KVĚTNOVÉ LEGENDÁRNÍ MAJÁLESY

Majáles, který neměl s Aloisem Jiráskem vůbec nic společného

Skutečně tomu tak bylo. Zatímco jsme dosud znali ten pojem nanejvýš jen ze stránek povinné Filozofské historie, ten Majáles, který se nám poštěstilo prožít v květnu 1964, představoval něco docela jiného. A hlavně něco úplně nového teprve zřetelně předznamenával.

Žádný deník jsem si tenkrát nepsal a ty současné dokumenty, které jsem prošel, si zřetelně protiřečí. Není divu – už je to dávno, a proto se můžeme my, tenkrát přímo zúčastnění, snadno plést v detailech, to přinejmenším. Přesto nejspíš nikdy nezapomenu na celek, protože ten nevymizí z hlavy jistě zdaleka nejen mně samotnému. Kdyby ale jen pro až neuvěřitelné nádherné slunečné počasí, které si v té souvislosti pamatuji také!

Po Praze se hodně povídalo o živelných setkáních pod petřínskou sochou Karla Hynka Máchy, na něž docházelo po každém oficiálním májovém průvodu nejpozději od počátku šedesátých let. Zároveň ale o násilné zvůli, s kterou tyhle rané události potlačovala tehdejší Veřejná bezpečnost, rovněž pravidelně. Jenomže to, čemu se říkalo zřejmě účelově majáles, to bylo v dotyčném roce najednou zcela jinak. Asi že tak nějak tálo, anebo začínalo tát, a také, že se tenkrát ujaly pořádání té záležitosti oficiální orgány Československého svazu mládeže, najednou se nečekala žádná policie (alespoň uniformovaná ne) a už přípravy samotné probíhaly ve zcela novém duchu. Až natolik, že zůstal národní básník jaksi stranou alespoň protentokrát a svazáci si vyhradili celý tehdejší Park Julia Fučíka. Až sem se tedy mohlo zdát všechno v pořádku, leč pozdější realita se od takto přijaté normy výrazně lišila.

Mě, kluka, tehdy zaujala už ta volnost, s kterou se dalo jít při té příležitosti Prahou vůbec ne po jinak povinných chodnících. Ale průvod nikoli stovek, nýbrž přinejmenším tisíců mladých, kteří stejně tak pochodovali Revoluční třídou a po Švermově mostě do Holešovic, byl přitom pouhým předznamenáním všeho skutečně velkého, s čím se měli teprve potkat. Kromě souboru dosud zcela nepřijatelných hesel na zřetelně improvizovaných transparentech totiž překvapil bezpočet volně koncertujících dixielandových kapel, pořadatelé v uniformách z tehdy premiérových Klarinetů a snad kompletní Semafor.

Ať ale dopadl ten první majáles jak chtěl, došlo i na jeho pokračování o rok později v roce 1965 – to byl zvolen, anebo spíš pasován na Krále majálesu, považte, americký básník Allen Ginsberg. Onen beatnický klasik sice neskončil zrovna dobře, a přece představovalo jeho vystoupení s maličkými činely v tehdejší Praze něco jako blesk z čistého nebe. Pamatuji s ním ovšem také jam-sessions ve Viole, ale to sem pro dnes nepatří. Podstatné totiž zůstane, že o majálesu v pětašedesátém roce už zřejmě nikdo nepochyboval a o těch dalších, které následovaly, to už vůbec ne. Opravdu se pak totiž scházeli zase zejména mladí jaksi paralelně s oficiálními adoračními velkoprůvody rok co rok a nejen v Praze. Nic takového už ale nemohlo nijak zvlášť překvapit, protože i tohle se náhle nejen smělo, ale také to jaksi přirozeně patřilo k tehdejší skvělé době vůbec.

Velmi si vážím těch studentů, kteří tyhle záležitosti zdědili a zejména pilně oživovali například v univerzitní Olomouci o dvacet let později. Tato jejich pravidelná snažení jistě měla svůj smysl i význam a také zřetelně předznamenávala najednou něco úplně jiného, to bylo zřejmé a je to tak chápáno dodnes. Odpusťte mi však, prosím, dvě věci, na které do smrti nezapomenu: jednak barvu, nádhernou náladu i celkový styl toho prvního majálesu z roku 1964, jednak jeho skutečný smysl. Přitom zdaleka nejen proto, že od toho velkého dne uběhlo k dnešku právě těch ukrutně dlouhých a jako s uděláním kulatých šedesát let.         

                                                                                                          Václav Junek