Monumenty televizní zábavy

Na zřejmou kvalitu se zvyká rychle

Protože od časů, jimž jsem věnoval posledně a hodlám v tom ještě pokračovat, uplynulo tolik let, že se případným dezorientacím třeba i těch z vás, kteří jsou jinak v běžném dějepise vcelku zběhlí, naprosto nelze divit. Navíc to může být ten pravý důvod, pro který teď zdůrazním, že se všechno, o čem jsem vyprávěl, anebo s tím právě začínám, dělo ještě před Srpnem. Jinak řečeno před dopadem té pohromy, která zgruntu rozkotala vojenským přepadením zvenčí ten doslova celý iluzorní vzdušný zámek, o němž zdejší davy naivně snily, že v něm budou žít a také dožijí docela dobře. A ještě k tomu zajímavě i se zřetelnou dopřednou nadějí na všechno další jen lepší.

Jenomže to bychom zabředli do nastražených pastí moderní historie zbytečně hluboko. Dohodněme se tedy tak, že se budeme i nadále věnovat výhradně těm peripetiím televizní zábavy, jak na postupně došlo před rokem 1968, anebo nejdéle do jeho poloviny. Ono ale je i tak o čem vyprávět – například už proto, že posledně vzpomenutý proces bezpečného zabydlování se televizního fenoménu v tehdejším tuzemském světě nejen pokračoval, ale přirozenou cestou zjevně mohutněl.

Přestože však necháme i tentokrát důvodně stranou množství politických audiovizuálních relací mnoha druhů, jež diváci u obrazovek vítali a předsrpnová doba je připouštěla, pořád toho zbyde docela dost, co je třeba připomenout právě z oblasti tehdejší televizní zábavy.

O dalších rovněž zde už oslavených pokračováních Písně pro Rudolfa III. netřeba hovořit. Po úvodním Křesle totiž divácký zájem o tento výjimečný seriál rozhodně nepolevoval ani v čase vysílání následujících epizod. Tedy těch, jež se postupně věnovaly dalším dramatickým zápletkám, zpravidla reagujícím na reálná aktuální témata a stylizovaným v situacích i prostředích u nás do té doby tak úplně běžně neprezentovaných.

Naproti tomu však nelze nepřipomenout rovněž to, že šlo při těch mimořádných příležitostech o první skutečný start do první ligy v případě Kubišové, Vondráčkové, Neckáře, Černocha a jistě také několika dalších jim podobně dobrých. Přitom hodně znamenalo, že se na roveň s nimi prezentovali třeba Hugues Aufray, anebo Udo Jurgens – už nesporné, skutečné hvězdy evropského významu.

Přesto i tahle vůbec ne zdánlivá drobnost představovala svou mimoděčnou samozřejmostí v kontextu se vším, co se tenkrát dělo kolem, vlastně zase cosi ještě jiného – další předzvěst něčeho neskonale většího a také významnějšího, co mělo teprve přijít.

Tady však záměrně odběhnu a připomenu epizodu, která jednak se zábavním uměním svým způsobem souvisí, jednak působila na jaře 1968 jako další zřetelné podepsání všech dosavadních zdejších pokusů vrátit se do civilizované Evropy přinejmenším na poli zábavního umění. Totiž natáčení příštího velkofilmu Most u Remagenu.

Povltavskou Davli, v které a kolem níž se tohle odehrávalo, jsem tenkrát navštívil a jistě zdaleka ne sám. Avšak hned napoprvé jsem musel, znaje jako naopak jeden z mála i skutečnou předlohu těch míst na Rýně, ocenit tvůrčí úsilí amerických filmařů a to výrazně.

Jinak ovšem také importované hvězdy zvučných jmen hrály, jak bývaly za tvrdou měnu zvyklé, kolem Vltavy se to hemžilo tanky s bílou hvězdou, Němci (a mezi nimi i někteří známí Češi v získaných rolích) po právu prohrávali – rodila se zkrátka velkolepá zábava pro obecenstvo poloviny světa, to nejméně. Nemluvě o tom, že se obecně jevily jako ještě mnohem zajímavější jednak ohlas, jaký tahle záležitost vyvolala daleko široko kolem hned v tom čase, jednak samotná samozřejmost, s jakou se i touto cestou otevíráme světu.

