Král diskohrátek Jožka Zeman!

Když před kolegy ze showbyznysu, ale i před mnoha „mladíky a mladicemi““ středního a staršího věku řeknete jeho jméno, tak většina okamžitě zareaguje. „Jasně, k tomu jsme chodili tancovat, známe ho z Déčka, Lucerny, TKM (Televizní klub mladých – velice populární televizní pořad) …“, přece Jožka Zeman.

Diskžokej, moderátor-dříve konferenciér, dramaturg v rozhlase i televizi, a organizátor mnoha koncertů předních zpěváků a skupin populární hudby, dneska i předseda Uměleckého sdružení ARTES, člověk mnoha talentů a gejzír nápadů.

Známe se léta, takže jdu rovnou k věci.

Jožko, jak se Ti přihodilo, že ses stal diskžokejem?

Do svých osmnácti jsem hodně hrál fotbal. Pak přišel drobný úraz a s fotbalem byl konec. To bylo ještě na střední škole. Jeden kamarád mě tam začal lanařit do amatérského divadla. Já byl ale tenkrát strašně stydlivý.

Nicméně si vymyslel scénku „U holiče“, on hodně mluvil, a já jen kýval hlavou a říkal ano, nebo ne. A ono se to lidem líbilo. Do toho přišel Jirka Helekal, se kterým jsem chodil už do mateřské školky, že má kapelu a že bych jí mohl uvádět jako konferenciér. Tenkrát nikdo nevěděl, co to je moderátor. Nějak to uvádění šlo a když šli ke kvalifikačním zkouškám, to se tenkrát muselo, abychom mohli vystupovat za peníze, tak mě vzali s sebou. A já s nimi udělal kvalifikační zkoušku na honorář celých 120.— korun! Tak jsem začal moderovat-konferovat hlavně bigbeaty. Mě se to moc zalíbilo.

Tehdy začala i éra diskoték. Šedesátá léta.

Protože v kvalifikační komisi Pražského kulturního střediska nebyl žádný konferenciér, tak mě to nabídli. Prostě jednooký mezi slepými králem. A oni chtěli od diskžokejů, aby nejen pouštěli desky, ale aby také něco povídali. Pomalu, aby to byl jakýsi výchovně-vzdělávací pořad. Nějak nám nevěřili. Tak jsem se na jeden rok stal členem komise a tam jsem poznal Pepíka Šrámka. Dali jsme se dohromady, já byl takový jako seriózní a Pepík byl nadšený blázen, Od té doby jsme spolu dělali diskotéky a já je začal moderovat. Jsem hrdý na to, že patřím k těm, co s diskotékami začínali. Honza Beneš, Oskar Gottlieb, Pavel Černocký, Jaromír Tůma, Miloš Skalka a Jakub Jakoubek, Petr Salava, Pepa Šrámek a posléze přibývali další po celé republice. A našim hlavním sídlem se staly Kluby mládeže a další kluby, třeba odborů.

Nedávno jsem byl poučen, že byly dvě kategorie. Dýdžejové a Diskžokejové. Dýdžejové, že vlastně jen pouštěli muziku hlavně z desek, uměli dát přenosku na desku. Ale diskžokejové, ti při tom mluvili, bavili lidi.

To lidi tenkrát hodně bavilo, mluvit k hudbě a do hudby, do jisté míry organizovat zábavu lidí v klubu, na sále, dělat show.

My jsme třeba se Šrámkem dělali i jakési tematické diskotéky. Oblékli a nalíčili se za klauny, když běželi seriály, tak jsme se oblékli jako Colombo, no prostě srandy, soutěže, pak jsme zvali i různé hosty. Dělali ukázky tehdy velmi populárních break dance, i třeba krátké módní přehlídky a podobně.

Z kolegů diskžokejů jsem jeden čas sestavil jakýsi Diskotým a společně jsme vyprodali řadu velkých sportovní hal. V Ostravě jsme třeba křtili i Duhovou desku nejpopulárnějších diskopísniček. Těch u nás vlastně vzniklo několik. S Petrou Janů jsme nazpívali hitovou HouHejHou, kterou složil Karel Svoboda, Iveta Bartošová nazpívala tenkrát velmi populární Hej pane Diskžokej. A sedmkrát jsme vyprodali Lucernu (moje poznámka: říkalo se, že kdo neměl Lucernu, jako-by nebyl).

