Televizní pravěk?!?!
Vůbec ne špatný televizní pravěk
Patrně úplně prvním Praotcem, jenž u nás uspěl s přenosem televizního obrazu, nebyl žádný Čech, ale Němec. Tak jako tak se ovšem zrovna tohle v našem případě nepočítá, neboť nešlo o žádnou zábavu, ale olympijské hry 1936 a ještě k tomu ten muž nic nevysílal, nýbrž pouze pasívně přijímal z kteréhosi vrcholu Krušných hor signál z Berlína. Později to sice bylo přece jen lepší, dokonce několikrát za sebou, přesto došlo na opravdu první oficiální vysílání tehdejší už Československé televize teprve prvního května roku 1953.
Jenomže právě tahle událost by nás už naopak zajímat měla a dokonce velmi. To proto, že tenkrát před televizní prakamerou vystoupili v jistě sotva snesitelném horku důvodně naddimenzovaných světlometů Jaroslav Marvan a po něm František Filipovský. Stalo se tak ve studiu, spíš improvizovaném v Měšťanské besedě ve Vladislavově ulici (tedy v místech rovněž původně určených zábavnímu umění), přičemž oba zmínění Mistři patřili k jasné špičce dotčeného žánru také už po desítky let předtím.

Obrazový dokument z toho počinu je pro své časté připomínání poměrně dobře známý. Přitom nejde ani tak o úvodní Marvanův projev, jistě důvodně stylizovaný v duchu tehdejší doby, jako mnohem spíš o to, čím se tehdy vysloveně blýskla až druhá z již zmíněných hvězd. Pan Filipovský totiž tenkrát založil pozdější až nekonečně rozkošatělou tradici televizní zábavy svým osobitým přednesem Harpagonova klíčového monologu z Moliérova Lakomce.
Oba, jeden jako druhý, patřili k předním protagonistů činohry Národního divadla, takže jistě není třeba přesvědčovat, že měl také František Filipovský svůj výstup dostatečně osvojený. Pobavil tedy už tenkrát a rovněž tento jeho zásadní výkon je možné připomenout v pokračování onoho tolik cenného dokumentárního materiálu.

Do pasti, uchystané v podobě jistě zrádného zabřednutí do značně bahnité obecné problematiky oněch raných Padesátých let, nezapadnu. Teď, ale ani kdykoli později, protože o československých složitostech oné, i postupné řady dalších historických dob toto úvodní povídání, ale ani žádné z případných dalších, nebude. Dokonce záměrně, a to z hned dvou zásadních důvodů, jednak jsou u nás pro takové případy pořád v pohotovosti celé legie o poznání povolanějších znalců, jednak bych rád, abychom se věnovali mnohem spíš tomu, co jsem nabídl už v nadpisu.
Přesto je třeba připustit, že zrovna jednoduché ani tohle rozhodně není. Například proto, že už ono přelomové první vysílání jistě představovalo samo o sobě politikum par excellence. Uvědomme si totiž, že de uskutečnilo především na zřetelném pozadí oné jistě zlé doby a nikdy ne bez jejího přímého vlivu.
Není sice tak docela jisté, jestli tehdejší politické špičky, bez jejichž vůle se ani jinak nepohnul v kraji jediný lísteček, dokázaly dopředu odhadnout co všechno počínající televize přinese již brzy na to a čím tedy bude moci sloužit jejich záměrům. Dá se ale naopak s úspěchem tvrdit, že i těch několik málo tehdejších jistě primitivních televizních přijímačů představovalo zjevnou předpověď tak mnohého již brzy následujícího příštího.

