Antikvariát zábavního umění – Ze stoletého kapsáře českého hudebního tisku

Nejsem si už jistý, jak jsem k té útlé knížce přišel, ale rozhodně jsem rád, že ji mám v knihovně a vracím se k ní často, když se chci pobavit nebo zjistit něco opravdu zajímavého, co jen tak někde jinde nenajdu. Zároveň si přitom uvědomuji, že je tato knížečka nejen svědectvím doby, ale i smutnou připomínkou současného stavu společnosti, která v podstatě kulturní i hudební tisk zcela vytěsnila z nabídky. Jen si při drobném nahlédnutí na stránky této knížky sami uvědomte, jak pestrou nabídku v tomto ohledu měli naši předci, a co se v trafikách nabízí dnes nám.

Kniha: Ze stoletého kapsáře českého hudebního tisku

Autor: Kolektiv autorů, připravila Olga Zuckerová

Nakladatelství: Supraphon

Rok vydání: 1973

Stran: 158 stran

Jde o knížku, kterou čtenář snadno stržil do kapsy u kalhot, do batohu na cesty nebo dáma do své kabelky. Úzká a podlouhlá, v měkké vazbě s přebalem fialovo-zelené barvy. Název edice HUHU, znamenající HUdba a HUmor, měla původně slušně našlápnuto, ale mnoha pokračování se nedočkala. Ono totiž spojit humor s hudbou v literárním prostoru je dost náročné. Stejně tak u této naší knihy nemůžeme vyloženě tvrdit, že by se jednalo o knihu plnou humoru. Jde spíš o průřez zajímavými články, které se v průběhu 19. století objevily na stránkách časopisů typu Dalibor, Lyra, Hudební listy, Slavoj, Hudební a divadelní věstník nebo Paleček, ale i mnoha dalších, a to nejen o našich, ale i světových umělcích. Tak je třeba k této knize také přistupovat, a v tomto duchu si v ní zalistovat.

Ostatně podívejte se sami v prvních třech krátkých ukázkách:

Skladatel opery „Pošťák z Lonjumeau“ a mnoha jiných oblíbených oper komponuje podivným způsobem. Po jídle položí se Adolf Adam na svou pohovku a dá se v největším vedru až na hlavu peřinou přikrýt. Jeho dvě ohromné kočky sedí mu jedna na hlavě a druhá na nohou. Teprv když je takřka udušen a v potu, napadnou mu utěšené myšlenky.

Meyerbeer, tvůrce nejzádumčivějších zvuků, nejváženějších a nejžalnějších zpěvů, sedí smutně zamyšlen ve své lenošce a pramen jeho myšlenek zaražen. Tu počne hučet vichr, déšť se řine v potokách, hrom rachotí. Nyní se probudí Meyerbeer, spěchá do šírého pole a u prostřed tohoto odboje přírody vzniknou jeho nejkrásnější nápady. Chce-li ho kdo navětívit, nesmí přijít v čas bouřky, toliko při čarokrásném počasí lze ho doma nalézti

Dalibor, 1859

O ziskuchtivosti italských hudebních umělcův mnohé se vypravují věci. Mnozí oddávali se vedle původního zaměstnání ještě jinému vedlejšímu, obyčejně obchodu, ovšem na škodu umění. O Locatellim, věhlasném houslistovi byprávějí, že v Amsterodamu obchod strunami si zařídil, pianista Muzio Clementi prodával piána a vydělal tím velké jmění, odkudž pak stal se velmi spořivým, ano lakotným. Tak vypravuje Spohr, že navštíviv jej jednou v Petrohradě, natrefil proslaveného pianistu a jeho žáka Johna Fiedla, ani ve prací vaně punčochy perou. Když Clementi znamenal, kterak Spohr nad ní mzaražen, pravil docela klidně, že prádlo zde příliš drahé a že mu radí příkladu jeho následovati.

Dalibor, 1859

Kniha je směsicí pozoruhodných fakt a diskutabilních historických drbů, které nelze nijak dokázat, ale ani vyvrátit, Mnohé z nich přitom budí údiv i úsměv zároveň. Tři uvedené ukázky jsou za pasáže věnované zvláštnostem géniů a tajům jejich inspirací. Jinak je kniha rozdělena do třinácti samostatných oddílů. Ten další, ze kterého je následující ukázka, nese název Ze zápasů kritických aneb Klekni, Pazdírku! Tuto pasáž uvádí editorka nádhernou dobovou příhodou: „Při jednom z Wagnerovských koncertů, v Paříži pořádaných, hrán byl též pochod z opery ,Tannhäuser.´ Po ukončení strhla se neslýchaná bouře: jedna část obecenstva hřmotila a pískala, druhá pak hlučně aplaudovala. Jeden mladík, byv přistižen, že applauduje a současně píská, na vysvětlenou pravil: ,Potlesk platí skladateli, pískot Němci!´“

Dva koncerty pětiletého pianisty Raoula Koczalského, dvorního pianisty J. V. šacha perského (30. a 31. srpna)

Nevíme, jakým omylem stalo se, že ukazován byl na místě v Panoptiku ve Ferdinandově třídě pětiletý (?) pianista Raoul v Národním divadle.