Asi nám to šlo, vymýšleli jsme nějaké programové novinky, takže jsem pak někdy počátkem sedmdesátých let dokonce učil na Konzervatoři Středočeského kraje a mám za sebou asi šedesát žáků. Tam učili třeba doktor Ivan Vyskočil, známý doktor Jan Pixa, otec televizních soutěží a další chytří lidé.

Doktor Pixa třeba říkal, že diskžokej se syntéza několika profesí. Musí umět muziku, musí znát historii těch nahrávek, interpretů, takže být částečně novinář, pak scénárista, aby ten program měl hlavu a patu. Musel se umět pohybovat, trochu hereckého projevu, mluvit. Jen si připomeňte známou scénku Dvořák – Bohdalová, jak jí zkouší, zda umí uvést další program. Tak se v té době skutečně dělaly rekvalifikační zkoušky.

A dr. Pixa mě učil, a to si pamatuji dodnes: „Zemánku“, on mi tak říkal, představ si volejbalové družstvo. Všichni jsou urostlí, s výjimkou nahrávače. Ten ale vyhodí balon do vzduchu a ti frajeři borci pak do něj bouchnou smeč a je to. Ten nahrávač je nejdůležitější, ty musíš nahrát pro ty hvězdy, ty nejseš žádnej sólista. A od té doby se toho držím.

Ale konferenciéři byli zvyklí docela dlouho mluvit o účinkujících hvězdách, různě zajímavě navozovat atmosféru.

Právě to ale byla často hrůza, zjistil jsem, že lidi to nenáviděli. Jeden čas mě Pragokoncert nominoval jako konferenciéra pro americkou show „Nashville Masters“, výběr hvězd country, kteří jezdili po Evropě, i u nás.

Po prvním koncertě přišel jejich manažer a říká „pane kolego, jen taková drobnost, dobrý moderátor-speaker mluví tři minuty, lepší dvě, a ten nejlepší, u nás v Americe nejvíc vážený je ten, který mluví patnáct vteřin! „Ladies and gentleman: Nashville Masters!!!“ A šmitec! Je to ale v různých zemích různé. Třeba Poláci, kde jsem hodněkrát pracoval, nesmírně uctívají dobré moderátory, kteří umí zajímavě mluvit.

Ty jsi v té době projezdil i dost zemí.

Byli jsme jako Diskotým třeba v Jugoslávii, Bulharsku, Polsku. Jednou. jsme byli v Moskvě v době prohibice. Třeskutá zima a večer se otevíraly v panelákách zrušené kočárkárny, kde stála fronta a mnozí měli zvednutou ruku a ukazovali dva prsty. Hledali druhého na lahev vodky. V hotelu nám nalili vodku do šálku na kávu, aby to kamuflovali. Všichni to sice věděli, ale dělali, že nic.

Nevím už, kdo to byl. Ale nějaký muzikant měl pleš a nechal si nastřílet za velké peníze na hlavu vlasy. A milice ho chytila opilého, odvezli ho na záchytku a tam mu ty vlasy za trest ostříhali. Měl pak „kanadský trávník“.

Veliký zážitek byla diskotéka v Severní Koreji. Dělal jsem jí se slovenským kolegou, opravdu taková, jaksi vzorová diskotéka. Tam bylo víc než tři tisíce lidí. My jsme byli jediná země, která měla diskžokeje. To byl Festival mládeže, kde byly i velké výpravy třeba z Francie i USA, Dánska aj. Dělali jsme diskotéku na ulici před naším hotelem každý večer a tam se sbíhali účastníci z mnoha zemí.

Ptali jsme se tlumočnice, kde jsou Korejci. Byli tam, ale stáli v řadách okolo. A po každé písničce ti z první řady přešli dozadu a další postoupili o krok kupředu. Chtěl jsem pustit něco Korejského. Přinesli mi desku, já ji pustil, a oni tancovali něco jako naši Mazurku, ale nedotýkali se. Celé to mezinárodní společenství jen koukalo, někteří to tančili s nimi, jiní parodovali. Zážitek.