Pokud jde o nejspíš všechno, co následovalo na oněch miniaturních a rigorózně černobílých praobrazovkách po dodnes slavném prvotním entrée dvojice Marvan – Filipovský, tím nechť zase poslouží znalci. Lze však snadno předpokládat i bez jejich autority, že se tehdejší vůdčí garnitura ujala tohoto média nejen z pozice jeho formálního zřizovatele, nýbrž především jako dalšího prostředku k prosazování vlastních politických záměrů a cílů. Jenomže zřejmě právě proto, že se zdejší televizní vysílání postavilo tímto přelomovým počinem naroveň ostatnímu světu, začalo podléhat už další zdejší televizní vysíláním stejným vlivům i tendencím stejně jako kdekoli jinde. To znamená, že prostě nebylo možné stavět to, co se vysílalo, jen na dokonaných budovatelských úspěších, anebo na věčném repetování vizí budoucích šťastných zítřků.
Dejme tomu, že tento styl neopustila televize nikdy – svým způsobem, třebaže nesporně kultivovaněji, jej dodržuje ostatně dodnes. Protože ale nezbytná a také neodpustitelná věčná politická masáž poloviny onoho úvodního televizního desetiletí musela být alespoň trochu jedlá, bylo třeba ji alespoň něčím okořenit. Načež se to něco hledalo a také našlo právě v podobě televizní zábavy.
Přímých pamětníků, kteří mohli sledovat tehdejší vysílání v pro to vhodném věku, už mnoho nežije. Konec konců, ani dnešní pátrání po detailech není v tomto směru zrovna jednoduché, a proto mi dovolte, abych se uchýlil k události, o níž je toho známo naopak poměrně dost. Tedy k připomenutí hned prvního silvestrovského programu, který odvysílala Československá televize 31. prosince pořád ještě roku 1953.
Zjevné pokusy bavit onu prvotní hrstku televizních diváků zde jistě byly už předtím. Například z již uvedené potřeby příhodného ochucování všeho ostatního. Protože však tenkrát ještě nebylo možné uvažovat o ničem, co by se podobalo veškerým pozdějším tolik oblíbeným televizním přenosům ani vzdáleně, šlo vesměs o vystoupení určitých souborů a zábavních protagonistů té doby, spíš improvizovaných zase v prostorách Měšťanské besedy. Přitom muselo být vysloveně bizarní, že se stejným způsobem realizovalo několik představení, převzatých z repertoáru předních pražských divadel, ba dokonce dva stejně nutné upravené balety k tomu navíc.

Jak ale vyplývá z dochované důvěrné situační zprávy tehdejšího televizního ředitele Karla Kohouta, skutečným vrcholem těchto tendencí mělo být právě až tohoroční finále, tedy Silvestr. A také že bylo!
Žádný audiovituální záznam té události se přirozeně nedochoval. To je ale škoda, dokonce značná, protože, zřejmě aniž to ve skutečnosti kdo tušil, ony hodiny, odvysílané tehdy mezi devátou večerní a ještě kousek přes půlnoc, představovaly jednak cosi mimořádného už tenkrát, jednak nesporný základ všeho velkého od tehdy pro hodně dlouho napříště. V oblasti zábavního umění rozhodně.

Pod tímto klíčový počinem jsou – opět podle dochovaných materiálů – podepsání Václav Wasserman, Elmar Klos a Jiří Sequens. Tedy zavedené barrandovské režisérské osobnosti té doby a už to samo o sobě slibovalo jistě hodně. Netuším sice, zda přistupovali k vyplnění tohoto jim uloženého tvůrčího úkolu jeden každý dostatečně obeznámení s nástrahami televizní specifiky, ale tohle se tenkrát patrně tak vážně nebralo.
Ony tři komponované, po sobě jdoucí programové části se totiž odvysílaly v každém případě a už to muselo představovat pro ty, kteří je mohli sledovat, něco jako blesk z čistého nebe.

