FILMOVÝ EXPERIMENT ZASE Z PRAHY

Kinoautomat Expo 1967

Po světových úspěších na předchozích Expo se u nás opět zrodil umělecký počin, který zaznamenal celý svět. Po Polyekranu a Laterně magice představili naši tvůrci první interaktivní film! Film, kde diváci rozhodují o průběhu filmového děje svými hlasy (alespoň to tak má vypadat). Tvůrci vsadili na hru, že diváci sami rozhodují, jak se bude děj filmu dále vyvíjet.

Byl to geniální a jak to tak bývá vlastně jednoduchý nápad. Autor celé myšlenky a režisér Radúz Činčera přišel s tím, že se natočí jednoduchý film, který bude mít dvě verze, které se budou v určitých kritických momentech potkávat, ale obě povedou ke stejnému konci. A hlavní hrdina bude průběh děje osobně komentovat a nechá diváky rozhodovat, kterou dějovou linkou se vydají.

Tak vznikl projekt – film „Člověk a jeho svět“, který osobitým způsobem odpovídal na hlavní myšlenku Světové výstavy Expo 1967 v kanadském Montrealu. Pro kanadské a předpokládané návštěvníky z celého světa byl natočen rovnou ve dvou verzích – české a současně dabované do angličtiny. Hlavními hrdiny filmu byli krásná dívka jen v osušce, nerozhodný typický Čech pan Novák, bujaří návštěvníci z Moravy se Slivovicí, přitroublý vrátný, hasiči a některé další figurky.

Hlavní roli krásné a nešťastné dívky hrála ve filmu Karla Chadimová. Půvabná a populární herečka.

Karla Chadimová se narodila 13. června 1943. První roli dostala už ve svých třinácti letech ve filmu Florenc 13,30. Pak hrála v mnoha filmech, např. Pět z miliónu, Markéta Lazarová, nezapomenutelné jsou její role v pohádkách Zlaté kapradí, Ďáblova past. V roce 1968 měla svatbu s nesmírně populárním hercem Janem Třískou. V roce 1977 spolu emigrovali do USA. Na rozdíl od Jana Třísky rezignovala na další hereckou dráhu, ale uplatnila se v hotelnictví. Dlouhá léta byla manažerkou slavného hotelu Bel Air v Hollywoodu.

Jejím partnerem byl neméně populární herec Miroslav Horníček, tehdy nejvíce známý jako partner Jana Wericha.

Jeho herecká, ale hlavně posléze spisovatelská a (nevím, zda to je správné označení) zejména vyprávěčská éra až kariéra teprve nastane. Na plátně se předvádí jako nesmělý a nerozhodný představitel typického, trochu ušlápnutého muže středních let, který občas jen vyjeveně hledí na svět staromódními brýlemi. Jmenuje se Novák, tedy v Čechách stejně obecné jméno jako v Americe třeba nejrozšířenější Smith. K jeho postavě, ale hlavně živému působení na scéně jako suverénnímu komentátorovi děje, se ještě dostaneme.

Příběh filmu je velmi jednoduchý. Začíná a končí požárem, za který konec konců může právě pan Novák a moravská slivovice. O něj tam nakonec ani tak nejde. Jde o to, že se v různých peripetiích hrdinové dostávají k uzlovým bodům, ve kterých diváci v kině hlasují jak dále. Pustit téměř nahou sousedku do bytu, i když čekám každou chvíli manželku, nebo nevpustit. U každého sedadla jsou dvě tlačítka: zelené znamená vpustit, červené nevpustit. A drama začíná. Na sousedku, která je v koupelně, někdo zazvoní, jde se podívat za dveře na chodbu a průvan dveře zabouchne. Co teď? I zazvoní na souseda pana Nováka, on vyjde, shlédne na krásnou dívku jen v osušce…A stop!!

