Doktor humoru, co nebyl doktorem
Dějiny humoru jsou plné zajímavých osobností, uměleckých děl, písní a popěvků, básní, divadelních her, filmů a samozřejmě i knih. Nejspíš se jich už nikdy nedopočítáme, a dokonce ani ti nejpečlivější čeští, natož světoví vědci, historici a nadšení autoři nikdy nedokázali zaznamenat ve všemožných slovnících, encyklopediích, souborech a studiích všechno a všechny. Někteří byli bezejmenní, na některé se postupně zapomenulo, ale mnoho dalších se dočkalo uznání a stalo se nesmrtelnými. Jedním z těch šťastnějších byl i Hugo Boettinger, známý hlavně jako Dr. Desiderius. Připomeňme si nyní nejen jeho osobu, ale také jeho jedinečné dílo.
Jako Hugo Böttinger se narodil v Plzni 30. dubna 1880 do rodiny fotografa a malíře Josefa Böttingera, po kterém zdědil i své výtvarné umění. Měl několik sourozenců, z nichž jedním byl i jeho starší bratr Jindřich, rovněž malíř. Hugo ale neměl možnost s ním prožít příliš času. Zemřel, už když mu bylo šest let. Také jeho ostatní sourozenci, které měl Hugův otec s jeho matkou a předtím s jeho tetou (Josef Böttinger si nejprve vzal Hugovu „tetu“ a po její smrti její mladší sestru, tedy Hugovu matku), brzy zemřeli, a to na následky tuberkulózy. Z úcty k bratrovi později převzal jeho pseudonym, k čemuž se ale teprve dostaneme.
Už jako student se věnoval kreslení satirických vtipů, kreseb a ilustrací, a už v té době se zaštiťoval pseudonymy, protože studenti měli tehdy podobné věci velmi přísně zakázány, včetně satirického vyjadřování, divadla nebo dokonce sportu (hlavně fotbalu). Nakonec se stal úžasným a známým výtvarníkem a ilustrátorem, známým z řady časopisů a také výstav. Lidé měli jeho styl a pojetí velmi rádi. Jeho karikatury měly jedinečný styl. Byly nakresleny svižným „rukopisem“, který zachovával jen nejnutnější kontury, ale zároveň jasně podtrhovaly význam. Velmi často si přitom dělal v karikaturách legraci ze známých osobností, zejména z uměleckého prostředí. Přitom neexistují důkazy, že by si tím někoho z nich někdy znepřátelil. Naopak. V jeho blízkosti se neustále pohybovaly zástupy přátel i obdivovatelů. Přesto Boettinger, který si později pozměnil své pravé jméno, nikdy nezpychl.
V roce 1920 oslovil Boettingera jako ilustrátora Arnošt Heinrich, který v té době působil jako šéfredaktor Lidových novin. Ty přišly v té době s ojedinělým konceptem – pravidelně na určitém místě představovaly aktuální veřejné informace prostřednictvím kreseb a karikatur. Respektive přinášely tímto způsobem informace a názory redakce i veřejnosti. Právě v tom se cítil Boettinger nejlépe. Už dříve sice ilustroval některé knihy, články a kreslil vtipy pro různé humoristické časopisy, ale ilustrování a kreslení podle dané předlohy ho omezovalo, zatímco kreslení karikatur na volné téma si užíval. Pravidelně vycházely jeho karikatury známých osobností, mezi nimi mnoha umělců a kolegů a samozřejmě politiků. V jeho kresbách ale nebyl úmysl někoho cíleně zesměšňovat nebo urážet, ale pouze vyzdvihovat charakteristické rysy těchto osobností a poněkud je zveličovat. Právě proto si nikdy nikoho neznepřátelil. V dalších jeho kresbách útočil na společenské neřesti společnosti, včetně lakotnosti, šosáctví, maloměšťáctví a dalších.
I když by se z jeho karikatur dalo soudit, že uměl výtvarně pracovat jen „horkou jehlou“, je to omyl. Tak především Boettingerův styl byl originální a oblíbený právě proto, že byl jednoduchý, úsporný, vyznačoval se pouze zkratkovitým vyjádřením, ovšem toho nejdůležitějšího, co lidi opravdu zajímalo. Ve skutečnosti začínal Boettinger jako nadaný malíř. Rodiče se snažili dát synovi do života vše, co bylo třeba. Když otcův ateliér v Plzni přestal prosperovat, přestěhovala se rodina do Prahy. Ani tam se ale otci nedařilo, a tak odjel v představě rychlého výdělku do Ameriky, zatímco zbytek rodiny se přestěhoval do Příbrami k příbuzným. Ani tak se ale otci nepodařilo vydělat potřebné prostředky a rodina se tak vrátila zpátky do Prahy. V roce 1891 naštěstí získal stálé zaměstnání na Jubilejní výstavě, kde pomáhal s instalacemi pavilonů a výstav. V roce 1895 tak mohl Hugo Boettinger nastoupit na studia na Uměleckoprůmyslové škole, kde se věnoval malířství. Vedle toho se rodiče snažili, aby jejich dítě mělo i hudební vzdělání, a tak mu zaplatilo učitele. Tím nebyl nikdo jiný než Josef Suk. Boettinger se sice na housle nikdy pořádně nenaučil, zato se z nich stali přátelé na celý život.