Normální diskotéka trvá čtyři hodiny. Musel jsi vybírat muziku a připravit nějaký scénář. Co bylo důležité? Jak vytvořit správnou náladu?

Nejdůležitější bylo co nejdřív dostat lidi na parket. Lidi jsou ve své podstatě stydliví, exhibicionistů není moc. Když je dostaneš na parket, tak pak s nimi můžeš komunikovat.

Nejdřív úderná znělka a hned chytlavý šlágr. Pak jsme lákali třeba na volňásky, představovali vítěze diskotékových tanečních soutěží. Jinak rychlé střídat s pomalými. Byli dýdžejové, kteří tam solili hard rock, samé divočiny, to jsme třeba se Skalkou neměli rádi. Sice se mladí vyřádili, ale nemělo to atmosféru, správnou náladu. Také se tam přece musí seznamovat, prohodit nějakou řeč, navazovat kontakty, nějaké to tulení.

A kdy jsi tuhle éru skončil?

Jednou za námi přišla dvojice, jestli bych pustil Beatles. My je už ani moc nepouštěli, protože těm mladým už Beatles moc neříkají. Já mu říkám „Tobě se líbí“? „Moc ne, já chci kamarádce ukázat při čem táta brečí“. Navíc mě začaly opouštět vlasy.

Ale jako moderátor jsi fungoval dál.

Ale ano, třeba v rozhlase, dramaturgoval jsem Televizní klub mladých, Hitparády, moderoval i velké koncerty Eurovize, společenské akce atd.

Obdivoval jsem nejen jako zpěváka, ale hlavně jako člověka Karla Gotta. Učil mě dokonalé profesionalitě. Dobře se mi dělalo třeba s Michalem Davidem, Petrem Novákem, Petrem Mukem, Ivetou Bartošovou. Pavlína Filipovská, Jitka Molavcová, Petra Černocká, jsou to ženy, se kterými se výborně povídá, na scéně i v soukromí.

Nemůžu říct, že bych měl někoho, se kterým bych nerad dělal. Super jsou třeba Jirka Helekal, Standa Hložek.

Teď hodně dělám různá posezení se zpěváky pro seniory. Tam jsem zjistil, že mají rádi, že si popovídáme, zavzpomínáme, užijeme se společný zážitek.

Před asi patnácti lety jsme jako Umělecké sdružení ARTES pod patronací Pražského magistrátu začali dělat taková zvláštní setkání nazvaná „Srdce na dlani“. Při těch programech v domovech seniorů jsem si uvědomil, jakou náročnou, současně nevděčnou a nenahraditelnou práci dělají sestřičky a všechen personál v Domovech. 

A tak se ve všech domovech zřizovaných Magistrátem, a je jich dost i mimo Prahu, uskutečnila anketa, kde jejich klienti-důchodci sami navrhovali nejlepší pečovatele i další zaměstnance. Ty jsme pak sezvali do Prahy, nabídli jim atraktivní program, a hlavně jim představitelé úřadů předali osobní ocenění. Sice jen diplomy s poděkováním, ale hodně jich s dojetím děkovalo, že to je první ocenění jejich práce. Je mi líto, že to v posledních letech již Magistrát hl. m. Prahy nepodporuje, ale stejně něco podobného chystáme s Prahou 1 již na tento rok znovu.

Jožka Zeman je pořád plný nápadů. Nesmíme zapomenout, že před sedmi lety vymyslel způsob oceňování MISTRŮ ZÁBAVNÍHO UMĚNÍ z různých žánrů. Je to ojedinělá záležitost, kdy tvůrci, novináři, interpreti i režiséři nominují tvůrce, kteří si toto ocenění zaslouží. Již proběhlo 6 ročníků a další na rok 2022 je už v intenzivní přípravě. Vedle toho bylo více než 50 tvůrců uvedeno do Síně slávy zábavního umění.

Kromě funkce předsedy Uměleckého sdružení ARTES, které se v posledních dvou letech výrazně modernizovalo, dál aktivně moderuje již zmíněná setkání a Zahradní slavnosti pro seniory.

Jožka Zeman obdržel ocenění MISTR zábavního umění 2021

Václav Soldát