Šéfkuchař Vladimír

Po nějaké době se vracím k tématům gastronomie známých a slavných umělců. Není to nic nového, vždyť časopisy i televize se hemží nejrůznějšími recepty a návody, mnoha inspiracemi k perfektnímu vaření.

A teď je ten měsíc dobrot, labužnictví, vybraného pití, prostě „užívání si“.

Pro tentokrát si připomeneme známého i slavného konferenciéra (v jeho éře se ještě pojem moderátor příliš neužíval), autora a dramaturga ČsT, ale i textaře spisovatele a dramatika Vladimíra Dvořáka.

Jen pro připomenutí nepamětníkům:

Vladimíru Dvořákovi by bylo letos sto let (14. 5. 1925 – 28. 12. 1999). Po krátkém působení jako konferenciér v podniku Československé cirkusy a varieté se dostal v roce 1953 do vznikající Československé televize jako dramaturg. Nejznámější je z pořadu Televarieté s Jiřinou Bohdalovou. Poslední díl byl odvysílán v dubnu 1998.

Asi si vzpomenete, jak se seznámil s Jiřinou Bohdalovou. Za mlada si pozval do bytu na rande jakousi začínající lásku. Ta ale byla nedůvěřivá a vzala s sebou pro jistotu kamarádku. Ukecanou Jiřinu Bohdalovou, která snědla a vypila všechno připravené občerstvení, a z rande nic nebylo. Vlastně bylo, jak vzpomíná Vladimír, Jiřina mu zůstala.

Jejich scénky a dialogy vstoupili do dějin televizní zábavy. Dodnes se jimi baví televizní diváci. Vypadaly jako nepřipravená improvizace. Chyba. Vladimír Dvořák všechny ty scénky předem napsal, a spolu je mnohokrát předem nazkoušeli. A to včetně všech drobných reakcí Jiřiny, drobných trapasů i grimas. Takže dodnes diváci občas říkají: „Ta mu to zase dala. Kam se na ní hrabe!“ Skromně a chytře bral všechny „trapasy“ na sebe. A diváci jásali.

Ale teď k jeho kuchaření a velkému koníčku. Skromně prohlašoval, že si rozhodně nezaslouží pověst, že je famózní kuchař a umí snad všechno uvařit. Hlavně to prý rozhlašuje kamarádka Jiřina Bohdalová. Ale pro ni vlastně nikdy nevařil, ta jen občas přikvačila, když zrovna doma večeřeli, a dostala to, co bylo na stole. Ale asi to vzala z toho, že si v autě při cestách z vystoupení povídali, a samozřejmě o jídle. A pak se to nějak rozšířilo.

Jedno nakladatelství mu chtělo prý vydat i kuchařku. Ptal se redaktora: „Prosím vás, jak jste přišel na to, že umím vařit, abych mohl radit jiným?“ A on odpověděl: „To se přece všeobecně ví“!

Ale Vladimír opravdu rád vařil. Říkal, že pro něj je vaření nejkrásnější odpočinek. „Miluji kuchyni a miluji všechno, co k ní patří. Včetně hezky prostřeného stolu a zelená natě v polévce. V polévce vždy musím mít pažitku nebo petržel. Jinak mě nechutná. Protože, když jídlo nechutná očím, pak nechutná ani na jazyku ani patru“.

Velice si považoval téměř jakékoliv vlastní vaření. I když po něm prý zůstával nepředstavitelný nepořádek. (Uvědomil jsem si, že na tom asi budu podobně, podle toho, jak manželka reaguje na moje kuchařské pokusy.) A tak: „Vypnul jsem televizi, kde byly nějaké střílečky a šel do kuchyně, abych nerušil ženu a vařil jsem telecí ragů. Bavilo mě to více než všechny filmy světa. Je to inspirativní“.

Jinde vzpomínal i na oblíbenou knihu „Co chutná na zeměkouli“, což je krásné čtení. A tam našel předpis na pokrm „La médiatrice“, něco jako smiřovatelka, někdy za třicátých let.

„Za starých let, když se stal manžel záletníkem a vracel se časně zrána ke své ženě, zastavil se, aby uchlácholil právem rozezlenou lepší polovici, cestou u kuchaře, koupil před tím bochníček horkého chleba, nechal jej naplnit smaženými ústřicemi a spěchal s ním domů!“

Vladimír Dvořák přiznává, že tento recept nikdy nezkusil, i když se potřeboval smířit s manželkou. Ona nikdy také nic podobného neochutnala, ale kdysi prohlásila, že by ústřici nikdy nevzala do úst.

Jen tak na okraj: rád navštěvuji různé farmářské trhy, a tak se někde, třeba v Praze na Smíchovském nábřeží, nebo na Kulaťáku v Dejvicích vyskytuje stánek, kde vám nabídnou různé odrůdy čerstvých ústřic. A vždy jsou u stolečků labužníci, kteří si je ochutnají a zapíjejí sklenkou šampaňského. Ústřici Vám samozřejmě odborně otevřou speciálním nožem, protože pro amatéra to není jednoduché ani bezpečné. Není to zrovna levné, ale stojí to za to vyzkoušet.

Odborníci radí, že ústřice se má z lastury „vysrknout“ spolu s tekutinou mořského původu. A lasturu si můžete vzít domů, abyste dokumentovali návštěvám, co všechno zvládnete.

Takže „pokračování příště“

Václav Soldát