To, že byli Američané posléze nuceni ustoupit před zcela jinými tanky a dotočit ten film jinde, není konec konců vůbec důležité. Byl (a je dodnes) velmi dobrý, sledovaný už kolika generacemi a jeho natáčení opravdu mělo onen význam, jenž mu přisuzuji

Poměrně dost se toho ale dělo v daném směru jistě už předtím. Příslovečné prosluněné Šedesátky totiž přinesly v roce 1967 Expo v kanadském Montrealu a s ním především Kinoautomat. Což byla technická scénická hříčka, umožňující divákům v sále aktivně zasahovat do děje, uváděného na dvou rozdílných filmových plátnech a posunovaného kupředu dvojicí živých moderátorů – to v zásadě. Ve skutečnosti ovšem povýšil tuto záležitost její tvůrčí tým kamsi až netušeně výš.

Autorem původního nápadu a také jeho konkrétního provedení byl Radúz Činčera. Nikdy z řady ne vždy čistých důvodů dostatečně doceněný audiovizuální mág, jenž se posléze uplatnil i jinde v mnoha dalších realizacích minimálně stejného významu. Už pro tu Kanadu ovšem vytvořil rukou společnou a nerozdílnou s režisérskou dvojicí Roháč – Svitáček podle scénáře Pavla Juráčka další skutečnou zábavní událost, z které zůstával celý tehdejší svět ještě dlouho v upřímném šoku.

Ano, na Kinoautomat stály nekonečné fronty, načež se mohli ti šťastní v hledišti utleskat vždycky. Média mnoha jazyků nešetřila chválou i obdivem a parta Čechů (jistě se Slovákem Roháčem v čele) odvedla za oceánem kus dokonalé práce.

Jenomže onen úžas nad dosud neviděnou zábavní novinkou zdaleka nehasl ještě dlouho poté. A k tomu znamenal další ocenění pro tou dobou už značně populárního Miroslava Horníčka právě v roli Moderátora – o markantním přínosu české kultuře, takto zase jednou tolik vítězné na kolbišti opravdu globálním, už vůbec nemluvě.

Hovoříme-li však o světovosti jako takové, není možné nezmínit hned dvě další témata, z nichž ani jedno pod tuto myšlenou laťku rozhodně nešlo.

Potom, co ty původní zábavní programové kategorie, o nichž jsme hovořili už dříve, na televizních obrazovkách už dávno zdomácněly, totiž přicházely nové, anebo spíš nejnovějšími cestami. Tím mám na mysli kromě už přenášených finále stále populárnějších Zlatých slavíků rovněž jiné s tím minimálně srovnatelné zábavní události. Jistě tedy také nekonečnou sérii nových a nových medailonků první ligy interpretů, či vysloveně hudební programy – především ty, jejichž prostřednictvím se zase uplatňoval již ucelený kádr československých autorů, realizátorů i hitmejkrů a jimi protěžovaných sólistů. Anebo vysloveně zábavní férie doslova všeho druhu, čerpající svá obsazení z podobných tuzemských zdrojů.

Přicházely ovšem i vyslovené výjimky, ještě včera zcela nemyslitelné. Kupříkladu hudební galafestival s obecně bez problémů přijatým místním nazváním Bratislavská lýra. Zejména při takových příležitostech jakoby se totiž v tohle všechno zúročovalo. Tak, že se z tolik prosluněného, tentokrát ovšem hlavního slovenského města stávala na dobrých čtrnáct dní nesporná metropole československého šoubyznysu. Dokonce po několik po sobě jdoucích let, včetně patrně všech zdejších jednoznačných interpretačních špiček (i zde podle hesla Kdo chybí, prohrál) a opět se zpravidla vždy významnou mezinárodní účastí k tomu.