Podívejme se blíže na tu originální produkci. Po koncertním čísle našeho výtečného orchestru objeví se na jevišti černě oděný člověk nesoucí v ruce několik červeně vázaných svazků not. Přistoupí ku klavíru a položí noty – na pult? – ne! – na stopici před klavírem a zavrtí touto několikrát na pravo, pan na levo. Napnutí. Vezme nyní jeden ze svazků a přehrabává listy, jakoby hledal mezi nimi zlatku, kterou si tam byl založil. Copak asi hledá tak dlouho? Jest to skoro k neuvěření a přece pravda – hledá – slyšte! – první stránku! Konečně ji našel a klade ostentativně noty na pult. Obrátí opět několik listů se ma tam a rozevře – co asi? – opět sešit na první stránce. Znaleckým okem přehledne, zdali vše v pořádku, uchopí opět stolici, kroutí jí sem a tam a pak vážným krokem zmizí. Napnutí roste. Dvéře se otevřou a na jeviště přijde – opět onen černě oděný člověk. Přikročí opět ke klavíru, tenkráte z druhé strany, otevře víko a – odejde. Chtěl bych znáti z obecenstva toho, kdo nyní ještě není připraven na věci budoucí. Teď již musí přijít ten pětiletý!

Dvéře se otevrou a na jeviště vstoupí opět onen černě oděný člověk, veda za ruku bíle oděného hošíka:

Bílé punčošky, krátké bílé kalhoty, bílá blůzička s námořnickým límcem, kterou napřed zdobí as tři řády, a vlásky – ty jsou pryč – malý Raoulek jest dohola ostříhán. A když se tak naň podíváte, řekli byste, že je sotva čtyřy roky stár – avšak svědomitý impresário prozradil již veřejnosti, že čítá roků pět.

Černě oděný muž postaví mladého umělce před obecenstvo a pokyne mu, aby se poklonil. Jak roztomile to učinil! – na to postaví se malý Raoul ke klaviatuře, k níž sotva hlavou dosahuje, a abyste si této okolnosti mohli pořádně povšimnouti, nechává černě oděný muž Raoula hezkou chvíli stát vrtě zase stolicí. Konečně vezme malého Raoula za rameno, vytáhne jej v pravém slova smyslu na stolici, a usedne vedle něho. – Prvním číslem jest koncert Mendelssohnův. Orchestr přehraje krátký úvod a malý Raoul počne hrát – a jak hrát! – Někdo vedle nás pravil, že hraje jako natažený stroj. Přirovnání toto není správné. Nemohl nikdo očekávati, že malé děcko – na stáří nezáleží – bude snad skladby přednášeti rozumně – avšak mezi strojem a Raoulem jest ještě rozdíl. Stroj hrací, předváděn-li jest obecenstvu, hraje bez chyby, u Raoula shledáváme pravý opak. Malý Raoul hmatá s největším klidem vedle, tak že se musíme v duchu tázat, zdali to vůbec slyší? Při tom černě oděný muž ukazuje mu tužkou každou notu, řídě se při tom přesně dle rythmu a mimo to šlape také pedál – jak? – na tom nezáleží. První věta dohrána a bouřlivý potlesk odměňuje Raoula. Ten, jako by nechápal význam hluku a nevěděl, co činiti má, zůstává klidně seděti. Černě oděný muž sešoupne ho ze stolice, aby se poklonil; stane se a malý Raoulek leze opět na stolici. Potlesk dosud neustal a černě oděný muž opět a opět jej sešupuje se stolice a poučuje, že se má pokloniti. Na to hraje Raoulek dále. – Po koncertu Mendelssonově hraje pak některé skladby solové, z nichž hlavně Rubinsteinovu romanci černě oděný muž nemotorným šlapáním pedálu nadobro pokazí. Po odbytém namáhání několikráte se přijde za pochvalu poklonit, nesa při tom věnec s trikolorou.

