Antikvariát zábavního umění – Portréty, úvahy, kritiky, morality

Se jménem Václava Holzknechta se v oblasti literatury a publicistiky související se zábavním uměním a jeho osobnostmi setkáváme neobyčejně často. Vždyť se jednalo o významného vědce a novináře, zejména ale hudebního pedagoga, který část života, ne malou, působil ve funkci profesora a také ředitele pražské konzervatoře. Vedle toho se ale podílel i na organizování Pražského jara. A v neposlední řadě se stal i ředitelem a dramaturgem opery v Národním divadle. Jeho zájem o profesi byl ale mnohem hlubší. Ze své pozice se setkával s řadou významných osobností, dostal se k jejich vzpomínkám i k zajímavým materiálům, které uměl neobyčejně věrně a poutavě předávat nejen svým žákům, ale i běžnému čtenáři, pro kterého připravil neobyčejné množství článků, studií a publikací. Například jeho obsáhlá kniha o životě Emy Destinnové je dodnes jedním ze základních zdrojů všeobecného povědomí o naší největší subretě, zdrojů, které ještě nikdo nepřekonal. Jedním z nich je i kniha, která se zdaleka nedočkala takové popularity, přestože si ji zaslouží. Nese název Portréty, úvahy, kritiky, morality.

Kniha: Portréty, úvahy, kritiky, morality

Autor: Václav Holzknecht

Nakladatelství: Supraphon

Rok vydání: 1983

Stran: 180 stran

Jedná se vlastně o knihu, která je zaměřena oproti jiným Holzknechtovým pracím velmi široce, na různá témata i různé osobnosti. Je tak ve skutečnosti poněkud nesourodá a je nutné se na ni dívat spíš jako na sborník zachycující široký autorův záběr v celém spektru tématu. Však také autor sám v předmluvě přiznává, že se jedná o část jeho úvah a článků z různých časopisů a novin, které Holzknecht za svého působení napsal. Předmluva autora je ale zajímavá i z jiných důvodů, protože se v ní vrací ke svým literárním začátkům. Připomíná zde jinou důležitou osobnost Mirko Očadlíka, hudebního vědce, který vedl časopis Klíč. Když hledal nové autory, oslovil právě Holzknechta, zda by nezkusil některé své vědomosti sepsat a publikovat. A Holzknecht výzvu poslechl s úspěchem, který ho směřoval kupředu. K tvorbě knižní ho potom přiměl dr. Pala, který doporučil k vydání dvě jeho úspěšné přednášky.

Předmluva je celkově pojatá jako curriculum vitae Holzknechta a jeho literární a publikační činnosti. Díky době svého působení měl to štěstí, že zažil naživu řadu významných osobností, s nimiž se znal, a o nichž mohl později vyprávět z vlastní zkušenosti. Cenné tak jsou třeba jeho studie Jaroslava Ježka, kterého zažil před válkou v době jeho největší slávy, ale i vyprávění o Bořkovcovi a dalších. Štěstí v neštěstí měl i na dobu. Pozoruhodnost přechodu první republiky pod křídla nacismu a potom přechod do období po roce 1948 sice nebyly lehké, ale o to pozoruhodnější látku představovaly. Pokud jde o samotnou knihu, autor v posledním odstavci o ní píše: „Zachránil jsem ve své knize několik málo ukázek ze své někdejší dlouhodobé práce. Snad takto o chvíli déle přežijí a třeba někoho zaujmou. Házím do moře zapečetěnou láhev jako námořník, který opouští tonoucí koráb. Dopluje někam do přístavu a ujme se jí někdo? To je otázka.“

Tato kniha doplula až k nám. Je důležitá, i když se jedná a bude jednou pro vždy jednat o záležitost dnes již čistě antikvariátní. Přitom úvahy Václava Holzknechta mají svojí platnost i do dnešní doby, jsou pozoruhodné, zajímavé, jedinečné. Holzknecht se zabývá teorií, praxí i historií. Mohli by se od něj učit mnozí dnešní novináři a zejména tak zvaní kritici. Dnešním kritikem může být každý, kdo si založí na internetu profil a „chce se vyjadřovat“. Skutečným kritikem ovšem může být jen někdo, kdo se vyzná, kdo ví, kdo umí posoudit. Při své dlouholeté praxi v oboru byl Holzknecht kritikem na svém místě, a proto mohl hned v jedné z úvodních kapitol radit Jak psát kritiku. Možná by si tuto studii, tento jednoduchý návod od skutečného praktika měli všichni současní rádoby kritici přečíst. Rozhodně by to mohlo jen prospět.

První část je kniyh je tvořena Holzknechtovými úvahami a články z Rytmusu, Gramorevue, Literárních novin, Hudebních rozhledů a dalších. Cenným příspěvkem jsou ale i jeho portrétní zpracování významných osobností české hudby, které mají čtenáři i dnes co říct. Najdeme tu tak portrét Antonína Dvořáka, kde se mimo jiné dozví čtenář o jeho jinak málo známém působení coby violista v kapele Karla Komzáka ve Zlonicích, ale i o smutném faktu průměrnosti až podprůměrnosti některých jeho libret. Je nesmírně zajímavé dočíst se o Dvořákovi informace nikoliv z pera historika, ale z pera vědce, kritika, člověka znalého věci. Tak se tu objevují také kapitoly o Leoši Janáčkovi, kde se zmiňuje o názoru švýcarského profesora Henriho Gagnebina na Janáčkovu neortodoxnost, i o dalších jinak málo známých, vlastně spíš striktně neznámých aspektech jeho tvorby. K dalším uvedeným osobnostem patří i Vítězslav Novák, Bohuslav Martinů, Zdeněk Nejedlý, Václav Dobiáš a další. I už zmíněný Jaroslav Ježek má v knize své místo. Nenahraditelné, pozoruhodné, plné autorova osobního nadšení pro jednoho z největších českých jazzových skladatelů 20. století, neodmyslitelně spjatého s Osvobozeným divadlem a dvojicí Voskovce a Wericha.