Potřeba nějak oslavit poslední den v roce bývá vlastní obyvatelům zřejmě i poslední eskymácké jurty a proto nemohla tato nezbytnost nepatřit po staletí ani ke zdejším, tak pevně zažitým obyčejům. Z toho pošlé silvestrovské oslavy jsou ostatně zjevným předmětem zájmu dalšího bezpočtu jiných odborníků – tentokrát folkloristů, znalců historie zábavy, či humoristů, kteří vždycky dokážou na to téma něco napsat, říci, anebo převést.
Bývá to osvědčeně vděčné a pořád je čemu s věnovat. Nemohlo tomu tedy být jinak i v televizi. Autoři realizace naznačeného nejvyššího úkolu tedy vzali tuto povinnost vážně a už proto získali pro s tím související účinkování věru pozoruhodný soubor zjevně osvědčených protagonistů.
Ani to, že se tohle všechno dělo například v nikdy tak docela zanedbatelném kontextu doznívajících politických procesů, až příliš brzy po předchozím dopadu zločinné měnové reformy a celkovém zápachu oné doby vůbec, rozebírat nebudu. Stejně jako pomlčím, že například Fanda Mrázek i četní další jeho stejně významní kolegové už dávno emigrovali, anebo že řada osvědčených matadorů veseloherního žánru vystoupit prostě nesměla. Připomenu ale naopak rád, že se tenkrát předvedli úspěšně kromě jiných nejen Eman Fiala, Oldřich Nový, Jan Werich, zase už osvědčení Filipovský s Marvanem, ba dokonce čerstvě omilostněný Vlasta Burian, ale s nimi zároveň také příslušníci takříkajíc nové, právě nastupující veseloherní gardy. Tedy, konkrétně, Josef Hlinomaz, Stella Zázvorková, anebo – také už tenkrát – Miroslav Horníček.

Dejme tomu, že realizace všemu předešlému následujícího půlnočního blahopřání jistě neopustila tehdejší převládající styl. Stejně jako že nevytryskly ex post žádné barvité ohňostroje z petřínských strání, ani nezazněly oslavné salvy z Letné. Nadbytek příslušných debat, natožpak chválících kritik v dobovém tisku zřejmě mnoho nenajdete, také přímých účastníků té události byla vlastně jen docela málo. Přesto přinášela možnost bavit se víc jak tři souvislé hodiny zase jednou oficiálně trpěnými groteskami tu i cizozemskými, ne-li dokonce humorem uměleckých osobností éry tou dobou už historicky odbyté, cosi vskutku mimořádného.
Ten Silvestr celý přitom představoval jak počátek příští tradice, tak i doslovný mlýnský kamen pro všechny, kteří se jí měli nadále povinně držet. Byl tedy kromě pocty svých autorů zároveň výzvou i vysokou laťkou pro generace jejich nezbytných příštích následovníků.
Silvestrovský program roku 1953 může být ovšem svým způsobem zajímavý i tím, že se v jeho rámci napoprvé prosadil vskutku výrazně s ukázkou pořadu Hádej hadači Dr. Jan Pixa. Osobnost ve svém oboru zcela nová vystupováním, vším, co sám dovedl nabídnout, i celkovou na tu dobu až zarážející kultivovaností.

Rovněž tahle principiálně zcela nová soutěž ostatně teprve předznamenávala počátek blížící se vlny dalších dosud neviděných zábavních programů doslova všeho žánru i druhu – Třemi chlapy v chalupě a podobnými veseloherními hranými sériemi počínaje, přes souvislou řadu pozdějších pokračování Písniček na zítra, koncertů Zpívá celá rodina či Hledáme písničku pro všední den a mnohokrát podobně, až po kouzlo retrohitů z Babiččiny krabičky.
K alespoň některým takovým, stejně jako k uctivé galerie jejich skutečných hvězd se ale budu chtít důvodně vrátit podrobněji ještě v budoucnu. Nyní podotknu docela naposledy, že je pro ty, kteří by měli o ony dřevní zábavní televizní skvosty případný bližší zájem, na yotubu k dispozici vysoce poučená práce Historie televize v ČR z pera Milana Šmída.
Václav Junek
(Příště: Překvapení nové doby)