Dopis z Austrálie

Život není peříčko…

Před nějakou dobou přišel do ARTESU dopis od paní „K“ (celé jméno a spojení je k dispozici, ale paní si při prezentaci následného textu nepřeje být uváděna) s tím, že pravidelně sleduje naše webové stránky. Potěšilo nás to. S paní jsem navázal kontakt a postupně jsem se dozvěděl mnohé o jejím životě. Začínala jako emigrantka, měla postupně tři manžely, vystudovala v Austrálii vysokou školu, podniká i píše odborné knihy. Její příběh mě zaujal, a tak jsem jí poprosil, aby ho napsala.

Do textu a její dokonalé češtiny jsem nijak nezasahoval. Je to její příběh jednoho emigranta.

PhDr. Václav Soldát

Po rozvodu se svým býválkem, se kterým jsme zplodili nádherná dvojčata, jsem se provdala za otce mého třetího dítěte. S tímto pánem jsem po několika letech „nezákonně“ opustila vlast a po pobytu v Traiskirchenu a Purgstallu se konečně usadila v Austrálii.

Útěk jsme provedli jako většina, totiž odjeli jsme s Čedokem na dovolenou do Jugoslávie. Byly tam dost problémy s naplánováním útěku, neb nám hned po příjezdu zabavili pasy, že prý tam nebudou potřeba. Mužíček i náš známý, který se vydával za vzdáleného příbuzného, se ovšem nedali, a tak nám pan vedoucí musel pasy vrátit. Byl za to na nás dost naštvaný. Útěk přes hranice do Rakouska nebyl bez horkých chvilek – hraniční kontrola nechtěla manžela pustit. Po příslušné dávce strachu a pokusech o infarkt se nakonec všechno vysvětlilo a mohli jsme pokračovat.

Traiskirchen byla kapitola sama pro sebe. Bydleli jsme ve staré škole, kde nás v jedné místnosti bylo 10 rodin. Utíkal s námi ten “příbuzný”, takže nás bylo 6 a spali jsme na dvou palandách přiražených k sobě – tři osoby nahoře a tři dole. Jídlo bylo ve společné ‚jídelně‘ a jedlo se z ešusů. Povětšinou nám tam vařili eintopf. Koupeny tam neexistovaly a záchody byly společné. Zde nám UNESCO poskytlo zimní oblečení a základní hygienické prostředky. Po několika dnech nás všechny Čechy převezli do Purgstallu na úpatí Alp, kde jsme byli ubytováni v motorestu. Pánové měli jeden pokoj a já s dětmi druhý. Na pokojích byla umyvadla, ale záchod byl jeden na celé patro a koupelna, společná také pro celé patro, byla kontrolována estapáckou matkou majitele a byla nám k dispozici jednou týdně na odpoledne. Ovšem dostupnost koupelny nebyla bez omezení, neb nás „gestapačka“ na třetí hodinu odpolední z koupelny vyhodila bez ohledu na to, jestli jsme byli nazí. K jídlu byly většinou potraviny, které se neprodaly v restauraci, takže opětně eintopf, prokládaný hovězími řízky a salámem. Po dobu pobytu v Rakousku jsme byli vystaveni výslechům rakouské policie.

Když jsme projevili zájem o nabídnutou Austrálii, tak nás podrobili všem možným zdravotním prohlídkám a pohovorům na australské ambasádě. Začátky v Austrálii nebyly bez zajímavosti. Přiletěli jsme v polovině prosince z Rakouska, kde bylo mínus 25˚C do Adelaidy, kde bylo +38˚C, takže nám ty tři kufry zimního oblečení byly naprosto k ničemu. Pilně jsem párala, pletla a háčkovala, abychom měli nějaké to letní oblečení. První ubytování v Adelaidě bylo v plechových hangárech bez klimatizace, na železných postelích s chlupatými nepovlečenými dekami. Bez příslušenství, takže jsme do společných koupelen chodili s dvojčaty. Ony ty mé slečny už v té době byly totiž tak velké jako já. Jelikož jsme neměli absolutně nic a v Adelaidě jsme nikoho neznali, nezbylo než vzít hangárem zavděk. Ubytování v bytovkách a nabídky práce, které nám slibovali na ambasádě se jaksi nekonaly. Byla totiž v Austrálii 11-ti procentní nezaměstnanost. Po třech ‚hangárových‘ dnech s jídlem ve společné jídelně, kteréžto jídlo neodpovídalo ničemu, co bych nazvala ‚normálním‘, a které dvouletý synek absolutně odmítal požívat, jsme dostali ubytování v emigračním domě. Byt byl plně vybaven, ale hanebně drahý.

