Pan Ponrepo se vám klaní!
Malý, mírně obtloustlý pán, v černobílém filmečku, se před filmovým plátnem v dlouhém císařské kabátě obřadně uklání svým divákům.
Ale jako to vlastně všechno začalo.
Už T. A Edison si nechal po svém fonografu patentovat také kinetoskop, něco jako prohlížečku fotografických obrázků. Ale teprve bratři August a Louise Lumiérové představili 28. prosince 1895 v Paříži výkonný Kinematograf, který promítal první krátké filmy na plátno.
Byli to obchodníci, tak svůj vynález neprodali, ale vycvičili desítky promítačů, kteří s ním jezdili po světě a promítali první filmy. I Císař František Josef I. navštívil spektákl v roce 1896 ve Vídni a byl nadšen. Samozřejmě došlo i na České země. První projekce byla v Karlových Varech, další pak v Mariánských Lázních.
To už bylo našemu hrdinovi, průkopníkovi kinematografie téměř 40 let! Tak si ho představíme.
16. června 1858 se v Praze narodil jakýsi Dismas Šlambor! Vyučil se pozlacovačem, jako jeho otec. Měl ale zvláštní talent, uměl „kouzlit“ a tak se raději dal na profesi kouzelníka a eskamotéra, iluzionisty. Putoval po vlastech Českých, a protože jeho jméno bylo málo výrazné, tak ho změnil na Viktora Ponrepo. Víktor jako vítěz, Ponrepo podle zámečku Bon Repos (Dobrý odpočinek) v Lisé nad Labem.
Asi byl úspěšný kouzelník, dokonce mu vyšla ve známém Storchově nakladatelství kniha o „Salónním kouzelnictví, břichomluvectví, čtení myšlenek… atd.“
Měl čich pro technický pokrok. Inspiroval se na Jubilejní výstavě 1891 v Praze, kde viděl první pokusné filmy Jana Kříženeckého (o něm samostatně v dalším díle vzpomínání). Tak si za pár let pořídil vlastní Edisonův fonograf a později i Kinematograf, kterými oživoval svá kouzelnická představení.
Nakonec začal provozovat vlastní putovní biograf. Dostal licenci a jezdil po českých městech, kde s velkým úspěchem představoval první němé filmy, dokumenty natáčené v cizině. Filmy byly doprovázeny na klavír a housle, občas i komentovány majitelem biografu. Úspěšné byly např. „Búrská válka v Africe“. „Trh v Neapoli“ a další.
Konečně dostal i licenci pro Prahu a tak 15. září 1907 založil první stálé kino v domě U modré štiky v Karlově ulici na Starém městě. Slavný herec té doby Josef Šváb-Malostranský ale vzpomíná, že první pražské kino měl ještě jako Dismas Šlambor již v roce 1899 Ve Smečkách. Zdá se ale, že to bylo jen krátké hostování v Praze.
Protože si vážil svých diváků, navíc se jich tenkrát do malého kina moc nevešlo, tak je osobně vítal podáním ruky a také se s nimi osobně loučil na konec svých spektáklů. A protože představení přibývalo, tak nechal natočit své několikeré klanění, které se nejdříve na konec a posléze i na začátek představení promítalo. Své kino označoval jako „rodinný podnik“ a tak se i k návštěvníkům choval.
Brzy po něm založil František Tichý kino Illusion, pak znikla kina Orient v Hybernské, Na poříčí kino Grand Théátre Electrique Elite, v roce 1909 zahájilo i kino Lucerna v komplexu paláce Lucerna ve Vodičkově ulici. Za rok jich bylo už osmnáct a další vznikala po celé republice i na Slovensku.
Ale zpět k panu Ponrepovi.
Díky své kouzelnické praxi z mnoha veřejných představení dovedl skvěle bavit publikum, improvizovat a dramatizovat děje na plátně. Dokonce si nechal nafilmovat i jedno své kouzelnické číslo „Ponrepovo kouzelnictví“, které ve svém kině promítal.
Někteří umělci a veřejní činitelé se ale proti filmu začali stavět kriticky, jako k přízemní zábavě, a tak zájem polevoval. Ponrepo se stal místopředsedou Spolku majitelů českých kinematografů, založil i půjčovnu filmů, ale pak přišla „Velká válka“ (tak se nazývala I. světová válka). Po válce ale zjistil, že ho už kino příliš neuživí, a tak v roce 1924 požádal o obnovení kouzelnické a eskamotérské licence. Téměř chudý zemřel v prosinci 1926.
Kino Ponrepo fungovalo ještě ve třicátých letech a promítalo němé fílmy. Jeho jméno je dodnes spojeno se začátky naší kinematografie. Žije dále i ve figurce populární loutky „Pana Prokouka“, kterou vytvořil Karel Zeman pro své loutkové filmy a mnozí si ji pamatují ze svého dětství.
PhDr. Václav Soldát
