PRVNÍ ČESKÝ KABARET

Národní zpěváček a první kabaretiér

Za přelomový rok kabaretní zábavy můžeme označit 1889, kdy byl na bulváru Clichy v Paříži otevřen slavný „červený mlýn“ Moulin Rouge. Ten se stal symbolem všech kabaretů světa.

Ale, podívejme se, jak to bylo u nás:

Končící devatenácté století je i u nás charakteristické vyvrcholením obliby nejrůznějších písničkářů, pouličních zpěváčků kramářských písní, pouťových zpěváků s obrazovým ukazováním strašlivých mordů, jednoduché přímočaré zábavy. Velmi často byly tyto písně poněkud (s)prostonárodní.

Zpěvákům se začalo říkat „národní zpěváčci“, jejich písničky si lidé zpívali nejraději v hospodách, třeba U Rozvařilů, v pivovaru Bílá labuť, i jinde v kdejaké putyce. Prostě zlidověly. Ten titul „zpěváček“ je něžný. Ale je od lidí. Vznikl „městský folklor“.

Možná jste někdy zaslechli:

„No tak vidíš Máňo, přece jsme Tě lízli,

Tohle si nám Máňo dělat neměla…“, nebo

„Pěknou mám, pěknou mám,

Lacino jí neprodám…“, ale i jednu z nejznámějších

„Na Poříčí, dítě křičí,

Ženská drhne schódy…“

A samozřejmě:

„Padla facka, padla na sále…“

Těmito kramářskými písničkami a vlastně hospodským folklorem se inspiroval dnes už téměř zapomenutý původně potulný komediant, herec a zpěvák, sám autor mnoha jednoduchých písniček, později kabaretiér, divadelní ředitel i dramatik.

František Leopold Šmíd (Schmidt 1848 – 1915).

Ten po kariéře v kočovné divadelní společnosti zakotvil v Praze a v roce 1892 založil v restauraci U zlatého soudku v Ostrovní ulici za Bílou labutí první šantán, vlastně první český stálý kabaret. Nazval ho První pražská pěvecká společnost.

Ještě předtím v roce 1888 se stal předsedou Jednoty národních zpěváků. Tento spolek také začal vydávat časopis Národní pěvec, který bychom mohli označit jako první náš časopis populární hudby. A Šmíd byl jeho nadšeným přispěvatelem a redaktorem.

Kabaret měl poměrně jednoduchou programovou skladbu. V první části se odehrálo až patnáct hudebních, tanečních, artistických výstupů i komických čísel (dnes bychom mohli použít označení One Man Show či Stand Up), písničky střídal většinou i kouzelník. Ve druhé části pak diváci shlédli jednoduchou jednoaktovku, kterou si sám Šmíd většinou složil včetně hudby a písniček.

Kabaretiér Šmíd ale proslul právě samostatnými výstupy. Nejslavnějším byla figura „Žižkovského Pepíka“ s hospodskou hantýrkou pražského podsvětí. Údajně byl vzorem podskalský zlodějíček Véna.

Spisovatel Adolf Branald vzpomíná na vzpomínkovou slavnost právě na počest Františka Šmída, kdy pamětník předváděl jeho typické kabaretní číslo:

„Generálský funus. Jak původ táhne, postupně se Šmíd proměňuje v přihlížející obecenstvo, v kavalérii, infantérii, smutečního koně, umrlčí vůz, invalidu, adjutanta, ve spouštění do hrobu, čestnou salvu a kutálku, která se rozjařeně valí na zpáteční cestě z krchova“.

Stejně tak se tradovaly jeho výstupy třeba průvodce cizinců s lámáním němčiny na hradech a zámcích, figury domovníka, metaře a dalších figurek z ulice. Musel to být ohňostroj improvizací a nápadů. Vrchlický mu prý říkal „Živé pražské noviny“.

Nejvíce ho však proslavil dodnes známý „Batalion“, příběh z alkoholového podsvětí. Původně divadelní hra o osudech skutečné osoby, právníka i poslance zemského sněmu Františka Uhra. Ten propadl alkoholu a skončil jako žebrák a bezdomovec. Jeho domovem se stala skutečná krčma, zapadák Batalion, kde poskytoval právní rady těm nejchudším. Poprvé byla hra uvedena 9. září 1893.

Hra byla velice úspěšná a byla dokonce dvakrát zpracována do filmu, dnes pro pamětníky. V prvním filmu z roku 1927 můžeme vidět jako Uhra slavného skladatele a kabaretiéra Karla Hašlera, ve filmu z roku 1937 pak hrál hlavní roli František Smolík.

Možná si vzpomenete, alespoň na první slova titulní písničky „Pryč a pryč je všechno…“, kterou pro tuto hru složil právě sám Šmíd.

Po padesátce pak získal licenci na provozování biografu, po roce 1910 pak ještě redigoval časopis Český artista.

Éra kabaretů u nás pokračovala velmi úspěšně dál. Jen si letmo připomeňme alespoň několik příkladů:

 Červená sedma

Kabaret založil Jiří Červený v roce 1909, fungoval až do roku 1922 kdy zanikl pro nezájem publika.

Kabaret BUM

Založil si ho Emil Artur Longen, když se pohádal s Červeným. Přetáhl k sobě Ference Futuristu a Emana Fialu, posléze získal třeba Sašu Rašilova, na chvíli i Vlastu Buriana a další známé komiky. Ale fungoval jen krátce v roce 1920, Burian si s Futuristou kradli fóry a gagy, a tak se opět pohádali a rozešli.

Z obou těchto divadle pak vznikla Revoluční scéna – provokativní a bohémské divadlo, které se zaměřovalo na satiru a groteskní humor, později pak na komediální celovečerní hry i světová dramata.

Různé drobné kabarety zejména v Praze a větších městech fungovaly dále, dokonce i počátkem II. světové války v Protektorátu. Po válce ještě zhruba dva roky, ale pak kulturní život kabaretní formě zábavy příliš nepřál.

Na tuto formu začala v šedesátých letech navazovat netradiční divadélka, kterým se říkalo „malých forem“, počínaje tzv. „Nedivadlem“ Ivana Vyskočila a spol. v Redutě, až k Semaforu.

Pro hlavně zahraniční turisty se v minulém režimu udržoval Kabaret v pivovaru U Fleků i v pražské Alhambře.

Velká éra kabaretního RETRA se do veřejného povědomí vrátila až v televizních revuích Zdenka Podskalského.

To je ale už jiná a nesporně zajímavá kapitola, určitě se k ní ještě dostaneme.

PhDr. Václav Soldát