JAK JDE ŽIVOT, MISTŘI???

Počátkem prosince udělovala Nadace Život umělce poprvé svá ocenění „Master Prix“ 2023.

Vlastně to není až tak něco nového, donedávna to byla cena Senior Prix. Jednoduše je to cena, kterou obdrží každý rok zhruba třicet umělců starších 70 let z nejrůznějších uměleckých žánrů za „celoživotní mistrovství“ ve svém oboru.

Na základě nominace našeho Uměleckého sdružení ARTES, tuto nově pojmenovanou cenu dostalo, jako již tradičně, pět osobností zábavního umění za tento rok. Za dobu udělování cen to bylo z oblasti zábavy díky ARTESU již 62 osobností, počínaje Karlem Gottem až po Jana Slabáka z Moravanky i Oldu Říhu z Katapultu.

Bylo to krásné setkání uměleckých tvůrců v noblesním a stylovém prostředí „Biografu Lucerna“. Po udělení cen tu byl příjemný prostor pro setkávání pamětníků z různých oborů výkonného umění a vyprávění co nového po létech, kdy se už mnozí neviděli.

Alespoň ty „naše“ jsem na chvíli zastavil s otázkou „Jak jde život?“.

Zdeněk Barták:

Pořád se něco děje. Stále běží seriál „Policie Modrava“, je to už čtyřicet dílů, a tam s chutí dělám muziku. Kromě toho jsem dělal na seriálu večerníčků „Kdopak by se čertů bál“, půjde po Novém roce a namluvil ho pan Trojan.

Jinak dělám normálně písničky a pořád něco píšu. Od února budeme v Hudebním divadle Karlín hrát zase muzikál „Sněhová královna“, takže vás tam všechny zvu.

Dalibor Janda:

Vzhledem k mému věku, bylo mi zrovna sedmdesát, celkem dobře. Měl jsem letos 45 koncertů, teď už poslední dva, dneska večer v Hradci a pak mě čeká poslední v Bratislavě.

Na jaro chystám nějaké nové písničky, nějaké singly.

Oldřich Říha

(Oldřich si dokonce přes mírný chrapot na scéně vystřihnul alespoň známý refrén „…a co děti, mají si kde hrát…“ a měl obrovský úspěch).

Já mám celoživotní turné „rokenrolu“. Šedesát let na jevišti a pořád Katapult. A pořád nám to hraje.

Ladislav Kubeš:

Život jde úměrně věku, zdraví jakž takž slouží, jde to pěkně.

S muzikou je to už trošku horší, protože máme pocit, že náš obor – dechovka, začíná trochu ztrácet půdu na těch oficiálních místech, tedy rozhlas, televize, podpora úřadů. Na dechovku se teď dívají jako na nějakou Popelku.

Jeden rozhlasový redaktor, který s námi léta dělá, mi řekl, že to už šéfové utlumují, příští rok bude v rozhlase jen na půl úvazku, je méně hodin na vysílání. A vedle toho vidíte, že televize Šlágr, pan Peterka, je s dechovkou velice úspěšný. Když jsme hráli nedávno v Rakousku, tak na nás přišlo 35 tisíc diváků a ten dechovkový festival organizovali mladí a publikum také bylo mladé.

Připadá mi, jako bychom byli nějací méněcenní hudebníci. Přitom u mě hrají dva vítězové Pražského jara, další profesionálové. Žádní trumpetové, kteří neumějí hrát.

Petr Jančařík

Život jde celkem hezky. Nemá cenu si stěžovat, buďme rádi, že to je tak, jak to je. Teď hraji ve čtyřech představeních v Plzni a jinak pořád něco moderuji. V plzeňském rozhlasu dělám už třicet pět let pořad „Neočekávaný dýchánek“. Jmenuje se to „neočekávaný“ proto, aby od něj lidi moc neočekávali. A oni pořád očekávají.

Hodně dělám, jak se tomu dneska říká „talk show“, ale to už kdysi vlastně dělal mistr Miroslav Horníček. Já jsem rád, že jsem se narodil ve stejném městě jako on, tedy v Plzni, a snad jsem něco z toho jeho mistrovství i pochytil. Jak to dělal on zhruba padesát let, to je veliké mistrovství a příklad, jak se to má dělat.

Václav Soldát