Český Slavík 2024 bude nejspíš další vrchol. Ale čeho doopravdy?
Sotva kdy zapomenu na momenty, v kterých kdosi z tehdejších kamarádů (anebo kamarádek, to je dnes už jedno) přinesl do přestávkových chodeb základní školy ve Vodičkově ulici jisté zvláštní číslo Mladého světa. To se stalo už v roce 1962 a Ladislav Smlojak prezentoval na těch stránkách výslednou podobu svého původního nápadu soutěže autorů a interpretů. Nemám tu vzácnost sice příslovečně schovanou, skutečně ne, ale je to velká škoda. Právě proto, že něco takového představovalo zejména v dotyčné době cosi jako vyslovený převrat. Nebudu soudit do jaké míry se tak stalo manipulovaně, ne-li účelově ve stylu onoho času, přesto totiž šlo vedle manifestačních povinných velkých voleb především o patrně jedinou šanci, jež nabízela široké veřejnosti možnost vyjádřit se. Volně, ba dokonce hlasováním.
Šéfredaktor Mladého světa Ctibor Čítek předává prvního Zlatého slavíka Karlu Gottovi.
Od té doby uplynulo hodně let, která – zpravidla jedno každé – postupně jistě přinesla leccos jiného převratného a přesto si takto vzniklý Zlatý slavík uchoval svoji kontinuitu, stejně jako zůstal příležitostí, díky níž mohly ocenit davy fanoušku vskutku významným způsobem své idoly interpretační i autorské. Což mělo zpravidla značný sekundární význam pro obě strany, neboť se tak dostalo dlouhé řadě osobností, o které šlo, příslušným umístěním zjevné reflexe jejich umělecké práce i snažení. Tato soutěž sice časem měnila náplň, zaměření, kategorie i charakter, avšak toto její poslání vydrželo, jak se snad dohodneme, snad až do zániku toho letitého projektu v roce 1991. Přitom právě tento letopočet koresponduje až příliš věrně s celkovou zásadní proměnou, kterou právě tehdy prodělala zdaleka ne jen zábavní branže.
Znovuzrození oné zase už pravidelné události, jak na ně došlo s rokem 1996, jsem vítal, i když jsme si my, přihlížející, říkali jak složité to může být. Bohužel bylo a nejen to. Problém totiž spočíval (a pořád leží) v tom, že zatímco v podstatě všechno předtím sloužilo v tomto směru k ocenění skutečných kvalit, nový Český slavík mohl (a může) prezentovat až na čestné výjimky jen a jen to, co se v daném oboru aktuálně nabízí. Proto mě ani předem avizovaný přehled letošních potenciálních laureátů vlastně nijak zvlášť nepřekvapil.
O faktických důvodech, ani o věrných průvodních jevech nesporného úpadku soudobého zábavního umění netřena diskutovat – stačí pustit si na jisté komerční TV stanici kterýkoli večer byť jen patnáct minut tzv. Šoutajmu a jeden ví své. Tohle jsme ale věděli v ARTESU už dříve a právě proto, aby se pomohlo problému správně, vymyslel Jožka Zeman Zlatého mistra a my ostatní jsme pak tento jeho nápad roky realizovali. Přitom se budu přít do krve, že rovněž nová sestava vedení našeho uměleckého sdružení plní tento úkol s jasným úspěchem.
Nejen Mistr, nýbrž také ostatní četné aktivity nového ARTESU odpovídají jeho přímo svatému poslání: stavět proti hvězdičkám na jednu sezónu, anebo dvacet let začínajícím, proti značně sporným artistním podnikům, jiným vysloveně umělým pokusům, ba dokonce prapodivným figurám zjevně neujasněného pohlaví, cokoli skutečně cenného. Pořád je kde a co brát, chce to jenom práci a vůli uspět, což se, chvála bohu, děje. Nechci sice lacině předjímat a hledět dopředu jen černě. Nejen jako zvědavý divák, ale zejména jako aktivní pamětník a emeritní předseda sdružení, se však budu dívat koncem listopadu na letošní slavičí prezentaci (například už podle té předem nabízené sestavy) se zásadním přáním. Totiž aby ARTES ani nadále nepolevil a všechny rovněž naznačené faktické hodnoty snad i díky tomu doopravdy vydržely také dál. Nejenže je něco takového naše jmenovitá povinnost, ale skutečně platné zábavní umění takové úsilí potřebuje a zřetelně si je zaslouží.
Václav Junek
