Díl první – Jiří Popper a Karel Vlach
Milí čtenáři, možná to nevíte, ale letos je tomu už 55 let od první schůze, na které se zjara roku 1968 začal rodit Umělecké sdružení Artes, které se tak stalo nejstarší profesní organizací tohoto druhu u nás. O jeho vzniku a historii si ale povíme podrobněji až v seriálu, který začne 27. května, tedy v den oné historické schůze.
Nás ale musí už nyní zajímat, že už tenkrát měla tato schůze svoje vedení. Ještě nešlo o výbor, ještě nešlo o vedení Artesu, protože všichni, kteří se toho dne sešli na Smíchově k diskusi, byli vlastně jen zvědaví. A měli dobrou vůli v tom čase velkých společenských změn roku 1968 změnit také něco v „kumštu“. Právě k nim hovořili jako hlavní vedoucí schůze Jaroslav Olša, Bohumil „Bóža“ Wimmer, Milan Gajda, Ladislav Kozderka a konečně i zpěvák Jiří Popper. Ten přišel do Velkého sálu Domu kultury pouze jako jeden z hlavních účastníků, ale odcházel už v podstatě jako předseda nové a nezávislé organizace. A stal se tak historicky prvním předsedou Artesu, i když jenom na chvíli.
Když v roce 2013 zemřel, psal o něm tisk jako o populárním zpěvákovi. Bohužel zapomněli novináři zdůraznit slovíčko „bývalém“, protože i když Jiří Popper nebyl neznámou osobností, dnešnímu divákovi jeho jméno příliš neřekne. Veškerá jeho sláva se odbývala v 50. a 60. letech minulého století, kdy představoval střední proud populární hudby. Narodil se 22. května 1930, jako kluk proto zažil éru jazzu a tehdy velmi oblíbeného swingu a snad právě to ho ovlivnilo. Sám se totiž proslavil zpočátku zejména jako jazzový zpěvák, a díky dokonalé znalosti Němčiny se postupně stal známým nejen u nás, ale také v sousedním Německu. Tam se mu také podařilo zpopularizovat některé písničky Semaforu a dokonce tu měl i svůj vlastní rozhlasový pořad. To vše se změnilo právě v roce 1968. Svým způsobem i díky Artesu.
Snad dostal ze své smělosti strach, snad si uvědomoval, že po příjezdu „osvobozujících vojsk“ Sovětského svazu a jeho satelitů na východě Evropy bude stejně perzekuován a ponese následky. Anebo jen zatoužil po svobodě. Každopádně Jiří Popper emigroval do Švýcarska, čímž si de facto podepsal konec své kariéry. Věnoval se sice i nadále zpěvu, ale nakonec musel vzít zavděk místem v pojišťovně. Doma se zatím dostal na index mezi ty interprety, kteří se okamžitě přestali vysílat v rozhlase nebo hrát na plesech, a jeho jméno jakoby se úplně vytratilo z historie. Pro další roky o něm nikdo neslyšel, a jen jeho kolegové a přátelé si na něj občas v soukromí zavzpomínali. Do své vlasti se vrátil teprve po listopadu 1989. O žádný slavný návrat ale nešlo. Na rozdíl od jiných si Jiří Popper cestu zpátky na výsluní už nenašel. Krátce před smrtí se vrátil do Švýcarska a 19. ledna 2013 zemřel, připomínán jen několika řádky v českém bulváru.
Artes ale emigrací Jiřího Poppera nezanikl, a rozdělaná práce na fungování tohoto sdružení, kladoucího si za cíl umožnit dosud režimem svázaným umělcům volně vystupovat, jezdit svobodně za hranice a dělat tam svůj „kumšt“, musela pokračovat. V čele Artesu tak po několika měsících fungování již nestál Jiří Popper, mimochodem osoba, která byla v této funkci vůbec nejkratší dobu, ale na jeho místo nastoupil Karel Vlach. To už ale Artes bojoval o přežití. Jak ještě doložíme, marně.
Karel Vlach se narodil 8. října 1911 na Žižkově a je nutné zmínit se, že život našeho snad nejznámějšího kapelníka minulého století se mohl ubírat úplně jiným směrem. K hudbě měl sice blízko už jako kluk, dokonce se učil hrát na housle, ale jinak studoval na žižkovské reálce a potom se vyučil v galanterii na obchodního příručího. Část života se tímto povoláním opravdu živil u několika firem, dokonce povýšil na prokuristu. Krize ve 30. letech ho ale přivedla mezi nezaměstnané. Nejspíš to v jeho případě bylo štěstí.
Ve snaze uživit se si vzpomněl na hudbu a začal spolupracovat s kapelou Blue Music. Později si založil vlastní soubor, který se nejdřív jmenoval Charles Happy Boys, později Blue Boys a nakonec v roce 1939 vznikl později a dodnes velmi slavný Orchestr Karla Vlacha. Vlach zařadil na repertoár převzaté skladby z Ameriky i vlastní kompozice, které byly ovlivněny například hudbou Bennyho Goodmana. Jejich autoři byli buď už tehdy významní představitelé českého jazzu a swingu, anebo se jimi teprve měli stát. K těm nejvýznamnějším patřil například Jiří Traxler.
Orchestr v omezené míře fungoval i za druhé světové války, po jejím skončení ale musel Vlach sestavit orchestr nový. První léta slavil velké úspěchy, do repertoáru zařazoval melodie inspirované hudbou Glenna Millera a dalších tehdy populárních skladatelů. Vlach byl úspěšný nejen jako dirigent, ale zejména jako organizátor. I v poválečném období plném zmatků se mu dařilo shánět angažmá, z nichž významné bylo v obnoveném Osvobozeném divadle, tedy v Divadle V+W. Bohužel bylo stejně krátké, jako existence samotného divadla. Vlach si ale nemohl stěžovat. Věhlas orchestru byl nepopiratelný, a postupně se uchytil jak v Divadle ABC, tak i v Hudebním divadle v Karlíně a zejména tu byla čilá spolupráce s filmem a televizí. Postupně se měnil i repertoár na populární hudbu, kdy orchestr doprovázel například Milana Chladila, Yvettu Simonovou i Karla Gotta, a diváci si ho mohli vychutnat i během některých zábavních a silvestrovských pořadů.
Organizační talent Karla Vlacha byl nejspíš důvodem, proč byl zvolen za nástupce Jiřího Poppera do čela Artesu. A možná hrál svoji roli i fakt, že Vlach měl díky své pověsti a postavení i jistá privilegia, kterých se jiným nedostávalo. Nakonec mu ale nepomohla ani čillá spolupráce s Gustavem Bromem, který byl rovněž významnou hybnou silou prvních let Artesu a přivedl do něj zejména brněnské a celkově moravské umělce. Ani vliv obou těchto veličin ale nebyl nic platný. Artes se přidal na „nesprávnou stranu barikády“, jeho představitelé se podepsali pod Prohlášení Ústředního výboru Českého svazu artistů a estrádních umělců k politické situaci a tím Artesu dali nechtěně nálepku „nepřítele režimu“. Těch několik měsíců, co Karel Vlach plnil svoji funkci (přelom let 1969 a 1970), bylo ve znamení neustálého napadání ze strany tisku, nuceného útlumu teprve nedávno započaté činnosti a nakonec i vynucené pauzy ve fungování. Pauzy, která trvala až do polistopadového období roku 1989. Mezi Karlem Vlachem a dalším předsedou, totiž předsedkyní Artesu tak vznikla vynucená mezera dvaceti let. Ale o tom až příště.
Tomáš Hejna
