Ocenění celoživotního umění zábavy

Na nedávném oceňování MISTRŮ zábavního umění 2023 byli poprvé oceněni i někteří tvůrci za celoživotní mistrovství v zábavě. Všichni jsou již zapsáni v Síni slávy zábavního umění a mnozí obdrželi titul MISTR.

Pro jistotu si vám je dovolíme znovu připomenout:

Ocenění za celoživotní mistrovství v zábavním umění:

Lucie Bílá                                       zpěvačka

Jiřina Bohdalová                           herečka                   

Iva Janžurová                                 herečka

Jitka Molavcová                             herečka a zpěvačka

Yvetta Simonová                          zpěvačka

Helena Vondráčková                  zpěvačka

Dalibor Janda                                 zpěvák a textař

Petr Janda                                       hudebník a zpěvák

Josef Dvořák                                   herec

Jiří Suchý                                        dramatik a herec

Karel Šíp                                         scénárista a moderátor

Josef Zíma                                      zpěvák

I když jde jde o osobnosti všeobecně známé, tak budeme postupně zveřejňovat jejich medailonky. Mohli jste je již na našich stránkách zaznamenat, ale určitě nebude na škodu si je znovu připomenout.

Yvetta Simonová – první dáma české popmusic.

Bylo to 4. listopadu 1928, když se narodila Yvetta Roubalová v průměrné středostavovské rodině v Českém Brodě. Jako snaživé děvče „chodila do klavíru“ a ráda zpívala.

Když jí bylo sedmnáct, tak už ale úspěšně zpívala v bratislavském Divadle operety. Odtud vedla cesta opět do operety v Praze, do Hudebního divadla v Karlíně. To už se o ní docela vědělo, a tak její cesta pokračovala už jako již sólové zpěvačky v tehdy populárním dancingu Vltava s orchestrem Zdenka Bartáka a dalšími známými orchestry té doby.

Její pěvecká kariéra byla úzce svázána s jejími osudovými muži, současně i manželi. S prvním jí seznámil její idol Oldřich Nový, když jí představil mladého manažera Františka Spurného.

Manželství jim sice dlouho nevydrželo, ale má s ním syna Tomáše Spurného, současného ředitele známého Divadla u hasičů. Manžel František Spurný byl významnou osobností zábavního umění. Celá dynastie Spurných je spojena s Lucernou, které dlouhá léta šéfovali. Kolem roku 1968 založil František českou pobočku mezinárodní švýcarské agentury Schmidt Production, a mj. se staral o Karla Gotta, Waldemara Matušku aj. On také zařídil cestu Gotta do Las Vegas a přivezl do Prahy třeba Lujse Armstronga.

Dalším „hýbatelem kariéry“ byl zcela jistě skladatel Jaromír Vomáčka. Ten už pro Yvettu psal hity jako „Zhasněte lampiony“, „Já jsem zamilovaná“, ale od něj je daleko známější jsou třeba „Vánoce, vánoce, přicházejí“, a ještě v roce 1968 „Běž domů, Ivane“, což znamenalo konec kariéry a brzkou smrt.

Třetím, znovu osudovým, partnerem se stal dirigent a kapelník Karel Vlach. S ním nazpívala více než 500 populárních písní, řadu z nich i se svým (jen pěveckým) partnerem Milanem Chladilem.

Když se ale vrátíme zpět, tak se v roce 1958 stala hlavní hvězdou Orchestru Karla Vlacha. To už se také ze „Spurné“ stala na popud Jana Wericha „Simonovou“, aby její „spurné“ příjmení neodrazovala fanoušky.

Její jasný hlas s romantickým témbrem se líbil a slavní autoři, třeba Pavel Vrba, Vladimír Dvořák aj., jí psali krásné písničky. Jen si vzpomeňme na „Plují lodi do Triany“, „Dva modré balonky“, s Milanem Chladilem „Děti z Pirea“, „My dva a čas“, „O nás dvou“, „Příběh naší lásky“.

Sladká romantika, statisíce posluchačů slzelo radostí. Ne, nedělám si legraci. Byl to závan svěžího vzduchu a radosti. Potěšení a odpočinek ze starostí všedních dní.

Nezapomenutelný je i její romantický hlas, kterým nazpívala písničky ve filmu Limonádový Joe, aneb Koňská opera. Možná si rádi zanotujete „Když v báru houstne dým“ a hlavně „Whisky, to je moje gusto“.

Paní Yvetta i ve svém věku občas zpívá k potěšení pamětníků na setkáních pro seniory.

Ocenění MISTR zábavního umění obdržela hned na prvním setkání tvůrců zábavy. A následně byla zapsána do Síně slávy zábavního umění.

Držíme jí palce a přejeme pořád hodně zdraví a dobré nálady.

Václav Soldát

A pro změnu si připomeňme mužského zástupce:

„CHRAPLAVÝ“ DALIBOR JANDA

Narodil se 21. března 1953 v Drahotuších u Hranic na Moravě.

Zpěvák, hudebník, skladatel i textař, podnikatel. Vyučený strojní zámečník.

