Soutěživý národ

Fenomén televizního soutěžení

Jednou slíbené je třeba plnit. Proto dovolte i mně, abych se tak zachoval a vyplnil svůj daný závazek, byť je už staršího data. Což udělám tak, že se budu nyní věnovat televizním soutěžím. Ani tento žánr přece nelze v žádném případě oddělit od zábavního umění, jež představuje hlavní náplň těchto vyprávění už dříve – z toho zásadního důvodu, že bylo úkolem rovněž těch, kteří se věnovali soutěžení v televizi přímo, před i za kamerami, diváky u obrazovek, především bavit.

            Opět však musím předem varovat všechny, kteří by zde snad čekali sáhodlouhou exkurzi do poučených detailů soutěžního světa, že na zrovna tohle nedojde. Pro něco takového by totiž nikdy nemohl stačit mně svěřený rámcový rozsah všeho, oč se pokouším teď i jindy, takže je třeba takovým opět mnohem spíš doporučit něco jiného – najít si na jejich počítači něco málo kliknutími pro ten případ nabízející se hesla, načež budou spokojení snadno a jistě také rychleji.  

            Přesto nyní předznamenejme alespoň to, že se tento druh zábavy kdysi lišil od jeho dnešní podoby vskutku výrazně, a ještě k tomu ve více ohledech.

Koncem padesátých let a ještě dlouho potom například nebylo k dispozici snad ani procento těch realizačních vymožeností, s nimiž mohou pracovat s takovou snadností všichni, kteří se zabývají výrobou soutěží v dnešních časech. Což nutně vedlo k maximálním nárokům na moderátora (anebo moderátory) a jistě také na přípravu výrazových prostředku tehdy dostupných. Počítaje v to práci architektů, výtvarníků, také ovšem scénáristů a vůbec chytrých lidi, jež v tom směru mohla určitá vylepšení celkové sdělnosti jejich záměrů napadnout stejně tak.

            To se opravdu stávalo, takže je možné připomenout pro příklad součinnost Miloše Nesvadby, Neprakty, anebo také dalších, kteří byli svými kresbami obdobně jako oni srozumitelní, známí a obecně žádaní. Tehdejší televizní soutěže bývaly masově oblíbené, proto musely být přístupné masám rovněž z tohoto pohledu. To byl rámec. Jenomže s vlastním obsahem to mohlo být ještě o poznání složitější.

O politiku tak úplně nešlo – ta tentokrát vězela právě v té pozitivní masovosti. Důležité ovšem bylo připravit a pak realizovat dotčené soutěže tak, aby se diváci opravdu bavili. Což naopak byla vyslovená věda, byť oficiálně nedeklarovaná.

            Již zde bylo hovořeno o doktoru Janu Pixovi. Jak se povedlo tomuto potomku jedné z nejlepších pražských rodin projít sítem stranických opatření, nezbytně střežících personální čistotu tehdejších vysílání jako oko v hlavně, to se nikdy tak docela nevědělo. Do televize se ale dostal, načež se mohl doopravdy projevit. Tím, jak dobře vypadal, vším, co o daném tématu věděl, co sám přinášel, elegancí svého projevu a především až neuvěřitelnou bravurou i empatií, s nimiž se na tomto vždy riskantním poli pohyboval. Takto obdařen, začal se prosazovat už roku 1959 s rovněž již zmíněnou soutěžní sérií Hádej, hádej hadači.

            To byla vědomostí a jistě zábavná soutěž, jíž se sice podle záznamů účastnili členové tehdejších Brigád socialistické práce, ovšem zase způsobem, který bylo možné právě díky doktoru Pixovi celkem snadno unést. V každém případě to byla první z významných soutěžních událostí, které pak nejen skutečně bavily, ale také ještě dál rozšiřovaly davy koncesionářů a ani to jistě nebylo z pohledu tehdejší věrchušky vůbec k zanedbatelné.

            Týž muž podobně působil i dál (například v rámci pozdějšího minimálně stejně oblíbeného seriálu Desetkrát odpověz), jenomže nepřekročil svůj přirozený stín, angažoval se v roce 1968 tak jak nemohl jinak, proto bylo jeho další veřejné vystupování striktně omezeno. To se ale mohl radovat, neboť jiní jemu názorově blízcí dopadli ze stejných důvodů nesrovnatelně hůř.

Je ale možné rozpomenout se i na další jiné, srovnatelné počiny, jež v daném směru také znamenaly docela dost. Například na Malé televizní sázení, chcete-li Mates, v roce 1964. To však byl už vysloveně státní loterií prosazovaný výdělečný podnik, i když pořád potěšitelně vítaný a navíc pro svou popularity snadno protažený na celé dlouhá příští léta. V běhu jeho dalších pokračování jsem ovšem docházel do zábavní redakce už také, proto vím, že si onen Mates získával obdobu až ikonickou.