Přiznáváme se, že produkce tato činila na nás velice trapný dojem. Nechati nedospělé děcko vydělávat na své rodiče, místo aby zlaté mládí své trávilo ve hrách dětskému věku přiměřených, jest nepřirozené a nemělo by vůbec ani trpěno býti. V době tak humanní, kdy staví se pro zločince vším pohodlím opatřené věznice, ve kterých o příjemný pobyt vězňů v hojné míře jest postaráno, v době, kdy zařizují se spolky proti týrání zvířat, mohlo by se věru i na to pomýšleti, aby zařízen byl spolek proti týrání a využitkovávání nedospělých dítek.

Hudební listy, 1889

S humornými články se setkáme také v pasáži nazvané Zde je polévka aneb Divadelní příhody. Tam najdeme mimo jiné i tento dobový článeček pod názvem Mikrofon a generální zkouška k „Parsifalu“:

„Díky důmyslnému vynálezu Edisonovu zůstal světu zachován hlas Wagnerův v celé své svěžesti a síle. Při generální zkoušce k ,Parsifalu´ umístěn byl v bayreuthském divadle mikrofon, který pochytil a v sobě navždy zachoval každý u příležitosti té pronešený hlas lidský a zvuk hudební. Jenže v nesmírném chaosu zvuků, šumu, výkřiků a hlomozu hlas, na němž majiteli mikrofonu patrně nejvíc záleželo, skorem naprosto zaniká nebo jen neurčitě úryvkovitě se jeví. Opakujeme zde několik ukázek z této strakatiny:

,Cože – do jedenácti hodin? To bych se mohl ještě podívat dolů, ale pro všechen případ—´´ ,A teĎ: prosím – druhý klarinet – jedna, druhá, jedna, druhá.´ Zpěv: ,Ich sah das Kind –´ (Hlas Wagnerův): ,Vydržet, vydržet! – parbleu, už zase je to tak odštěknuto. Vždyť stále říkám: klid, volné, legerní tempo—-´ (Rekvisitář): ,Okolo čtvrté kulisy v levo, čtvrtý hák ve váklenku. Ale pospěšte si´ – (Wagner): ,Tutti, jedna, dva, teď!“ (Fortissimo orechstru asi po 17 taktů, pak silné klepání taktovkou na pult. Wagner): ,Donner und Doria, kde zase zůstává staccato ve violoncellech? Pan Binder – sám hrát: jedna, dva, pět, šest… od dvanáctého taktu“ (Wagner sám zanotuje melodii – solo na violoncellu, mezi tím výkřiky Eagnerovy): ,Teď, teď, inu pomalu! Dobře a tak dále. Allons, tutti!´ (Nové fortissimo orchestru, pak zpěv): ,Ich sah das Kind…´

A tak zvěčnil milý mikrofon bez milosti nejen každý povel proslaveného mistra, ale i každé kýchnutí posledního rekvizitáře.

Dalibor, 1892“

A teď jedna krátká anekdotka, kterou bychom mohli přiřadit k dnešním populárním krátkým drbům v tisku:

„O známé zpěvačce Minii Hauckové se vypravuje tato historka: Když Haucková vystoupila v Tincapu v Arizoně (v Americe), učinila její hra a celý její zjev takový dojem, že dvanáct pohlavárů kmene Apachů hráli ,poker´ o to, kdo se má státi jejím manželem. Jedenáct nešťastníků, kteří prohráli, skončilo ihned sebevraždou. Když přišel dvanáctý, aby svoji výhru reklamoval, vyhodil jej manžel její ze dveří. (Vyňato se sbírky reklam zmíněné divy.)

Dalibor, 1889“

Na druhou stranu některé články nás dokáží i výborně poučit o době jako takové. Například se v ní dočteme spoustu zajímavých drbů z tehdejší umělecké, tedy hlavně hudební scény. Lidé se těmito krátkými drby nejen učili, ale také bavili.

Ze života „slavného“ vynálezce

„Aurelian Scholl psal onehdy ve feuilletonu v pařížském ,Matinu´:

