Kopa historek Svatopluka Káše

V jedné krabici knih, na které jsem už dávno zapomněl, přišla mi do ruky i Antologie českého medicínského humoru, vydaná V roce 1988 Avicenem. Jde o průřez českého humoru, který se jedinečným způsobem vkradl do tématu zdravotnictví. Nebo se zdravotnictví vkradlo do humoru? Tak jako tak, na mnoha případech autorů je v této knize dokázáno, že medicína je s humorem pevně provázána. A že spousta toho humoru se rodí spontánně díky lékařům i pacientům. Přitom autory různých anekdot a humoristických vyprávění nebyli nějací pofidérní doktůrci, ale mnohdy velké uznávané kapacity. Tak třeba lékař Josef Thomayer, po kterém se dnes jmenuje nemocnice v Krči, František Langer, pátečník, který se vyznamenal jako voják v legiích a stal se profesionálním vojákem. Nebo Miroslav Plzák, velký to psychiatr a odborník na partnerský život. Nás ale bude zajímat několik anekdot, které se zachovaly díky primáři kladenské neurologie a spisovateli Svatopluku Kášovi, který svými povídkami navázal na literární tvorbu svého otce Josefa Káše, rovněž doktora. U Svatopluka Káše nás ale zajímá daleko víc než jen humor samotný. V jeho literárním odkazu se totiž dochovala i úsměvná vyprávění o řady velkých osobností literatury, divadla, filmu i hudby. Kopu z nich si tedy nyní připomeňme:

Jaroslav Hašek těžce onemocněl. Vypadalo to beznadějně, po dlouhé době se však začal zotavovat.

Vděčně děkoval svému lékaři. „Pane doktore, do smrti nezapomenu, jak jste se o mě staral. Vím, že jste mi zachránil život.“

Lékař, znající Haškovu solventnost, však skepticky poznamenal: „To vám věřím, jen také nezapomeňte že jste mi dlužen za dvacet návštěv.“

„Pane doktore, jak bych mohl! Jakmile budu moci vycházet z domu, hned vám je oplatím.“

Do redakce Lidových novin přinesl jeden kolega Eduard Bassovi korektury knihy Člověk v číslech. „Pane doktore, to je zajímavé, podívejte se, to by jeden neřekl. Kolik byste řekl, že proteče například ledvinami krve za 24 hodin?“

Bass se na chvíli zamyslil: „To nemám ponětí. To může být pět nebo deset litrů, ale vůbec nevím.“

„Jste úplně vedle, pane doktore! Patnáct hektolitrů!!!! Tady to je, podívejte se!“

„Ale, ale, to bych neřekl. To je ale prima. To se tam pak ty dva litříky vínka ztratí jako nic.“

Václav Talich, dirigent Národního divadla a České filharmonie, onemocněl. Ležel na interní klinice profesora Josefa Charváta. Režim byl přísný, charvátovský. Z protekce však dovolil pan profesor svému příteli trochu červeného vína, nejvýše však dvě deci.

Talich loudil na svém lékaři, aby mu povolenou dávku poněkud zvýšil.

Charvát však odolal: „Nepřemlouvej mě, máš to marné. Podívej se, ležel tady Josef Suk a na toho jsem byl ještě přísnější. Tomu jsem povolil jen jedno deci. On se mě však zeptal, zda to jedno deci má užívat třikrát nebo pětkrát denně.“

Národní umělec Jan Werich byl odjakživa velký labužník. Zvláště různá masa byla jeho oblíbenou specialitou. Nevyhýbal se ani uzeným či polosyrovým, a tak není divu, že jednou dostal i tasemnici.

Bral to s humorem a nijak se ani tím netajil. Ve svém uzenářství u divadla si objednával uzeninu tímto způsobem: „Dejte mi, mladá paní, čtyři párky. Dva pro mě a dva pro moji tasemnici. Myslíte, že jí to bude stačit? Nebo vítě co, dejte mi pro ni raději tři.“

Rašilov jel jednou hostovat do brněnského divadla. V kupé, kde seděl, se najednou jedné dámě udělalo nevolno a omdlela. Rašilov hned vyskočil a obrátil se do vedlejšího kupé s naléhavou prosbou: „Prosím vás, nemáte s sebou někdo trochu alkoholu? Jedna paní nám tam vedle omdlela.“

Lahvička s něčím ostrým se našla a byla Mistrovi ochotně nabídnuta. Ten ji otevřel a pořádně si přihnul. Pak ji vrátil užaslému majiteli: „Moc vám děkuji. Už je to dobré. Já když vidím někoho omdlít, tak je mi hned také špatně.“

Při promítání televizního seriálu Nemocnice na kraji města si získali mnozí účinkující obrovskou popularitu mezi diváky. Herec Ladislav Chudík byl ztotožňován s primářem Sovou. Josef Abrhám s doktorem Blažejem, Miloš Kopecký zase s nesmírně oblíbeným doktorem Štrosmajerem. Někdy tato neobvyklá popularita až obtěžovala, když herci slyšívali stále „pane doktore…“ a podobně.

Jednou vycházel Miloš Kopecký z ateliérů. Z jedněch dveří vyběhl starší děda a volal za hercem:

„Pane Kopecký, pane Kopecký…“

Kopecký si oddech, že jej někdo zase neoslovuje jako doktora Štrosmajera, otočil se a čekal, až děda přiběhl: „Tak co byste rád?“

„Pane Kopecký, prosím vás, podívejte se mi tady na to koleno, nějak mi otéká a vy tomu tak báječně rozumíte.“

¨

Z knihy Antologie českého medicínského humoru připravené Svatoplukem Kášem, Avicenum 1988

Tomáš Hejna