Stěhování do bytu bylo těsně před Vánoci a znamenalo, že Ježíšek ten rok k dětem nepřišel. Nemaje žádné bytové zařízení, zůstali jsme v bytě rok, za který jsme si postupně naškudlili na bydlení v nájemním domku, do kterého jsme si pořídili všechno zařízení ze „sedmé“ ruky. A učili jsme se anglicky… A hledali práci… První auto, které jsme si pořídili byl mrňavý Morris, jehož červená barva právě nezářila novotou. Zakoupili jsme tedy barvu na okapy, manžílek zamakal, a pak auto skutečně zářilo. Moje lepší polovice se okamžitě rozhodla, že si musím pořídit řidičák. Ouha. Písemné testy byly pro bývalou velitelku armádního vozidla hračkou, ale sedět za volantem byla docela jiná káva. Jezdí se tu totiž na opačné straně silnice! Přesto jsem se dopracovala…

Sehnat soukromý pronájem bylo se třemi dětmi těžké. Eventuálně jsme se přestěhovali do nájemního domku, postaveného z šamotových desek, bez topení či klimatizace. Tehdy můj muž konečně dostal práci: lakoval auta v plechové dílně. A hned první týden zaměstnání vystouply venkovní teploty nad 40˚C! Čekání na nájemní byt od státu trvalo celý rok. Pak už jsme bydleli jaksi na úrovni, i když stále bez topení či klimatizace, ale s opravdovou koupenou, a pomalu po dobu osm příštích let vyměňovali „sedmiruční“ nábytek za nový.

Jednou mi „zlatá“ švagrová v dopise vyčetla, že jsem si odjela za „lepším životem“. Kdyby tak věděla!!!, jaký ten „lepší“ život je poté, co jsme opustili české bydlení v paneláku se vším komfortem té doby. Pak jsme začali provozovat vlastní podnik. Ten ovšem nedopadl nejlépe, neb jsme naletěli jednomu Čechovi a skončili jeho zásluhou v dluzích. Zde se sluší poznamenat, že pokud nám Češi v Adelaidě neuškodili, určitě nám nijak nepomohli. Přece by nebylo dobře, abychom měli začátky lehčí než oni, že? V roce 1990 jsme pozvali maminku na první návštěvu. V té době jsem začala studovat na vysoké škole, a tak když nám maminka onemocněla, byla jsem v jednom kole mezi zaměstnáním na 20 hodin týdně, univerzitou na plný úvazek a nemocnicí. Maminka si pobyla nějaký čas po nemocnicích. V té poslední podstoupila otevřenou operaci srdce a po skončení pobytu u nás se vracela domů jako „júra“. Bráška se po jejím návratu ptal „Cože jsme to s babičkou provedli?“ On byl po 90-ti km jízdě do Prahy na letiště víc unaven, než ona po 35-hodinovém cestování kolem zeměkoule.

Po čtyřech letech jsem ukončila studia a pozvala maminku na druhou návštěvu – na mou promoci. V době studia jsem jako část vysokoškolského programu vydala knihu o daňovém systému a poplatnících z neanglicky mluvících komunit. V té době už jsem měla složené všechny 4 testy na tlumočnici/překladatelku. Také jsem si založila vlastní účetnickou firmu s “přísným“ výběrem klientů, takže jsem nikdy nenadělala milióny. Tu jsem pak provozovala při zaměstnání na plný úvazek v královskou pečetí ověřené velké účetnické firmě. Takže jsem vlastně měla tři zaměstnání. To jsem si dala! Kdyby se tak našel někdo, kdo by mě byl praštil po hlavě a doporučil údržbářské práce jako malování bytů, pokládání plovoucích podlah či obkladů namísto studií! Učinil by mi nesmírně záslužnou službu. Jako malíř pokojů bych měla mnohonásobně vyšší příjem než coby účetní.