Na scénu vychází Miroslav Horníček (později další komentátoři, o tom později) a v angličtině s nadsázkou a humorem komentuje situaci a uvádí divákům, co by se asi tak mohlo stát. A nechá diváky hlasovat: vpustit nebo nevpustit

Je samozřejmě pro všechny země světa asi naprosto jednoznačný vývoj hlasování, že všude hlasovali „vpustit“. Prý to bylo na vážkách jen jednou, když v sále byla velká výprava jeptišek z amerického kláštera.

Miroslav Horníček (1918-2003) rodilý Plzeňák, kde také s divadlem začínal. Hned po válce ale pracoval v Praze, třeba v Divadle Satiry Oldřicha a Lubomíra Lipských. Po krátké (ne)kariéře v Národním divadle ho angažoval Jan Werich do Divadla ABC, kde léta působil jako jeho partner místo Jiřího Voskovce. Po skončení éry Jana Wericha hrál i v jiných pražských divadlech. Legendární je i jeho role „Člověk z půdy“, v první hře Semaforu. Někdy od konce padesátých let začal se svými „Hovory přes rampu“, tedy víceméně improvizovaným dialogem s diváky. Po Kinoautomatu přišel režisér Vladimír Svitáček s návrhem seriálu televizních „Hovorů H“ s hosty ve studiu nad sklenkou červeného vína. Byly nesmírně populární, a tak je pro jistotu zastavili. Teprve po roce 1990 se objevily nové „Hovory H po dvaceti letech“.

Horníček ovšem dále hrál a psal, jezdil po vlastech českých se svými Hovory (rád vzpomínám, když jsem je poprvé zažil v Mariánských Lázních, kam rád jezdil za odpočinkem.). Hodně psal. Třeba vzpomínky na Montreal „Javorové listy“, volné povídání „Dobře utajené housle“ a další úvahy a fejetony. Fotografoval, a hlavně dále hrál ve filmu i televizi.

Stačí si připomenout třeba „Kam čert nemůže“ s Janou Hlaváčovou, nebo TV seriál „Byli jednou dva písaři“ s Jiřím Sovákem.

Všude uplatňoval svoji hravost a zvídavost, vtip a filosofický nadhled.

Jeho uvádění Kinoautomatu bylo ukázkou brilantního herectví a jak se dnes říká kontaktního moderování. Dokázal reagovat i na náladu v sále. A bez ohledu na to, že neuměl anglicky a celou roli se musel naučit zpaměti za pomoci rodilého Angličana. Sice s anglickým přízvukem, ale to místním nevadilo.

Vzpomínal na to ve svých Hovorech: „Když lidé, kteří mne slyšeli na jevišti napodobovat angličtinu, podlehli klamu, že anglicky dovedu víc než slova role, a chtěli pak se mnou hovořit, býval jsem zcela bezradný a bezmocný. A tu jsem si  řekl: Já se budu muset naučit jedinou větu: Pohovořit se mnou nelze, popít ano!“

Všimněte si mírné sebeironie, voleného slovníku, výsledné fráze. Ta byla často užívána, občas v nepřesné interpretaci. Pravda je, že i na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech, kde Horníček komentoval „Minuty festivalu“ se i vedení domnívalo, že angličtinou vládne a sjednali tedy rozhovor s tehdy velkou hvězdou Tony Curtisem. Ale nic z toho nebylo, Curtis se jen ptal „A proč nemluví anglicky“.

Lidé si rádi hrají, a tak byly před našim pavilonem dvouhodinové fronty. Neskutečný úspěch tvůrců, a tak si je alespoň stručně připomeneme.

Autorem byl režisér Radúz Činčera (1923-1999), který hlavně působil v Krátkém filmu. Celý život se věnoval především multimediální tvorbě a jeho největším dílem u nás byl právě Kinoautomat. Po roce 1968 nesměl dále natáčet, ale pracoval naštěstí v cizině. Pro další výstavu „Člověk a jeho svět“ v Montrealu 1971 připravil „The Sound Game Show“, režíroval i v Japonsku, a koncem osmdesátých let inscenoval multimediální rockovou operu „The Scroll“ opět v Kanadě. Dokázal zde propojit balet, hudbu, zpěv, laserové efekty v jednotící multimediální zážitek.

