Když film zabíjí – díl V. – Písničkářův konec

„To je ta písnička česká / kterou si zpíváme dneska. /  Poslyšte, lidičky, / zahoďte vidličky, / beztak už není co žrát. / Všechno nám sebrali, / všechno nám sežrali, / nechali jenom ten protektorát.“

Tuto upravenou verzi zpíval Hašler v době, kdy byla první republika už minulostí a celé území bylo součástí Protektorátu Böhmen und Mahren, tedy Protektporátu Čechy a Morava. Pro skutečného vlastence Karla Hašlera (1879 – 1941) to musel být šok. A to nejen jako pro člověka, ale zejména jako pro umělce. Výborný herec, dokonce Národního divadla, později slavný kabaretiér, autor varietních vystoupení, filmových scénářů a především stovek písniček, které zlidověly už za jeho života, byl najednou pranýřován i za své umění, když nacistická cenzura některé jeho texty a díla zakázala pro přílišný vlastenecký zápal. I Hašler to věděl a spoustu svých hitů používal už v roce 1938 k vyvolávání vlasteneckých nálad v době mnichovské krize. Přátelé ho varovali, ale on na to nedbal. To ho nakonec dovedlo do náruče smrti.

Už začátkem roku 1941 se dostal Hašler do spárů gestapa, kde mu v Petschkově paláci bylo rázně doporučeno, aby si dával větší pozor na své veřejné vystupování. Tehdy byl ale propuštěn na svobodu s výstrahou. Hašler si ovšem nedal říct, a tak dál zpíval své vlastenecké písničky a někdy i aktualizoval texty dané situaci v zemi. Mimo to si i potrpěl na protiněmecké anekdoty, které rád říkal svým kolegům. Nejspíš tak vystupoval i toho osudného večera začátkem září 1941. 2. září si pro něj přijelo gestapo – údajně na udání od režiséra Václava Binovce, což se nikdy nepotvrdilo – a odvezlo ho z natáčení filmu Městečko na dlani, kde Hašler působil jako poradce. Nejdřív Pankrác, potom Drážďany, nakonec Mauthausen. Tam Karel Hašler za nevyjasněných okolností zemřel. Podle jedněch na následky tvrdého výslechu, podle druhých na flegmónu a úplavici. Poslední film, jehož natáčení se účastnil, měl nakonec premiéru až devět měsíců po jeho tragickém úmrtí.

Tomáš Hejna