Neříkám, že by byly tehdejší soutěžní programy zrovna mým šálkem čaje – i když nešlo zároveň neuznat, že publikum venku vysloveně zajímaly plným právem. Byly to ale jako s uděláním právě soutěže, na nichž jsem v zábavní redakci doopravdy začínal. Stalo se to tak, že se mne ujala Dagmar Novotná, dáma na první pohled pozoruhodná i sofistikovaná a to v hned několika ohledech k tomu. Vyhlížela velmi dobře, bylo s ní o čem hovořit a se svým okolím jednala na tu dobu zvláštně – s určitou nadsázkou i něčím, co by se dalo nazvat nejlépe poučenou ironií.        

            Jak bylo ale možné soudit navíc například podle jejích tehdy určitě ne běžných cest do atlantického zámoří, žádné zvláštní politické problémy po ruské okupaci neměla, ona ne. Jenomže zřejmě proto, že byla právě taková jaká byla, nevozila si odtamtud žádný jinak běžný nanicovatý importní sortiment, nýbrž něco docela jiného. Totiž až překvapivě podrobné záznamy o mnohém, co mohla shlédnout na amerických televizních stanicích.

            Mnohé takové náměty skoro jistě uplatnila jinde. Přinejmenším jako jejich oficiální spoluautorka, byť každý takový jistě vhodně metamorfovaný pro aktuální tuzemské potřeby. Soudit to nechci, také proč, ale připomenu, že nejspíš díky tomu spatřilo světlo studiových reflektorů rovněž hned několik dalších programů, tentokrát soutěžního typu.

Nevím kdo přišel s tou adresou první, ale pokud je mi známo, všechny se točily ve vysočanském Gongu. Ten dávný socialistický kulturní dům má dnes už docela jiné poslání i náplň, ovšem tenkrát představovat vyslovenou soutěžní Mekku. To proto, že v tamním jindy pro něco zcela jiného určeném sále vznikalo hned několik po sobě jdoucích vcelku dobrých zábavních soutěžních programů. Vždycky za živé účasti tam sezvaného publika v počtu tak akorát a hlavně snadno i bez zvláštních problémů.

            Neříkám, že je paní Novotná vysloveně režírovala, ale prostě je postupně natočila – nejspíš podle poučky, kterou znám například od pana režiséra Miloše Makovce: Kdo uvidí v biografu pět celovečerních filmů a není úplný tupec, snadno natočí jeden krátký.         .

Tohle fungovalo. Dokonce natolik, že mohl Vlastimil Fišar, svého času velmi dobrý herec z Vinohrad, nesčetněkrát zabodávat se značně dramatickým hudebním podkresem nůž mezi listy výpravné knihy a hledat tím v nich podle takto objevených počátečních písmen nová témata pro to které nové soutěžní kolo.

            Stejně jednoduše se v oné pořád ještě nynějšími elektronickými kouzly nepoznamenané době posunovala v Manželství na body kašírované auta se soutěžícími manželskými dvojicemi podle počtu správně zodpovězených otázek, anebo se zase jindy vyznamenávali pražští herci svými vědomostmi, anebo také ne.

Tady ale pozor: také natáčení Souboje s pamětí, dalšího z programových typů, který mám na mysli a natáčených tehdy v Gongu, šlo obvykle dobře. Protože ale v soutěžním poli sedávalo dohromady pět herců, hereček či jiných populárních osobností z oblasti kumštu, jisté potíže to přece jen někdy přinášelo. Pamatuji se například na jistého člena činohry Národního divadla, jenž se zhostil nejméně dvou knížek, v nichž líčil vnitřní peripetie soužití ansámblu přední české scény asi tak, že hovořil o Jarouškovi Vojtovi, Karlíku Hogerovi i jiných slavných se stejnou až zarážející důvěrností. Když jsem se ale jednou jednoho z takto postižených zeptal v pravou chvíli a přímo na realitu takovou zpozdilosti, jen se shovívavě usmál a zavrtěl nevěřícně hlavou.

            Načež právě tento spisovatel z leknutí zmeškal naši soutěžní zkoušku s tím, že jsem mu o ní prý neřekl. Dagmar Novotná mi sice pro forma vynadala, jinak to v té chvíli nešlo, ale protože dobře věděla, že jsem rovněž jemu dodal příslušné dispozice včas a v pořádku stejně jako ostatním čtyřem, nikdy víc toho člověka k účinkování nepozvala.

            Jiný jeho kolega, tentokrát ze Zábradlí, se zase nedokázal zaboha rozpomenou na název řeky protékající tehdejším Leningradem. Protože však trvalo to tvrdošíjné mlčení celé dlouhé minuty a něco podle regulí odpovědět musel, vysoukal ze sebe nakonec jen jakési Ňuňu, anebo tak něco. Zní to dnes hloupě, to připouštím, diváci se ovšem bavili a jeho spolusoutěžící zjevně ještě víc. Jak v sále napoprvé, tak doma u televizí později. Jinak ale nemohu tajit, že se sem tam našli i jiní, kteří bojovali s pamětí docela stejně. Někteří z nich možná už od školních lavic.

