Šoumen versus Voženílek

To a mnoho jiného byl Jíří Císler, který se narodil 4. února 1928 (zemřel 17. dubna 2004). Herec, režisér, muzikant, skladatel, zpěvák, dramatik, všestranný bavič, improvizátor i „renesanční milovník žen a života“. Malý postavou, velký svým všestranným uměním.

Poprvé jsem se s ním setkal na Festivalu humoru Olomoucký tvarůžek, kam jsem ho pozval s kamarádem Luďkem Nekudou, jako hlavní hvězdy programu. Do té doby jsem jenom věděl, že je vynikající všestranný komik. S Luďkem právě zkoušeli nový pořad, který nazvali „Sešlost“, později velmi populární v televizi. Neprohloupil jsem a později jsme se potkávali na mnoha dalších podiích. Vždy přišel s něčím novým a vždy mě mile překvapil a hlavně diváky. A pak jsem se postupně seznamoval s jeho životem a tvorbou. Stojí to za to.

Otec, hostinský, Chod z Českých Budějovic si prosadil, že syn se vyučí číšníkem a vystuduje obchodní akademii, aby převzal podnikatelskou tradici v hospodě. Jiří ale miluje hudbu, od dětství hraje na housle, a nakonec v roce 1947 nastoupí do orchestru v Jihočeském divadle. Hraje a baví své kolegy. Stane se dokonce prvním houslistou, koncertním mistrem. Traduje se historka, že herečky na jevišti rozeznávali z orchestřiště „dole ze sklepa“ nikoliv podle obličejů. A hádali, kolik jich zespoda který z nich rozpozná. Kdo vyhrál, ten od každého dostal panáka kořalky. Ani ne najednou, protože muzikantů v orchestru byla stovka, ne všichni ovšem v každém kuse hráli. Občas to dopadlo tak, že vítěze dopravili domů, opřeli o dveře a zazvonili na manželku, aby ho převzala. No, dobráci.

Občas se muzika musí objevit i rovnou na scéně. Většinou ale herec má na houslích jen namydlené provázky a někdo místo něj hraje za kulisami. V roce 1953 v Budějovicích působil režisér a později známý herec z mnoha filmů Miroslav Macháček a ten hledal někoho do připravovaných operet. Muzikanti ho upozornili, že  v orchestru je vyhlášený srandista, aby si ho zkusil i na jevišti. Vyšlo to, nejdříve v operetce „Cikánský baron“ v roce 1953 a pak naplno o rok později v „Orfeus v podsvětí“. Houslista Jiří se pak několik let uplatňoval nejen jako opereťák, ale i v dramatických činoherních rolích.

Od roku 1960 už působí v Praze v populárním Tyláčku, dnes Divadlo na Fidlovačce, i jako režisér, brzy i umělecký šéf. Prosadil tu vedle zažitých operetek i první muzikály, to mu ale „zlámalo vaz“. Uvedl s velkým úspěchem jako jeden z prvních muzikálů hru „Limonádový Joe“ (později slavný film). Okamžitě ho obvinily noviny a nadřízené instituce z poplatnosti západní kultuře a propagaci západu. A hned byl bez angažmá.

Mimochodem, tehdejší političtí činitelé, ale i někteří stranicky angažovaní novináři i mnozí diváci vůbec nepochopili, že jde o parodii kdysi rozšířených „kovbojek“ známých ze starých Rodokapsů. Je paradoxní, že po uvedení filmu „Limonádový Joe“ v USA ho tam hodně diváků bralo vážně jako jakýsi evropský western.

Projde řadou oblastních divadel, až ho Miloš Forman přivede do Semaforu, kde režíruje první uvedení slavné „Kytice“. Ze své poslední štace v Kladivadle z Ústí nad Labem si přivede i osobitého komika Josefa Dvořáka.

Kytice měla přes 600 repríz a zrovna před pár dny byla uvedena již ve čtvrtém nastudování s Jitkou Molavcovou, Jiřím Suchým a se zcela omlazeným ansámblem.

Jiří Císler vzpomínal na to, jak vzniká fór z herecké improvizace, kterou vždy miloval i při svých režiích podněcoval. Jiří Suchý hrál matku a Dvořák Polednici. A ten měl jenom stále opakovat „Dej sem dítě! Dej sem dítě!“. A Suchý jednou řekl: „Nemůžeš si vymyslet něco jiného?“ Dvořák okamžitě zareagoval: „Dej sem kafe!“. Zdálo se, že je konec fóru. Suchý ale také hned pokračoval: „Dal bych ti kafe, ale nemám kafemlejnek. Mám ale nápad, nasyp si zrnka do huby a zalívej je teplou vodou!“ Zdvojený fór, herci i diváci řvali smíchy. Diváci milují, když se herci na scéně „odbourávají“.

Režíroval ještě další slavnou inscenaci „Elektrickou pumu“, ale následně byl opět „odejit“. Jak sám říkal, tak proto, že tehdejším mocným bylo podezřelé, že je v Semaforu pořád narváno a že si diváci ve všem hledají dvojsmysly a narážky na režim. Zakotvil v Činoherním klubu, a pak dál hrál, režíroval a stále více se uplatňoval ve filmu i televizi. Vesměs hrál jen malé, ale o to výraznější postavičky. Jen si vzpomeňte na „rejžu Čermáčka“ v prvních „Básnících“.

Jako věčně opilý slovensko-maďarský gróf Belányi se mihnul u Jakubiska v „Tísícročnej včele“, jako král v pohádce „Za humny je drak“, či „zlý“ porybný ve filmu „Zlatí úhoři“. Bylo tich hodně.

Hodně daboval zejména dětské filmy a pořady. Slavný byl jako „Harry Šoumen“ v loutkovém televizním seriálu Studia mladých nebo černokněžník v kresleném seriálu „Šmoulové“. Dokonce po smrti Františka Filipovského daboval i Louise de Funése ve filmu„Jo“.

Nejvíce ho ale proslavila Československá televize především v životní roli inženýra Voženílka v seriálu „Inženýrská odysea“ Jaroslava Dietla. Podlézavý, intrikující inženýrek je typickým „malým českým človíčkem a vlezdoprdelkou“. Stal se obrazem všech podobných lidí, kteří se vyskytovali (vyskytují?) snad na všech pracovištích. A každý si v něm mohl najít svého Voženílka, mohl si i myslet, že takový podrazák a hajzl snad sám není.  Byla to pro něj do jisté míry průlomová role, protože byl znám spíše profesionálnímu okruhu divadelníků či jako představitel drobných rolí ve filmech. Neměli bychom vynechat i jeho roli v „klubovém“ pořadu „Sešlost“ s Luďkem Nekudou.

Bylo toho opravdu hodně. Vždy a všude se projevoval jako vtipný ironik, „bláznivý“ improvizátor, tvůrce situací. Miloval život a humor.

„Humor považuji za lék. Bránice je v pohybu, smích je zdravej pro srdce i duši. Humor a kultura vůbec má vždycky dávat době to, co jí chybí!“

Odešel do hvězdného nebe v 76 letech. Měli jsme ho rádi, s ním jsem vždy pookřál

PhDr. Václav Soldát