Byl natolik nadaný, že dokonce se svým přítelem Tavíkem Františkem Šimonem získal stipendium nadace manželů Hlávkových, aby mohli odjet na studijní cestu do Francie. Bylo to v roce 1903, kdy také zemřel slavný malíř James McNeill Whistler. K uctění jeho památky se v pařížském muzeu Musée du Luxembourg konala výstava jeho děl, které ale vévodil především obraz nazvaný Arrangement in Grey and Black, jinak známější jako Whistlerova matka. Tento jedinečný kus oba mladé studenty inspiroval svojí podobou těžkopádného stínování jednou barvou v mnoha odstínech, což se oba rozhodli napodobit. Postupně tak zkoušeli všemožné odstíny a vznikly jedinečné soubory jejich vlastní interpretací tohoto stylu. Po návratu se ale oba vrátili zpátky k malování krajinek a lidových výjevů. I ty jsou součástí Boettingerovi pozůstalosti, stejně jako řada portrétů a také aktů, kterými byl tehdy velmi známý v uměleckých kruzích.
Na přelomu let 1909 a 1910 se seznámil na jednom z výtvarných kurzů s Jarmilou Pospíšilovou a Růženou Ottovou. Kdo se vyzná alespoň trochu v dějinách kultury a zejména literatury 19. století, jistě u obou jmen zpozorněl, a to správně. Šlo o vnučky slavného nakladatele a tiskaře Jaroslava Pospíšila, díky kterému se výrazně proslavil zejména jeho zeť Jan Otto, který s pomocí základů v tchánově firmě vytvořil jedno z největších nakladatelství přelomu 19. a 20. století na našem území, slavné Ottovo nakladatelství. Právě Jan Otto byl otcem Růženy Ottové, a vztah, který jeho dcera později navázala s Hugo Boettingerem, se mu pranic nelíbil. Vadilo mu Boettingerovo povolání svobodného malíře a výtvarníka, které se mu zdálo příliš nejisté, než aby mohl pro jeho dceru zajistit slušné živobytí. Vztah těchto dvou mladých lidí se nakonec dostal doslova do pohádkové roviny. Scházeli se tajně a na nějaký sňatek nebylo ani pomyšlení. V dosti omezeném okruhu tehdejších kulturních osobností se ale nemohli Boettinger a Otto vyhnout nahodilým setkáním na různých akcích a výstavách, a tak se stalo, že Jan Otto na jedné výstavě ve Vídni našel Jan Otto i Boettingerův obraz Šípková Růženka. Svoji dceru poznal na první pohled, a protože Boettinger ho maloval nejspíš zcela z vlastní paměti, rozhodl se nestát své dceři ve štěstí a ke sňatku svolil. To už se Boettinger uchytil i jako ilustrátor a samozřejmě že později často pracoval i na ilustracích do knih svého nově získaného tchána.
Spolupráce s Lidovými novinami byla Boettingerovým nejdéle trvajícím závazkem, ovšem ne z jeho vlastního přičinění. Humoristické časopisy, pro které především pracoval, tehdy vznikaly stejně živelně, jak rychle také zanikaly. Dr. Dederius, jak ho znali zejména čtenáři Lidových novin, se dočkal také celé řady úspěšných výstav, z nichž ty nejvýznamnější probíhaly v Topičově salonu. Byly nesmírně oblíbené, a podle pamětníků byly výjimečné tím, že na nich lidé důstojně nemlčeli, ale četli si popisky humorných obrázků nahlas a otevřeně se smáli.
Hugo Boettinger, jinak také Dr. Dederius, doktor humoru, který nikdy nebyl lékařem, zemřel 9. 12. 1934 v Praze. Je bohužel důkazem skutečnosti, že ať je člověk za svého života známý jakkoliv, po smrti jeho slávy rychle upadá v zapomnění. Dnes si na osobu malíře, grafika a ilustrátora Hugo Boettingera, alias Dr. Dederiuse, vzpomínají jen skuteční znalci umění, karikatury a literatury, jinak o něm nikdo nic neví. Po mnoha letech první velkou a na dlouhou dobu i poslední připomínkou se stala kniha ke 120 výročí existence Lidových novin, mapující nejvýznamnější osobnosti, které s tímto periodikem spolupracovaly. Jinak by o se nejspíš jméno Hugo Boettingera už nikdy na veřejnosti neobjevilo.
Tomáš Hejna
Ani umělecké sdružení Artes a Nakladatelství Olympia nezapomínají na připomínání takto významných osobností zábavního umění. Tím spíš, že se toho dosud pro propagaci osobností tohoto „druhu“ zábavního umění příliš neudělalo. Nicméně právě Dr. Dederiuse, tedy Hugo Boettingera, jsme připomněli alespoň v naší publikační a edukační práci, když jsme jeho dobovými karikaturami doplnili knihu kulturního sociologa PhDr. Václava Soldáta NEBUĎ BURAN. Alespoň tak mu vzdáváme čest.