Prý je beran, nejen proto, že se v tomto znamení narodil, ale i v celém svém životě. Prý je výrazně tvrdohlavý, třeba už tím, že se měl oholit, ale stále si pěstuje své třídenní strniště. Kdysi se o něm říkalo, že si nechal dovézt strojek na stříhání ovcí s Austrálie, který má dobře nastavené ostří a tím se právě holil, aby byl stále dokonale mírně zarostlý. Totéž platí o jeho hlasu. Původně totiž zpíval běžným svým hlasem, ale časem zkusil charakteristický „chraplák“ a ten si dodnes drží. Je pořád „svůj“!

Začínal zpívat ve své rodné obci někdy v šedesátých letech. Říká, že od dětství chtěl být zpěvákem a už v páté třídě vyhrál první pěveckou soutěž. Čtyři troky se učil hrát na kytaru v „Lidušce“, tedy Lidové konservatoři v Hranicích, později i na klavír a v patnácti s kamarády založil svoji první kapelu „Pacifik“, později pak Prototyp“. Hráli na odpoledních čajích převzaté světové hity. Odpolední čaje byla tehdy nejrozšířenější forma zábavy mladých. Žádné diskotéky nebyly, nikdo je ani neznal. Velký sál s živou kapelou z místních zdrojů, spíše sváteční oblečení, podávala se „grenadina“ – to byla nealkoholická limonáda s kompotem a sálem občas procházeli pořadatelé, kteří napomínali příliš „divoké“ tanečníky (nostalgická vzpomínka).

Ale přišla normální vojna v devatenácti do Košic. Tehdy byla taková praxe, že mladí z Čech byli posíláni na Slovensko, a Slováci zase do Čech. Měl štěstí, „mazáci tam měli kapelu Split a já s nimi začal hrát a zpívat“. A teprve po vojně zkusil svůj typický „chraplák“ a už mu to dodnes zůstalo.

Zrovna tak měl štěstí, že přešel do Prahy, kde postupně hrál a z píval s mnoha barech a na „tancovačkách“, že se tu potkal se svým „dvorním“ textařem Honzou Krůtou, tehdy redaktorem nejoblíbenějšího časopisu „Mladý svět“. Ten vzpomíná:

Psal se rok 82 a jeden muzikant za mnou přivedl vlasatého, vousatého člověka, který se jmenoval Václav Janda a ten Václav Janda mi dal kazetu, že má nějaké muziky.

Původní Václav si pak změnil jméno po svém kmotrovi Daliborovi a z drsného bigbíťáka se během pár let díky charakteristickému hlasu a přirozenému hudebnímu nadání stal trojnásobný Zlatý slavík a můj spoluautor, se kterým máme na kontě kolem stovky písniček a pamatujeme léta, kdy se každé velké desky prodalo kolem půl milionu kusů. A není asi většího potěšení pro autora, když po třiceti, pětatřiceti letech slyší zpívat celou O2 arénu nebo přecpanou Lucernu Hurikána, Kde jsi, a další naše písničky.

Dalibor je správně tvrdohlavý chlap, který si nikdy nedal do ničeho mluvit. A ta tvrdohlavost se mu vyplatila. Jsme dvojka, která si většinou nemusí nic dlouho vysvětlovat“.

Připomeňme si jen některá TOP Dalibora Jandy:

Hurikán (1985 Zlatá deska Supraphonu)

Zlatý slavík (třikrát 1986 – 88)

Kde jsi (1987 Zlatá deska)

Deset prstů pro život (1988 Zlatá deska)

Platinové desky 2x (udělovaly se za 1 milion prodaných nosičů)

Jen pro doplnění. Do roku 1990 zde existovala jen tři vydavatelství gramodesek a později CD: Supraphon a Panton v Čechách a Melodia na Slovensku. Ocenění „Zlatá deska“ se v osmdesátých letech udělovalo za 200 tisíc prodaných nosičů, později byl tento limit snižován. Nejvíce jeho hitů napsal již zmiňovaný Honza Krůta na jeho vlastní muziku. Ale třeba „Oheň, voda, vítr“ složil Ladislav Štaidl, „Vcházím bez vyzvání“ zase Karel Svoboda.

Dalibor Janda se svojí kapelou „Prototyp“ jezdil léta i po klubech a barech v zahraničí (Švýcarsko, Německo, Itálie, Polsko aj.), koncertoval v Čechách i na Slovensku, kde měl do dvacátých let na tři tisíc e vystoupení. Kromě Slavíků vyhrál i Děčínskou kotvu, Bratislavskou lyru, vyprodával samostatné velké koncerty v Lucerně. V roce 1990 založil své vlastní hudební vydavatelství „Hurikán“, kde dosud vyšlo téměř sto titulů hudby a mluveného slova.

Jezdí a hraje dodnes, dělá i menší programy po jeho pamětníky z mládí v Domovech seniorů. Ani se moc nezměnil a je pořád mladý.

V roce 2020 dostal ocenění MISTR zábavního umění a byl uveden do Síně slávy.

Václav Soldát