Scénáristou byl mladý absolvent FAMU Pavel Juráček (1935-1989), scénárista a režisér, patřil mezi tvůrce „Nové vlny Československého filmu“. V letech 1962-1970 byl dramaturgem Filmového studia Barrandov. Připomeňme např. filmy „Postava k podpírání“ z roku 1963 či „Případ pro začínajícího kata“ z roku 1969. Jako jediný z režisérů podepsal Chartu 77 a od té doby působil jen v NSR.

Režisér Ján Roháč (¨1932-1980), československý divadelní, filmový, televizní a hudební režisér. Začínal v Divadle estrády a satiry v Praze, později Divadlo ABC a pak celý život režíroval nejrůznější zábavní programy. Hlavní scénou pro něj bylo Divadlo Semafor, kde připravil např. „Zuzany“ i „Zavěste, prosím, volá Semafor“ a další inscenace. Uplatnil se i v pražském music-halu Alhambra. Patří mezi spoluzakladateli Laterny magiky a samozřejmě hlavně Kinoautomatu. Natočil i většinu inscenací Semaforu pro Československou televizi, filmové klipy jako „Marnivá sestřenice“, ale i „Zhasněte lampiony“. Jeho největším režijním dílem byly všechny tři legendární „Silvestry s Vladimírem Menšíkem v ČST“.

Režisér Vladimír Svitáček (1921-2002) scenárista, režisér a příležitostný herec. Režíroval např. film „Kdyby tisíc klarinetů“ v roce 1964, předtím s Werichem „Uspořená libra“. Byl věrný přítel a spolupracovník Miroslava Horníčka v Hovorech H a Hovorech po dvaceti letech.

Půvabná je historka z natáčení filmu Amadeus Miloše Formana, kde hrál malou roli papeže. Když se vraceli se Zdenkem Mahlerem (scenárista a spisovatel), který ve filmu hrál roličku kardinála taxíkem z natáčení ještě v kostýmech církevních hodnostářů, tak lidem na chodníku jako žehnali. A rozšířila se fáma, že byl v Praze tajně na návštěvě papež Jan Pavel II. (Vojtyla), který byl v té době v Polsku.

Kameramanem byl Jaromír Šofr, hudbu připravil Evžen Ilín.

Po skončení Světové výstavy byl celý Kinoautomat převezen zpět do Prahy a instalován v upraveném kinu Světozor na rohu Vodičkovy a Václavského náměstí. Tam jsem ho konečně mohl zažít a užít si hlasování. Bylo to v roce 1968. Tady už se Miroslav Horníček objevil jen krátce a roli průvodců převzali další známí moderátoři a herci. Hodně zde působili Eduard Hrubeš (moderátor např. Neváhej a toč) a Václav Čapek (dlouhá léta dramaturg zábavy České televize). Střídavě zde účinkovaly i Saskia Burešová, Regina Rázlová, Jaroslava Panýrková.

Roku 1972 byl ale posouzen jako ideologicky nevhodný a skončil v pomyslném trezoru. Kinoautomat byl ale stejně vyvezen do patnácti zemí světa.

Myšlenku Kinoautomatu pak využila televize v roce 1985, kdy byl na stejném principu vytvořen třináctidílný seriál „Rozpaky kuchaře Svatopluka“ s Josefem Dvořákem v hlavní roli. Scénář Jaroslav Dietl a režie František Filip. Diváci ve studiu hlasovali pomocí jednoduchého zařízení, diváci v Praze pak vypínáním a zapínáním světel a výsledky se objevovaly na měřičích spotřeby v elektrárně. Už to ale nebylo takové překvapení.

PhDr. Václav Soldát