A to nehovořím o záznamech československé účasti na festivalu v Cannes a živém vysílání telemostu Paříž – Praha. Na dojem, jaký vyvolala perfektně vyhlížející Jaroslava Panýrková hovořící k nám z obrazovky nikoli před nějakou nalepenou turistickou fotkou, ale ze skutečných Elysejských Polí, nelze zapomenout.

Pořád zde však byl (ale hlavně zpíval, žil a vystupoval zásadně po svém) Karel Gott. Zprvu nenápadný mladík z Plzně, jenž překvapil napoprvé například na jevišti pražské, v oné době nanejvýš populární kavárny Vltava, dokonce už v roce 1957.

Zrovna o něm jsme zde dosud nehovořili, ale to byl záměr, protože by něco takového celé vyprávění jen zdržovalo. Především proto že byl nejspíš u všeho zatím z oblasti zábavního umění zmíněného.

Věc se má totiž tak, že už ono Gottovo první pražské prosazení se jen předznamenalo celou jeho tomu následující vysloveně hvězdnou kariéru – počítaje v to angažmá v Semaforu, suverénní vítězení ve slavičích soutěžích i na již zmíněných písňových festivalech, včetně mnoha cizozemských, a vůbec celý jeho nástup, jímž posléze tak snadno převálcoval všechno do té doby v zábavním kumštu obvyklé. A brzy nejen v tom zdejším.

Kromě vždy úctyhodného počtu postupně získaných Slavíků je už samotná filmografie Karla Gotta (anebo, chcete-li soupis všeho, co s ním kdy bylo natočeno) velké a ještě k tomu mnohastránkové čtení. Třeba jen přehled filmových písniček (jakkoli se jim dnes říká klipy) budí nezbytnou úctu, neboť jen mezi roky 1962 a 1968 uvádí dobrých třiačtyřicet audiovizuálně zpracovaných písňových titulů, o čemž se mohlo všem jeho kolegům sotva zdát. Jen namátkou: Zdvořilého Woodyho, Oči sněhem zaváté, Trezor, Lady Carneval i dlouhou řadu jiných, stejně dobrých, jež uvádějí televize rády a dodnes.  

A to nehovořím o roce 1964, v němž zazářil v (už tehdy Roháčových a Svitáčkových) Klarinetech jako postava natolik výrazná, že ji naprosto nešlo přehlédnout. Načež pokračoval stejně o dva roky později v Němcových (a Ester Krumbachové) Mučednících lásky anebo, v roce 1969, v Čase slunce a růží, dalším díle režiséra Jana Němce.

Gottovu účast v Podskalského hašlerovském muzikálu Ta naše písnička česká beru ovšem jako daný fakt, podobně jako zde již, jak se domnívám, důkladně probraná pokračování Písně pro Rudolfa III. Ani jeden z těchto, ale i jiných podobných titulů by nemohl být bez jeho vždy markantní prezentace nikdy tak dobrý, jaký poté doopravdy byl. 

Když až dosud řečené shrneme, dá se směle tvrdit to jednoduché a prosté, že si takto oslovovaná divácká obec zvykla na nabízenou kvalitu zvykla snadno a rychle. A také, že  žádala totéž i dál a k tomu právem a se vcelku oprávněnou samozřejmostí. Dařilo se prostě a výsledky úsilí, vynakládaného na tvorbu dalších a dalších zábavních překvapení, se líbily. Rovněž jejich původci sice nutně museli být pořád lepší a lepší, avšak ti, které takto oslovovali, bývali nadšení právem.

Bohužel, celý ten báječně prosluněný svět růží skončil, jak dobře víme, hned s ránem 21. srpna 1968. Načež bylo kromě ostatních stejně postižených českých a slovenských milionů na doslova všech dosud zde přímo zmíněných, aby se vůči té katastrofě nějak postavili.

Zase v to Karla Gotta počítaje a ono se to pak tak či onak skutečně dělo.

                                                                                                   Václav Junek

(Příště: Ostrava, Brno a Bratislava v přibližně stejné době)