            Do Jaroslava Štercla, předního komika té doby, by ovšem kdykoli předtím naopak nejspíš nikdo neřekl, co toho každé nové soutěžní kolo ví a vždycky docela o všem. Pokud je mi známo, rád si užíval tohoto svého takto nově získaného věhlasu až do svého nejzazšího konce.

A ještě něco – naproti všemu, co jsem si kdy předtím o televizním soutěžení myslel, v tom Gongu nikdy nešlo o jediný podvod. Žádný soutěžící jemu kladené otázky dopředu neznal, témata z oné knihy byla získávána výhradně popsanou náhodou a kdokoli sem přicházel ucházet se o soutěžní ceny, nikdy nemohl vědět, co jej čeká.

            Řekl bych dokonce, že tomu tak bylo stejně i kdekoli jinde, protože jinak by televizní soutěžení ztratilo to napětí i dynamiku, které měli diváci v takové oblibě.

Pro určité zpestření předešlého mi však dovolte malou ukázku toho, kam až mohou takové náhody dojít: v jedné ze skutečně velkých nadnárodních vědomostních soutěží dosáhla jistá Angličanka na cestě k absolutnímu vítězství předposlední mety. Protože ale nemohla spát pro skoro již konkrétní vizi příští astronomické výhry, strávila noc před posledním rozhodujícím kolem nad stránkami životopisu Eleonory Akvitánské.

            Bůhvíproč. Jistě se mohla začíst do stovky jiných knih, otevřela však právě tuhle, načež se opravdu stalo, že dostala hned nazítří otázku za miliony. Samozřejmě že pro ni náhle až neuvěřitelně snadnou, protože se týkala jako s uděláním právě oné středověké vévodkyně a královny, devadesáti devíti procentům ostatní populace jinak téměř jistě zcela neznámé. Ačkoli nešlo v případě ani jednoho z právě předestřených soutěžních počinů o nic vysloveně světoborného, výsledky práce paní Novotné svoje publikum jistě měly.

         Vedení redakce však podporovalo i jiná soutěžení. Například Šest ran do klobouku Pavla Lukeše, Jindřicha Švehly a zase doktora Pixy. Anebo výrobu Deseti stupňů ke zlaté, v nichž excelovali Přemek Podlaha a Zuzana Neubauerová (tu známe už z Kinoautomatu). To ovšem zase jen namátkou a ještě k tomu značně zběžně. Protože podobných projektů nabízela socialistická televize (zase i v tomto žánru) neskonale víc. Měly toho navzájem společného poměrně dost, ale hlavně to, že opravdu bavily lidi.

Neříkám, ani nenaznačuji, že se publikum dnes nebaví, to naprosto nikoli. Přesto nelze přehlédnout, že ačkoli se od oněch dřevních televizních dob proměnily k nedozírnému lepšímu veškeré technické možnosti pro takové realizace, s jejich diváky je tomu zřetelně jinak. Jsou nyní stále náročnější, plní jiných zájmů i starostí, jaksi roztěkaní a ještě k tomu si mohou vybírat ne ze dvou původních nanejvýš dvou programů, nýbrž z doslova stovek různých. Kdykoli se jim zachce a také že to dělají. 

            Což vede ještě dál. Rovnou k pořád usilovnějším snahám šéfů zejména komerčních televizí přimět maximální díl celkového počtu publika ke sledování jedině jimi dirigovaných stanic. Proto je dnešní divák bez oddechu oslňován takovými stále novými tvůrčími nápady i záplavou výrazových efektů, o jakých se mu ještě včera ani nesnilo. Anebo co možná nejdrastičtějšími výkonu i pády plejády pro to angažovaných vyslovených zoufalců, k nimž má ve skutečnosti pramalý osobní vztah. A to nehovořím o zase účelově horentních výherních cenách, jež se se nemohou, či dokonce nesměji ani trochu podobat původnímu dárkovému balíčku za čtrnáct korun, jedné vázané knize, kolekci dárkových osušek, anebo, nedej bože, volné dvojvstupence na kterousi kulturní událost. 

Nejsem zásadně proti všemu, ani vyslovený staromilec a je toho hodně z nového, co mi nijak nevadí. Přesto bych se jednou rád dožil toho, že budou inženýr, konduktér a jeptiška uvolněně sedět v docela obyčejné solidní dekoraci a vesele soutěžit o správnou váhu Chaplinovy levé boty.

            Načež absolutní vítěz toho klání obdrží nanejvýš elektronický záznam Kida, Diktátora, nebo Zlatého opojení, původní fenomén ožije a já si řeknu Je to báječné. Jsme zachráněni!

                                                                                                    Václav Junek