Když se mi konečně dostalo amnestie, začala jsem létat do Čech za maminkou, která si už na létání do Austrálie netroufla. A od té doby létám celkem pravidelně téměř každý rok. Manžel si prodělal velmi vážný infarkt a čekal na transplantaci srce. Jako jeho podpůrná osoba jsem se vyznamenávala tím, že jsem třeba při tlumočení u soudu musela soudce upozornit na to, že nemohu v průběhu soudního přelíčení vypnout mobil. Soudci se důvodem docela bavili. Bohužel se manžel transplantace nedožil, přestože byl na nejvyšším stupni žebříčku čekatelů – po asi sedmi měsících podlehl druhému infarktu. Později, to už jsem byla sama a děti se postavily, jak se říká „na vlastní nohy“, jsem zakoupila bývalou továrnu na čokoládu – vlastně dvoupatrové skladiště, na kterém jsem se dost vyřádila předěláváním na bydlení. Vlastně na něm „řádím“ dodnes. Devatero řemesel, desátá bída se na mě hodí asi tak z poloviny – tedy těch devatero řemesel. Stavím vnitřní zdi, schody, maluji, pokládám dlaždičky a obkládačky, také plovoucí podlahy, za kterýmžto účelem vlastním celou škálu „hraček“, se kterými, myslím si, zacházím coby řemeslník docela slušně. A pak jsem se zbláznila a potřetí se vdala, tentokrát za Australana. Mým mladistvým přáním bylo mít pět dětí. Vzhledem k zákeřnému nádoru jsem nezplodila víc než tři, ale byla jsem odměněna dětmi nevlastními – celkem čtyřmi. A tak se stalo, že mám místo pěti dětí 7. Nikdy nepoužívám výraz ‚nevlastní‘ neb se mi z duše příčí. A taky se nepovažuji za macechu. Od všech sedmi dětí mám dohromady 22 vnoučat a 17 pravnoučat. Je to radost – můj třetí muž byl o 17 let starší, takže je jeho nejstarší syn jen o 3 roky mladší než jsem já. Mám spoustu legračních historek na téma „nového pána v mém životě“. Ovšem po létech hodlám celou tu svou ‚rodinku‘ přepočítat, neb se přece jen někteří potomkové přestali po létech stýkat. Uvažuji o jejich vyřazení z počtu vnoučat a pravnoučat. Děti jsou stálice – vlastní I nevlastní.

Někde v mezidobí se mi podařilo studovat zpěv. Došla jsem na úroveň třetího ročníku konzervatoře a pak jsem toho nechala kvůli vysokým nákladům. Teď jsem členkou tří pěveckých sborů a pohrávám si s myšlenkou na návrat ke studiím. Zatím ovšem k tomu nemám ten správný přístup. Učím se teď hrát na piáno a tajně doufám, že se jednou budu schopna při zpěvu doprovázet. Jeden může snít, že ano? Po smrti mého třetího muže mě klepla pepka a pobyla jsem si nějaký čas v nemocnici. Nedala jsem se ovšem a přes veškerou snahu doktorů jsem se uzdravila. Měla jsem být na dovolené v Čechách, ale jaksi jsem vyměnila hladké přistání v Praze za ne právě nejhladší přistání na pohotovosti v Královské nemocnici v Adelaidě. Kleplo mě to totiž při balení v den odletu na dovolenou. Taxikáři, který na mě marně čekal, jsem se za čtyři týdny omluvila. I po telefonu jsem „slyšela“, jak se usmívá. Asi jsem byla první a poslední omluva v jeho životě.

Když jsem se vrátila do práce, chňapnul mě šéf do náruče a vůbec se choval, jako kdyby přišly všechny Vánoce jeho života najednou. Žiďák, který by si nechal pro dolar koleno vrtat, se ukázal jako pán se srdcem na pravém místě. Moc mi při návratu do práce pomohl. Odešla jsem odtamtud po 13-ti letech, když se firma dostala do finančních nesnází. Pořád bydlím v čokoládovně, která se z původního prázdného dvoupodlažního skladiště proměnila na bydlení podle mých představ. Většinu řemeslnických prací si dělám sama. Teď si konečně začnu užívat. Do termínu ‚užívání si‘ zahrnuji dokončení mých tří rozpracovaných knih – jedné v angličtině, druhé v češtině a třetí dvoujazyčné. A samozřejmě dodělání všech prací na té mé čokoládovně.