Historky (nejen z natáčení) pokračují

Jiří Sovák je přímo nepřeberná studna krásných vzpomínek a vyprávění. Takže jsem pro Vás vybral ještě nějaké další. Tak trochu bulvár, ale stejně je to o životě a člověčenství významných umělců.

Jiří Sovák dlouhá léta seděl v jedné šatně s Františkem Filipovským. A ten nikdy neposeděl, pořád někam chodil a tak občas vyslovil prosbu „Františku, prosím Tě, sedni si, ať si chvilku odpočinu.“ Ale František přicházel s dobrou náladou a novými anekdotami. Netrpěl žádným pesimismem a stresy, šířil dobrou náladu. Jak jsme stárli, tak jsme říkali, kolik set let mu vlastně je. Martin Růžek mu jednou řekl: „Franto, kápni božskou, vlastenectví nechme stranou. Máme zaručené zprávy, že ses nesnášel s J. K Tylem!“

František také rád debužíroval, ale současně byl velmi spořivý (také jeho Lakomec v Národním byl asi proto velmi přesvědčivý). Jednou přinesl do divadla kameňák s domácím sádlem a liboval si: „Kdepak, není nad domácí sádlíčko!“. V té hře jsme měli na jevišti akci, kde jsme pořád něco jedli. A ten den se místo chlebíčků rozdávaly chleby s dobrým sádlem. František si liboval, ovšem jen do té chvíle, kdy zjistil, že je z jeho kameňáku, a že to sádlo bylo vlastně jeho.

Jak v divadle, tak hlavně ve filmu se Jiří Sovák potkával s velikány českého divadla, které ctil. A vzpomíná, že pro něj měli ti bardi dramatického umění, jaksi pochopení a měli ho rádi. Štěpánek, Záhorský, Pivec či Smolík, Marvan s ním i dokonce rádi flámovali.

Vzpomíná třeba na filmování „Plaveckého mariáše“. S filmováním byl prý hotov za den, ale placených měl čtrnáct, takže musel na plac jezdit denně. A tak se díval a poslouchal. Dělali si ze sebe legraci. Třeba když se museli k ubytování na Orlíku také převážet na převoznickém voru, tak si vzal Marvan bidlo a nikoho k němu nepustil. Píchal vodu až na druhý břeh, i když vor byl na laně a většinou ho táhl proud. Zjistil jsem, že ty největší hvězdy byly zároveň i prostí lidé. S nejmenšími nároky. Marvana jsem miloval, Neřekl křivé slovo, byl zdánlivě tvrdý chlapák, ale měkké srdce, stárnul bez závisti. Uměl mávnout rukou nad nepodstatnými věcmi.

Měl jsem sny pracovat se Štěpánkem, s Werichem. Když vešel Štěpánek nebo Plachý na jeviště, to něco vešlo. Když udělali gesto, to bylo gesto královské. Werich mě posílil, naučil mě suverenitě, nebát se pracovat. Jednou jsem zaskakoval za Peška. Když se vrátil z nemocnice, tak mi řekl: „Sováčku, nechte si to hrajete to moc hezky.“ To není u divadla běžný. Mohl mi dát v té chvíli najevo, že jsem ho nedorostl a hrát svou rokli dál. Naopak mě pochválil, a to je opravdu poměrně vzácná věc.“ Nakonec si povzdechl, že se říká, že s jeho odchodem odešla z Národního divadla sranda. Zbyli jen dravci.

Jednou se zeptal Rudolfa Dejla staršího, v restauraci, kde něco psal: „Jak to jde?“„Musím to dodělat, než pojedu!“ „A kam mistře? Do Bulharska?“ „Ale kdepak – Na Volšana, na Volšana“.

S vekou láskou vzpomíná na režiséra Martina Friče. Ten hlavně uměl především udělat pohodu. Tvůrčí prostředí. Říkal, že každé generaci by přál jednoho takového Friče. Frič prý říkal: „Spokojuji se s bavením lidí, o metály mi nejde!“ Cítil roztřesenou hercovu dušičku, protože točit není zase tak jednoduché. Kolem je spousta lidí, světla, ignoranti se usmívají, když se něco nepovede… A lidi mu fandili, těšili se do práce. Všechno klapalo.

Frič byl nejen geniální umělec, ale také zajímavý muž. Jeho praděd byl v revoluci 1848 legendární J. V. Frič na barikádách. Z rodiny byl cestovatel Alberto Vojtěch Frič, který přivezl do Prahy živého indiána a vláčel ho po poutích až se stal ředitelem Národopisného muzea. Další Frič založil Ondřejovskou hvězdárnu. Fričův tatínek byl vynálezcem a také jeden z prvních letců.

Martin Frič vystudoval UMPRUM, zpíval v Červené sedmě, začínal od píky, pracoval v laboratořích, namaloval filmový plakát, hrál malé i velké role, nikdo ho nemohl oblafnout. Byl to asi nejvšestrannější český filmař. Uměl drama, detektivku, pohádku, tragikomedii, ale i parodie – viz „Pytlákova schovanka“. Jen tak pro zajímavost, při uvedení filmu si mnoho diváků myslelo, že to je další oblíbený romantický slaďák. Nezdá se vám, že i dneska někteří současné uváděné filmy berou až příliš doslovně?

Dnešní vzpomínání zakončím u Karla Gotta. Jiří Sovák obdivoval jeho pracovitost, znalost cizích jazyků, jak se umí chovat, jaký je profík v oboru. Když ho Karel zval na oslavu svých šedesátin, tak reagoval: “Šedesátka? To je nesmysl. Tobě Karle šedesát nikdy nebude!“.

 A varoval ho: „Nesmíš se furt usmívat. Vypadáš pak v kameře jako velikonoční králíček. A neceň zuby, všichni víme, že je máš krásný!“. A taky mu poradil: „Ber si mladou, ta nejlíp rozezná infarkt od orgasmu!“.

Tak zase příště!

Václav Soldát