Bývalému řediteli hippodromu Arnaultovi děkuji za nejveselejší okamžik svého života. Jeho parní varhany vyváží všechna díla Pavla de Kocka. Dožily se sice jen jediného představení, ale toho bylo by stálo bezmála 200 osob život. Dne 11. července 1863 ve 4 hod. odpoledne po ukončení všech možných produkcí uměleckých zvolal Arnault: ,Parní varhany!´ Na tento povel drkotal se do areny na čtyřech kolech parní kotel, tažen jsa jedním koněm. Vše to působilo s počátku velmi komicky. Nad kotlem umístěna byla celá řada píšťal – jako u varhan. Vynálezce rozdělal pod kotlem oheň a otočil po chvíli kohoutkem. V okamžení vehnala se pára do všech píšťal najednou. Ne! Takový pekelný zlozvuk nedolehl ještě nikdy na lidské ucho. Žádná bouře, žádné zemětřesení, žádný výbuch sopeční neztropil nikdy ani polovici tohoto ďábelského hlomozu! Představte si trouby Jericha a nechte na ně troubiti nejsilnější orkán; přidejte k tomu ještě řvaní 500 lvů, kteří jsou za živa upalování a řev 1200 zpitých oslův – a pak teprve můžete sobě učiniti slabé ponětí o prvých akordech parních oněch varhan. Všichni přítomní zacpávají si uši. Děti křičí. Ženám je na nic. Několik zděšených posluchačů spasí se útěkem. Hlomoz stále rostl. ,Dost!´ – ,Dost!´ voláno se všech stran. Pouze bursovní sensál Emil Crémieux, jenž byl tak hluchým, že když v hotelu invalidů vystřeleno bylo z děla, udiveně se tázal: „Jak, to je již půl dvanácté?“ -, Emil Crémieux přistoupil k impresariu a ukazuje na obrovskou jednu píšťalu tázal se: ,Pozou nebo piston?´ Vynálezce odpověděl zmateně: ,Vzadu ve dvoře…´ V témže okamžiku zazněla strašná rána. Varhany letěly do povětří. Všichni lidé hledali spásu útěkem. Když se oblaka páry rozptýlila, spatřili jsme vynálezce bez vědomí na zemi. Pravá ruka jeho byla na třech místech zlomena. Píšťaly ležely zkrouceny po areně, kotel byl v půli roztržen, jenom plamen pod ním plápolal klidně. Baron Bausin, generální tajemník středomořské dráhy PRaříž – Lyon, na níž se tehdy četná neštěstí udála, pravil ke svému sousedovi: ,Tohle to nemůže aspoň nikdo připočíst na účet naší společnosti!´

Dalibor, 1891“

A nesmíme zapomenout ani na šokující zprávy, které hýbaly společností:

Zvonky cornevillské

Obyvatelé cornevillští darovali před nějakým časem skladateli ,Cornevillských zvonk´ Robertu Planquette-ovi, velkou stříbrnou zvonkovou hru pro věžičku jeho villy v Merville-sur-Mer, kterážto hra každou hodinu hrála zvukový motiv jmenované operetty, leč dar tento nepřinesl skladateli štěstí. Zvonky přitáhly blesk, který uhodil a sbořil mu celou villu.

Dalibor, 1894“

Vražedný čin operního řiditele

V Soluni udála se před nedávnem krvavá tragédie milostná. Řiditel tamní vlašské opery Massini zavraždil svoji milenku Pavlínu a její dítě. Učinil tak, aby se jí zbavil, poněvadž vášnivě se zamiloval do jedné zpěvačky své společnosti. Massini byl tureckou společností zatčen a dle smlouvy s Itálií vydán vlašskému konsulátu, který jej dal dopravit do Italie. Massini požívá v uměleckém světě vlašském velkého jména a vyniká mimo to jako výborný barytonista.

Dalibor, 1896“

Zatčena na jevišti

„Na divadle v Janově vystoupila pohostinsku krásná, mladá solová tanečnice signora Pietrina Vigwanova v hlavní partii baletu ,Sardanapal´ s velkým úspěchem. Kytice a věnce jen se sypaly na jeviště, obecenstvo bylo nadšeno. Pojednou spadla opona a nešla více vzhůru. Obecenstvo volalo neustále umělkyni, jež rázem byla si získala jeho obliby. Konečně odebralo se několik pánů na jeviště a tu jim oznámeno, že signorita Vigwanova nemůže se více objevit, poněvadž právě byla zatčena. Bylať tanečnice usvědčena, že na jevišti dřívějších triumfů, v divadle Quirino v Římě ukradla manželce řiditelově náramek v ceně patnácti tisíc lir.

Lyra, 1886“

A na závěr jeden historický, ale i dnes krásný vtip, který se jednoho dne objevil na stránkách jednoho českého hudebního periodika:

Učitel: „Jene, vezmeš-li 3 z 10, kolik ti zbude?“ Jan mlčí. „Kolik prstů máš na obou rukách?“ „Deset.“ „Dobře! A kdyby ti tři prsty chyběly, co bys měl pak?“ Jan odvětil s úsměvem: „Neměl bych klavírních hodin!“

Jak vidíte, tento útlý svazeček je víc než plný zajímavých informací, zpráv, ale i skutečně vtipných anekdot, které i dnes pobaví. Proto pokud na tuto knihu narazíte někde v antikvariátu, vůbec neváhejte. Kdo ji bude mít v knihovně, rozhodně nebude litovat.

Tomáš Hejna