Historky a vzpomínání z kuloárů.
Jiří Sovák – gejzír historek „nejen z natáčení“
Jak se prodlužují večery, ale i jen tak si rád čtu zjednodušeně řečeno „historky z natáčení“. A ještě více vzpomínky známých umělců na kolegy v branži. Pořád se dozvídám něco nového a vidím všechny mé oblíbence z filmů či obrazovky v jejich lidských osudech i osobních svérázech.
Tentokrát jsem si vybral něco od neskutečného komika, ale i dramatického herce, ale i velkého bohéma Jiřího Sováka (1920 – 2000). Vyprávěl rád a jeho vzpomínky vyšly v mnoha knihách, které připravil s redaktorkou Slávkou Kopeckou. Vřele je doporučuji.
Sovák byl i na jevišti velký recesista, občas až provokatér. Možná jste již slyšeli historku, jak na Vinohradech, tenkrát divadle Čs. Armády vedeném významným dramatikem, ale tenkrát i plukovníkem, E. F. Burianem (1904 – 1959), hrál v partyzánském dramatu o smrti hrdiny Jana Švermy za Slovenského národního povstání. Na scéně znělo v ozvěnách volání jakoby z kopce na kopec „Umřel nám soudruh…umřel nám…“ Až došlo na Sováka a on zařval: „Zastavte, umřel jim soudruh!“. Připomínám, to bylo v padesátých letech!!!
Pak se hájil tím, že prý chtěl jako nestraník, aby byla zapojena celá Národní fronta a aby ve hře také bylo umělecky ztvárněno, že Švermovi po smrti někdo ukradl hodinky (to se skutečně stalo). Jak později říkal, asi ho všichni brali trochu jako blázna, a tak mu to prošlo.
Teď už snad nějaké jeho osobní vzpomínky na kolegy z umění:
S úctou vzpomínal na Oldřicha Nového (1899 – 1983), se kterým se vlastně sešel jen při natáčení Světáků. Ten rád legrace vyprávěl, vymýšlel a dělal. Asi ale nebyla vymyšlená historka, jak se herci zastavili v nějaké normální hospodě, a Oldřich Nový si u obsluhy objednal „Božolé“. Samozřejmě ve venkovské hospodě nebylo, a tak si dal také pivo, jako ostatní. Ale od té doby mu říkali kamarádi „Božolé“, „Božolé přišlo!“
Rád vzpomínal na Vladimíra Menšíka (1929 – 1988) „To byl fenomén vyprávěčský, který vzešel z moravských lidových vyprávěčů“. Sovák se na estrádách necítil dobře, ale Menšík ho přemluvil „Já Tě uvedu a Ty budeš o sobě vyprávět“. Ukecal mě. „Na první štaci do mě lil pivo, až jsem koukal. A na jevišti zase pivo. A Menšík mě vybízel“ Jen se napij, pochopil jsem, že mě narkotizuje a připravuje na operaci, a pak další Plzně. Až jsem za chvíli nevěděl, zda jsem tu historku už nevyprávěl. Menšík mě přiměl skočit do vody a plavat. Vděčím mu, že jsem shodil ostych. Měl jsem ho rád“!
Ve filmu „Muž z povětří“ (1955 – komedie o vynálezci věčné sirky) se potkal s Vlastou Burianem (1891 – 1962). Říkal o něm, že byl hvězda, a tak trochu cvok.
Ale připomeňme si nějaké historky. Třeba nikdy nechodil v zimníku, protože rovnou z divadla, ještě rozpařenej sedl do vyhřátého kadilaku, šofér ho odvezl rovnou do vily, kde rovnou z garáže vyběhl do kuchyně, kde měl bar a hned si něco dal. Ale občas si po představení stačil zajet i do Plzně na pivo. Později ale pil už všechny alkoholy jen ředěné, víno jako střik, říkal jim „Čochtan“ a že prý jsou dobré na žaludeční šťávy. To se Sovákovi už moc nelíbilo, ale ze zdvořilosti se i napil. Je známo, že na všechna představení s ním chodila jeho manželka. Nejen, že ho chránila před možnými avantýrami, ale když nebyla v lóži, tak za ní někdo prý běžel „Milostpaní, honem do lóže, pan ředitel nechce vystupovat!“ A když se třeba nezasmála, tak byl po představení smutnej a meditoval: „Dneska jsem nebyl dobrej!. A když se zeptala, proč si to myslí, odpověděl: „Protože ses nesmála!“ Manželka ho prý musela vodit i k zubaři a pak ho držet za ruku.
Velký dítě, takový prý byl Vlasta Burian.
A ještě něco nakonec, protentokrát. Těch historek je tolik, že se k nim ještě někdy vrátím.
Všichni starší, ale i později narození asi znají oblíbenou scénku, kde se Jiří Sovák s Vladimírem Menšíkem vsadí, kdo sežere víc, zda Menšík nebo bernardýn Bohouš. Snad trvale patřila do televizních programů hlavně na Vánoce. Točit se zvířetem vždy dá moc práce. Sovák říkal, že má rád psy, ale Bohouše nesnášel, že byl prase převlečené za bernardýna. Pořád mu tekly sliny a hlavně, on opravdu myslel jen na žrádlo. Ptal se majitele, proč mu nedá nažrat a on se jen smál: „To bych dopadl! Víte, co by sežral, než by měl dost? Dvanáct kilo masa!“
„Tři dny jsme točili, já nosil jídlo, Menšík jedl a Bohouš jen funěl! Pak mělo dojít k tomu, že měl nechat chleba, ale Bohouš všechny krajíce slupnul. Až jeden genius přišel na nápad: ukrojil starou patku, namočil jí do benzínu, a tak jsme Bohouše zlomili. Jinak bychom točili možná ještě dodneška.“
Přeji hezký večer!!!
Václav Soldát