S Václavem Holknechtem se v knize vydáme i do zahraničí. Je samozřejmé, že jeho kniha v tomto ohledu nemůže být ani zdaleka aktuální, vyšla přeci před čtyřiceti lety. JE ale pozoruhodným dokladem o minulosti. Skutečně neobyčejně velký záběr ovšem dokazují zejména Holzknechtovy kritiky, které se neorientují jen na českou hudbu, ale i na hudbu světovou. V nich Holzknecht nemilosrdně, přesto však s velkým nadhledem hodnotí díla, skladby i události, předkládá čtenářům své praxí podložené názory a přitom dává každému prostor, aby si závěrečný celek a dojem utvořil s dostatečným množstvím argumentů sám. Přitom uvedené kritiky působí veskrze pozitivně, aniž by se ale jednalo jen o pustou chválu bez protiargumentu. To vše nakonec zakončuje sbírka fejetonů. Z nich si nyní uveďme krátkou ukázku pro představu o tomto pozoruhodném autorovi, a na chvíli se s ním vraťme do Osvobozeného divadla.

„Mluvili jsme o tom, že vám v Praze – a nejen tam – vyvolávají některá místa hudbu, která zde kdysi zněla a pak zmlkla, ale která se nedá ve vzpomínce potlačit. Neboť ať je čas sebesilnější a život kolem vás všechno mění a přestavuje, zůstává přesto někde vespod, co už minulo a co zná jen ten, kdo onu minulost prožil. Jdu-li Vodičkovou ulicí kolem domu U Nováků, zavane mi vstříc vůně třicátých let a pod cedulí divadla ABC mi vyvstává někdejší neón Osvobozeného divadla. Ostatně na postranní frontě domu do sousední ulice V jámě dlouho prokmitávala reklamní postava zakladatelské dvojice komiků, než ji malta definitivně pohltila. Ale i tak tam dvojice setrvává a navzdory novým časům se nehodlá vystěhovat. Ani to nejde: jejich Osvobozené divadlo se začlenilo do historie a bylo tak výrazné, že je už nic nevymaže. Ti, kdo je osobně poznali, na mě vzpomínají a nové generace se po něm neustále ptají. Nesvědčí to o něčem mimořádném, co se hned tak nevyskytuje a co hrálo roli příliš důležitou, než aby se dalo přejít mlčením?

Nechci tu rozebírat dosti složitou historii začátků Osvobozeného divadla, v níž vystupuje Jiří Frejka, E. F. Burian a Jindřich Honzl a kde se draly na světlo nové metody práce a uplatňoval se ponenáhlu nový styl divadla, poučený na Tairovovi a Mejercholdovi, a inspirovaný dobovým poetismem ať francouzským, ať naším. Byla to spíš laboratoř, ovšem cenná a zajímavá, a poučení si odtud nesli do další činnosti jako Burian do svého Déčka, tak Frejka do Národního a Honzl do definitivního Osvobozeného divadla. Nehodlám pro omezenost času prodlévat ani u začátků známé zakládající dvojice Jiřího Voskovce a Jana Wericha, která svými kořeny sahá do studentských legrací středoškolských a přitom zcela mimovolně obnovila renesanční dvojici zaniů z commedie dell´arte, ale obrátím pozornost už k jejich dokonalé formě, kterou našli a uvedli – tentokrát ve spolupráci s Jaroslavem Ježkem – právě v domě U Nováků ve Vodičkově ulici.

Jejich první zásluhou bylo, že přinesli divadlo české, nenapodobené odnikud a mluvící proto bezprostředně k domácímu obecenstvu. To zabezpečilo zájem široké veřejnosti – a to je jejich druhá zásluha. V originální a umělecké formě, z níž nikdy neslevili, dovedli udržet vztah k masám – neboť jejich hry dosahovaly více jak sta repríz (někdy toto číslo hodně překračovaly). Byla to šťastná náhoda, že se tu sdružilo tolik sourodých talentů, vedle obou komiků a skladatele herecký soubor, ojedinělý jazzový orchestr, nový taneční typ Jenčíkův a později Machovův, výtvarníci s Františkem Zelenkou v čele a s Honzlem, který se podřídil mladé scéně jako režisér? A jestliže jsem vypočítával přednosti klasického Osvobozeného divadla, patřil k nim vlastně v první řadě optimismus životního názoru a vitalita, která nakažlivě odtud prýštila. Měli rádi život a ať si z něho dělali dobromyslnou legraci a později jej hrdinně bránili, byli mu vždy oddáni a ovlivňovali tím své mnohatisícové ctitele.“

Pozoruhodná a chvályhodná je Holzknechtova přívětivost k běžnému čtenáři. Autor si totiž zachovává profesionální postoj i profesionální přístup, přitom je ale velmi přívětivý a čtenářsky laskavý i k běžnému čtenáři, jež by normálně odbornějšímu textu nemusel rozumět. V tom je velký význam prací Holzknechta, které jsou vedle toho pro mnohé přínosné i zajímavými a často málo známými fakty. Pokud tedy máte zájem o studium české hudby a jejích osobností, nebo pokud si chcete jen osvěžit paměť a k tomu se dozvědět i něco víc, co v běžné literatuře nenajdete, neměli byste váhat. Tato kniha pro Vás bude přínosná a zajímavá, a rozhodně stojí za to si ji pořídit. Vždyť v antikvariátu Vás dnes přijde na pár korun, a přitom je plná pozoruhodných vědomostí.

Tomáš Hejna