Patřili k sobě – Díl první Jaroslav Hašek a Franta Sauer
Dvojice, na které se nezapomíná
„Dobrý přítel je na celý život,“ říká se. U dobrých manželů nebo kolegů to potom platí dvojnásob. A ty skutečně nejlepší ze všech si už zkrátka nikdo nikdy nedokáže představit jako jednotlivce. U uměleckých a hereckých kolegů to platí vlastně dvojnásob. Pojďme si nyní stručně připomenout některé dvojice, bez kterých by naše zábavní umění bylo o pořádný kus chudší.
Jaroslav Hašek (30. 4. 1883 – 3. 1. 1923) a Franta Sauer (4. 12. 1882 – 26. 3. 1947)
Byli si dost podobní, i když rozdíly v jejich povahách bychom rozhodně našli. Přesto si měli celý život co říct, jeden mohl za úspěch toho druhého a často spolupracovali, nebo se alespoň radili. Oba dva řadíme k pražským bohémům, oba se věnovali psaní a oba jsou také spojeni se Žižkovem, dokonce i s politikou.
Jaroslav Hašek byl z nich ten komplikovanější a měl také mnohem horší osud. Prošel si celou řadou různých názorových období od bohéma přes anarchistu ke skalnímu bolševikovi až po bigamistu. Trpěl depresemi, dokonce skončil v psychiatrické léčebně a nakonec zemřel, než se dožil čtyřiceti let. Na druhou stranu toho za svůj život stihl mnohem, mnohem víc, než Sauer. A i při srovnání jejich literárních děl vyhrává v drtivé většině případů Hašek, i když ani ta Sauerova nejsou z nejhorších – mimochodem Hašek se vlastně živil jako autor řádkových příspěvků pro různé noviny, většinu života tak třel bídu s nouzí, i když napsal stovky povídek a článků (někdy se uvádí až přes tisíc). Kdežto Sauer toho sice tolik nenapsal, nejznámější je dnes jeho kniha Franta Habán ze Žižkova, nicméně na druhé straně byl podnikavější a dovedl si na sebe vydělat – třeba i jako prodejce staré veteše.
Dokonce i jejich humor byl na podobné notě, a tak tito dva přátelé například v roce 1920 uspořádali první rekonstrukci bitvy na Vítkově (celý článek naleznete zde Bitva na Vítkově tak trochu jinak). Získali si oficiální povolení, vojenské koně, historické kostýmy a část husitů hráli legionáři. Na druhé straně ale většinu osazenstva historické rekonstrukce tvořili pijáci z žižkovských hospod, takže nakonec nevyhrál Žižka, ale vojsko Zikmunda, protože se oba hlavní účastníci rekonstrukce zrovna pohádali. Hašek se Sauerem z toho ale určitě měli humor.
Když se Hašek vrátil po první světové válce domů do Čech se svojí druhou manželkou Šurou, údajně jako bolševický agent, bydleli právě u Sauera na Žižkově v Jeronýmově ulici. Tam se prý původně schovával, ale hlavně tu konečně začal psát pořádně své nejslavnější dílo, svůj „velký román“ Osudy dobrého vojáka Švejka (i když první povídku o něm napsal už několik let před válkou). Byl to právě Sauer, kdo v podstatě zajistil Haškovi se Švejkem první úspěchy. Román vycházel na pokračování v sešitech a Sauer ho „kolportoval“ po pražských hospodách. O výdělek se samozřejmě podělili, takže ani jeden nebyl škodný. Ovšem kdo ví, jak se asi tvářil Sauer, když mu doma zůstala jenom Šura. Hašek se měl totiž jednou vydat pro pivo do džbánku v pantoflích, potkat malíře Panušku a odjet s ním jen tak neplánovaně do Lipnice nad Sázavou. Tam Hašek psal, posílal do Prahy nové kapitoly Švejka a z peněz, které mu zase chodily od Sauera zpátky z prodejů, si nakonec pořídil domek v podhradí. Tam nakonec také v roce 1923 zemřel a je pohřben na místním hřbitově.
Sauer přežil Haška o mnoho let. Prožil si i druhou světovou válku a na jejím konci také za šíření spisů T. G. Masaryka vězení v Terezíně. Tam se nejspíš nakazil tuberkulózou, na kterou v roce 1947 zemřel.
Tomáš Hejna
Nezapomeňte si také přečíst
