturními programy, které se málo věnují socialistické pracovní realitě ČSR.

Pro Polyekran byl vytvořen program „Pražské jaro“ (scénář a režie E. Radok, scénografie J. Svoboda, hudba J. F. Fischer). Posláním bylo přiblížit atmosféru již tehdy světoznámého hudebního festivalu a propojit hudbu s historií a krásami Prahy. Kaleidoskop krásných motivů města ve spojení s hudbou se promítal na osm pláten a byl s nadšením přijímán. Lidi žasli, že třeba tanečník z jednoho plátna přeskočí na druhé a že všechno je v souladu se symfonickou hudbou. Vše vedl další ze zakladatelů naší audiovize Jaroslav Fryč.

Celý Polyekrán byl po skončení výstavy převezen do Prahy a měl premiéru v prosinci 1958. Po krátké době pak alecpřestávala fungovat technika, a tak byl přesunut již jako nefunkční do Národního technického muzea.

To ale nebyl konec. Polyekran byl dál zdokonalován a rozvíjen. I na další Světové výstavě v kanadském Montrealu v roce 1967 byl uveden „Diapolyekran“ s názvem „Stvoření světa“. Vše bylo na principu dětských kostek na hraní. A každá kostka měla vlastní projektory a současně se mohla posouvat kousek dopředu a dozadu. Vznikal tak dojem pohybu, některé obrazové kompozice chvílemi vystupovaly do popředí, byl to jakýsi kaleidoskop přírodních detailů, člověka a zvířat.

Další byla Spherorama. Sférická kompozie vytvořená pro Britskou Kolumbii na Světovou výstavu 1971 v japonské Ósace: Projekce na téma „Symfonie mládí“ byly tentokrát promítány na kulovou plochu.

Technologie Polyekranu se hodně využívala v zahraničí. Významné historické okamžiky, osobnosti, přírodní krásy, zajímavosti byli prezentovány formou Polyekranu v Americe, Austrálii, Egyptě i Tunisku, Kanadě i jinde. Již v roce 1971 byl realizován v Saudské Arábii Polyekran na oslavu 2500 let perské říše. Byl to tedy již tehdy slušný „kšeft“.

V sedmdesátých letech se uplatnil hodně i u nás na různých oslavných akcích. Byl jsem u několika domácích užití a vždy to byl určitě lepší zážitek než velkolepé proslovy k výročím.

Posléze v osmdesátých letech se na tomto principu realizovaly i laserové produkce se zvukovými a světelnými efekty třeba v Bulharsku.

Polyekran inspiroval také ilustrátory a grafiky zvláště v časopisech, třeba v Mladém světě, Dikobrazu, v tvorbě knižních ilustrací atd.

Dnes se už tako technologie u nás příliš neužívá, možná ještě někde ve světě. Ale každopádně to bylo naše skutečně světové prvenství. Souběžně s ním vytvořili tvůrci další světovou novinku „Laterna magika“. O té a jejich tvůrcích ale podrobněji příště.

Václav Soldát