Čtenář, ten má paměť krátkou

Bohužel to tak je, a to zvlášť pokud jde o humoristické knížky. Většina z nich vykvete jako květina v nějakém nakladatelství, pár měsíců zdobí pulty a regály v knihkupectví, a po pár měsících zase uvadne a nikdo o ní nakonec nic neví. On totiž humor, tedy s výjimkou klasických vtipů a několika klasiků literatury, bývá zásadně ovlivněný dobou svého vzniku. A tak co bývalo humorné pro lidi z 19. století, nechápali již lidé ve 20. století, čím se bavili čtenáři první republiky, to už čtenáři po druhé světové válce vnímali jinak a méně vtipně, a vtipy z Protektorátu po válce nikomu vtipné nepřišly – spíš smutné a nostalgické, jen důkaz, že se Češi umí humor bránit v každé době.

Já osobně si ještě dovedu užít humor Václava Laciny nebo Josefa Kobera, protože se zajímám o historii a často vím, nač ve svých povídáních a románech narážejí. Samozřejmě, že se tomu málokdy zasměji, ale rozumím jejich nadsázce a satiře, umím si je dát do souvislostí. Bohužel to umí čím dál tím méně lidí. Podobným způsobem byla do zapomenutí odsouzena i kniha Jiřího Hochmana, kterou jsem nalezl v zaprášené polici jednoho antikvariátu. Nese název Kronika místodržení v Čechách a vyšla v Mladé frontě v roce 1991 (2. vydání). Titul zmátl antikváře a v prvních chvílích i mě, kniha byla totiž zasunuta v kategorii české dějiny a oba jsme asi předpokládali, že mapuje život šlechticů, kteří zastupovali v Čechách panovníky. Zmást nás mohla jen jediná věc, a to výrazně červená hvězda ve štítku nad českým lvem na obálce. A snad i úplně dole malým písmem vyvedený text: „Věnované všem smějícím se bestiím.“ To ale ani jednomu z nás v první chvíli nedošlo.

Ve skutečnosti se tato kniha do historické literatury vůbec nehodí, dojde to však jen tomu, kdo se přece jen trochu vyzná v dějinách a rozumí humoru. Tak třeba ten, kdo si přečte řádky: „Sněm stavovský se hrubě nečasto svolával, tak jednou za pět let, a jaký to byl sněm, ještě uvidíme,“ jen tak nepozná, že se jedná o parodii na komunistické pětiletky. A také: „Na den druhý jednání sněmovního, když ještě pan Šestka Poříčský se svým Fojtlem návrhy na mrtvoly živé hotové neměli, všechny pan Nowota z Letnic a Příušnic překvapil, jenž sám se právem nařčení z oné mrtvolnosti obával, a list sálem kolovati nechal, v němž to sděloval, jak vysoké ocasné kdy komu přiděloval a jak teď za to nevděk od těch sklizní, co jim mnohé z pokladnic královských i z kořistí a berní vybraných rozděloval.“ Také nepoznáváte, že? To byste totiž museli vědět, že Šestka Poříčský byl ve skutečnosti Oldřich Švestka, redaktor Rudého práva a člen vedení KSČ v srpnu 1968 – jeden z těch, kdo pozvali Rusy, a Nowota z Letnic a Příušnic Antonín Novotný, bývalý prezident ČSR, který právě v roce 1968 končil. Jistě je Vám tedy jasné, že zmíněný text je parodií na rok 1968, na zvací dopis a na postoj Antonína Novotného k situaci.

Jiřímu Hochmanovi, novináři, publicistovi a spisovateli, který se po roce 1968 uchýlil do zahraničí, až do konce života žil mimo naši zemi, ale stále sledoval dění v ní, se tak podařilo v humorné rádobykronice pobělohorského období vypodobnit události roku 1968 i dalších let, zakomponovat do ní tehdejší osobnosti pod „historizujícími“, nicméně celkem snadno odvoditelnými jmény a přitom se neuchýlil k ničemu jinému, než čisté satiře. Klobouk dolů před tímto jeho uměním! Zemřel před deseti lety a dnes o něm bohužel u nás skoro nikdo neví.

Pokud se náhodou jako já dostanete ke knize Kronika místodržení v Čechách, neodkládejte ji, aniž byste ji četli. Ve velmi poutavé satirické podobě se tu dozvíte mnoho věcí o době, která je dnes propírána všemi médii a přitom o ní téměř nikdo nic rozumného a nového neřekne. U knihy Jiřího Hochmana se alespoň zasmějete. Ostatně abyste pochopili pravý ráz této knížky a její humor, stačí se začíst do jmenného rejstříku, kde jsou jednotlivá jména v textu přiřazena k těm skutečně pravým, o nichž Hochman psal. Tak třeba Bělák, krejčík do šlechtického stavu povýšený je ve skutečnosti Vasil Bilak, v letech 1968 – 1989 člen vedení KSČ a představitel normalizace. Čepice z Kroměříže je Alexej Čepička, ministr obrany za Klementa Gottwalda a zcela nezávazně i jeho zeť. A samotný Klement Gottwald, kterého netřeba představovat, je v knize jmenován jako Gottes z Valdu, bývalý místodržící český. Fojtl, přícmrnda v družině Švestky Poříčského, je Jan Fojtík, jeden z vedoucích členů Rudého práva a ideolog normalizace. A tak by se dalo pokračovat dál.

Vracíme se opět ke smutné pravdě, že humor má svoji jasně danou životnost, která se odvíjí od jeho základu a lidí, na které má působit. Já osobně byl knihou Jiřího Hochmana nadšený a umím si živě představit, proč jí byli nadšeni i lidé po roce 1989, kdy skončila éra komunismu v Čechách a na Moravě. Dnešní lidé nejsou schopni dát si věci do souvislostí, zatímco po „sametové revoluci“ to lidé dokázali celkem hravě.

V dnešní době, která je víc nakloněná smutku než smíchu, bychom potřebovali víc takových autorů, jako byl Jiří Hochman. Bohužel také platí, že čím dál tím méně lidí rozumí satiře a jejím skrytým významům, protože současný způsob humoru a zábavního umění je daleko primitivnější – odpovídá mentalitě lidí.  Jiří Hochman je dnes celkem zapomenutou postavou českého literárně-zábavního umění, a to přes fakt, že zemřel teprve před deseti lety (2012) a téměř do smrti vystupoval na českých internetových médiích, hlavně na listy.cz. Zapomenutá je i jeho výše popsaná kniha. Rozhodně je to proto, že se doba změnila a jeho humor byl této době poplatný. Nicméně stojí za to si ho připomenout a nad jeho pohledem na rok 1968 se zastavit.

Jan Steiner