O Artesu s Richardem Adamem

Koncem minulého roku jsme si připomněli Richarda Adama prostřednictvím jeho prvního literárního příspěvku, ve kterém mimo jiné krátce vzpomínal i na vznik Artesu před 55 lety. První svojí skutečnou knihu potom věnoval své úloze coby údajného špiona v CIA, ale teprve jeh druhá kniha, nazvaná Staré lásky opravdu nerezaví, je pro nás v tuto chvíli zajímavá. Artesu tu totiž nevěnoval jen pár řádků a odstavců, ale celou jednu kapitolu. Pojďme si spolu připomenout, co o něm napsal:

V roce 2000 jsem se stal tajemníkem ARTES. Cesta k tomu ovšem vůbec nebyla jednoduchá. Přitom zdaleka nejen pro mne.

Sice víme, že toto sdružení umělců vzniklo už mnohem dřív, původně v osmašedesátém roce. A také že celkem brzy nato i zaniklo. Stejně jako tenkrát i teď, po „sametu“, však přišla chvíle, kdy nebylo jen možné, ale především potřebné a nezbytné za docela nové situace znovu uvažovat o zřízení instituce, která by se zastala zábavního umění a jeho sólistů. Avšak to, jak k tomu došlo doopravdy, má dnes svým způsobem bájnou podobu: stalo se tak totiž už někdy koncem listopadu 1989 (sic!), navíc za okolností celkem přesně odpovídajících zvykům v naší branži: v uzavřené debatě, kdy po představení slovo dalo slovo. Tak už to bývá a tak tomu bylo i tehdy. Tentokrát v zákulisí hotelu INTERNATIONAL v Podbabě.

Jenomže toho historického dne se nehovořilo ani tak o kšeftech, o tom, jak (anebo není) doma, ani o jiných jinak a jindy tak běžných tématech. Teď totiž s Jaroslavem Olšou, dalším Jaroslavem, Radáčkem, a Karlem Deylem také ostatní ten den tam vystupující umělci poprvé probírali, jak se dát dohromady, aby to mělo smysl. A aby to také bylo k něčemu.

Druhé kolo těchto debat přišlo brzy nato. V šatnách za barem hotelu JALTA. Teprve tam, jestli se anály nemýlí, dr. Olša poprvé přišel s myšlenkou renesance ARTERSU. Nejenže se dál jen planě nemluvilo – všech devět přítomných kumštýřů dalo do placu po tisícovce, a tak měl nový ARTES do začátku úplně první kapitál.

Jestli to bylo dělným duchem a celkovou skvělou atmosférou té doby, to dnes už s určitostí nevíme. Stalo se však, že v týdnech mezi dubnem a květnem 1990 nakonec dosud jen spící ARTES opravdu spatřil světlo světa. Znovu a opět se vším všudy, co k takovému zásadnímu kroku patří. Sešla se valná hromada, byl ustanoven nový výbor včetně kontrolní komise a nového tajemníka dr. Jaroslava Olši.

Zejména tomuto muži vděčíme dodnes za mnohé. Nejenže se mu poté podařilo nově vzniklý subjekt doslova vydupat ze země. V tehdejším celostátním zmatku jej totiž také dokonale zabezpečil po legislativní a konečně i materiální stránce.

Takto vzniklý ARTES už brzy nato sdružoval víc jak tisícovku umělců všeho druhu, skutečně pracoval a by co k čemu.

Bez uzardění lze říci, že současný ARTES je k dnešku už třiadvacet let významnou institucí, jíž se povedlo dostát liteře i duchu své zakládací formule. Sdružuje výběr umělců, jimž je nápomocen a jimž slouží (a je oporou), kdykoli je cosi podobného zapotřebí. Především je však rok co rok prezentuje v rámci úctyhodného a v praxi podobných institucí naprosto neviděného počtu čtyřiceti až padesáti veřejných podniků, které sám pořádá. Podporuje své členy po celých Čechách i na Moravě.

U toho všeho jsem byl. Postupně, ale vždycky rád. Bavilo mě pracovat s kolegy a snažil jsem se udělat něco nejen pro ně, ale také pro to, aby se na jejich umění jen tak nezapomínalo. Připouštím, že to v době, která stáří programově nepřeje, nebylo a není zrovna nejsnadnější, leč – daří se.

Jednou z prvních velkých akcí, které jsme v rámci aktivit ARTESU uspořádali, byla tak zvaná ZLATÁ PLATINA, a to ještě v roce 2000. Přesněji řečeno šlo o velkolepý koncert, kdy ve Velkém sále pražské LUCERNY vystoupila celá řada umělců (a umělkyň) vesměs se honosících dnes naprosto nevídaným počtem fakticky prodaných gramofonových desek anebo zvukových nosičů vůbec. Na tamním pro snad všechny svatém pódiu jsme spolu s Juditou Čeřovskou uvedli neskutečnou řadu kolegů. Bylo jich dohromady snad dvacet – počínaje Jiřím Vašíčkem a Jiřím Popperem přes Helenu Blehárovou, Jarmilu Veselou a Yvettu Simonovou až ke Standovi Procházkovi a Melánii Olláryové. Ta přijela až z Bratislavy. Ale bylo jich tenkrát ještě víc.

Jediný, kdo tenkrát osobně chyběl, byl z těchto velkých jen Josef Zíma, protože nemohl zrušit už dávno předtím slíbené představení mimo Prahu. Ale i za něj převzala skvostný památeční diplom jeho paní Eva Klepáčová.

Tvář ív tvář doslova natřískanému Velkému sálu to byla vpravdě neuvěřitelná prezentace československé pop kultury celých uplynulých desetiletí. Opravdu to byl úspěch, jaké se běžně nevyskytují. Nakonec tu velkolepou událost uzavíral tehdejší ministr kultury Pavel Dostál – ano, ten, co si ho pamatujeme s věčnou šálou kolem krku. Od mikrofonu tehdy jasně řekl, že to byla živá přehlídka toho nejlepšího, co mohla české (a slovenská) populární hudba svému publiku kdy nabídnout.

Nejen já, ale hlavně on jsme se však přitom dost podivovali, že Česká televize neměla o tuto prezentaci zájem. Respektive původně měla, ale během jednání byly z její strany finanční požadavky navýšeny tak, že jsme na ně legálně nikdy nemohli dosáhnout. Škoda, hoši z Kavčích hor sice měli možnost navěky zachytit opravdu jedinečný materiál, ale asi měli v tom čase jiné zájmy. Třeba natáčení jakéhosi předem zapomenutého umělce tvořícího někde ve sklepě přeplněném tak deseti lidmi jeho ražení.

Dodnes mne velmi zajímá, kdo byl osobně zodpovědný za to, že takový dokument, zachycující pop elitu padesátých a šedesátých let minulého století stále ještě v plné síle, nevznikl. Je docela dobře možné, že něco takového mohlo vadit některému z laciných estétů motajících se tehdy v takovém počtu kolem nejvyššího a nejsvětějšího s největším srdcem na Hradě.

Laureáti naší Zlaté platiny se na rozdíl od takových dodnes těší přízni publika, i když u toho často bohužel osobně nejsou. Proč to nepřiznat – nejsou zapomenuti především díky ARTRESU.

Adam, Richard; Staré lásky opravdu nerezaví – Celý život s písničkou, vydání první Praha, Petrklíč 2013

Připravil Tomáš Hejna